Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Běla,
zítra Slavomír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Není Rock jako Rock
 
Na podzim 1989 mne pozval Jiří Černý do nově zakládané redakce Rock a Pop (při Lidových novinách). Udělal to jednoduchým způsobem: “Evo, rád bych tě tu měl jako ženskou.” Takové nabídce se nedalo odolat. 
 
“Evo, nevíš o nějaké sekretářce,” zeptal se mne hned první den mého redaktorování Jirka.
 
“No, věděla bych, jestli nevadí, že je to moje sestra. Právě odešla z vydavatelství Práce, kde měla šéfa, zasloužilého straníka, jinak alkoholika, který se počůrával i při poradách vsedě na židli.”
 
Jirka zajásal a moje sestra Lída další den nastoupila. Byl to hezký čas. My, redaktoři, jak je zvykem, jsme nechodili do práce brzy ráno, také i proto, že jsme navštěvovali koncerty, které trvaly do noci a o nichž jsme psali. A protože byla v redakci spousta mladých ambiciózních mužů, kteří chtěli popsat tisíce stran časopisu a být tak slavní, neměla jsem ani moc práce. Vlastně jsem chodila na koncerty a psala o těch, které jim nepřipadaly moc atraktivní. Nevadilo mi to, moje ambice byly v té době úplně jiné. Zakládala jsem časopis pro Čechy doma i ve světě Český dialog a zjišťovala jsem, že čím mne víc zajímá politika a občanská společnost, tím méně mne vzrušuje dění v rocku, popu a jazzu, i když poslouchat to nepřestanu nikdy…
 
Po necelém roce jsem z redakce odešla a věnovala se jen svému novému časopisu. Ale ještě předtím:
 
V redakci pracovala další prima osoba ženského pohlaví – fotografka Hana Rysová. Má dvě sestry, z nichž jedna žije v Anglii, a když přijela do Prahy, dávala nám lekce z angličtiny, druhá bydlela na Dobříši, neznám ji, jen jsem slyšela, že měla v té době partnera s pozoruhodnými nápady. Když například jejich fena porodila štěňata, vzal je a rozvezl za dveře dobrých lidí. Jedním z těch lidí byla právě Hanka. Ale i když dobrý člověk Hanka otevřela dveře, za nimiž něco žalostně kňučelo a vzala to ubožátko dovnitř, měla plno důvodů k tomu, že si je nemůže nechat. Vzala je do redakce…
 
Takhle v pondělí v devět ráno mi doma zvoní telefon.
 
“Hele, ségro, už přijeď do redakce, máš tady dáreček pro synka Marečka,” řekla moje sekretářka, moje sestra.
 
“Víš, ale já teď nemohu, musím tady v klidu dopsat článek o vystoupení Laco Decziho, který po emigraci mohl zase zahrát v Praze,” odpovìdìla jsem. Přijedu až v poledne.
 
A dostala jsem tušení.
 
Bylo správné. V redakci na mě, jako dáreček pro mého synka, kterému bylo tehdy deset a moc by si pejska přál, čekalo štěně. Nádherné, černobílé, velikost do kabelky. Tedy do té socialistické, kam se musela vejít čvrtka chleba a osminka másla. Moje sestra je chovala v náručí, kde šťastně spinkalo a každou jednu minutu mu dávala pusinku.
 
“Už ti ho nedám, přišla jsi pozdě. Popraly jsme se o něj se Světlanou, která se do něj také zamilovala jako já,” řekla sestra přísně. ,,Já jsem vyhrála,”dodala a psa držela pevně, abych jí ho nesebrala.
 
Oddychla jsem si, i když pejsánek byl k ,,sežrání”. Můj synek Mareček by se o něj nestaral, a já při svém pracovním vytížení také ne. Všechno tedy dobře dopadlo. Rock, jaké dostal pejsek jméno po redakci, z které vzešel, putoval do severní části Prahy, Čimic, kde si ho vedle Lídy ještě zamiloval její syn Slávik a manžel Slávek. Bylo o něj pečováno, ba byl i rozmazlován. A rostl. A hodně. Z toho malého štěňátka, které by se vešlo do socialistické kabelky, bylo do roka a do dne tele či menší doga. Tedy prý rasa pointer, ale dost velkého vzrůstu.
 
Byl hodný, nikdy se nepral s jinými psy, ani nekradl jídlo ze stolu jako např. náš Béďa, ale utíkal. Když příroda zavolala, vyslyšel ji a zdrhal kvapem za pachy, které ho lákaly.
 
Velký Slávek, jak jsme říkali Lídinu manželovi, byl jako baletní mistr na sílu trénovaný. Vzpomínám si, jak jednou vzal židli, na které jsem seděla, jednou rukou za jednu židlovou nohu a vyzdvihl ji až ke stropu. Tedy on Rocka udržel. Horší to měla Lída a malý Slávek.
 
Když jsem v červnu 1989 byla v Paříži na oslavě dvě stě let od Francouzské revoluce, radovala jsem se z množství muzikantů, kteří hráli 21. června na tzv. Den hudby. Koncerty na pódiích, i v ulicích, profesionálové i amatéři, celá Paříž hrála a zpívala. Souznělo s tím svátkem v té době dalších osm evropských měst, kde se festival také konal. Prezident Havel v následujícím roce prohlásil, že se jako deváté město k svátku hudby připojíme. 
 
“Sestro, nalaď si hlasivky, jdeme zítra zpívat na Karlův most,” přikázala jsem Lídě 20. června. A Lída byla pro. Vždyť už jsme si spolu pořádně nezazpívaly od doby našeho mládí, kdy byla naším největším hitem Dajána.
 
“Jenomže musím vzít s sebou psa, Slávkové nebudou doma,” řekla jakoby s otazníkem.
 
“No co, tak ho vem, bude pěkným uměleckým doplňkem a bude nás hlídat,” řekla jsem.
 
A tak ano. Jak dojela Lída ze psem do centra Prahy, již nevím. I na Karlově mostě byl moc hodný. Přivázaly jsme ho ke sloupu a pustily se do produkce dvojzpěvu s kytarou. Přidal se k nám starý pán – houslista, který hudl naproti a uměl všechny lidovky. Měli jsme úspěch. Turisté se zastavovali a hledali klobouk či co, kam by mohli hodit ocenění. Tak jsem rozložila futrál od kytary. Ty drobné k pouličnímu představení prostě patří, i když z nich člověk zrovna nezbohatne. Je to určitý rituál. A proč ne, vždyť jsme zpívaly moc hezky a ten houslista se také snažil.
 
A pak přišel policajt. Mladý kluk. Chvíli na nás zíral a pak řekl, že tady hrát nesmíme, že to prostě není dovoleno. Zeptala jsem se ho, jestli ví o tom, že je dneska svátek hudby atd., ať si buď přečte dnešní noviny nebo se zeptá někoho z kulturního odboru magistrátu či Ministerstva kultury.
 
Turisté se divili, co se to děje, a začali nesouhlasně mručet. Rock se k nim radostně připojil. Mladý policista odešel, ale protože byl zřejmì chlapec houževnatý, za hodinu se vrátil.
 
“Hrát tady můžete, ale nesmíte vybírat peníze,” trumfoval.                                              
 
“Hele, soudruhu, my tady žádné peníze nevybíráme, zakažte tedy těm lidem, aby nám je dávali,” řekla jsem s převahou vědomí, že metr od nás začíná víc a víc vrčet Rock.
 
“Co se děje, proč přerušujete ten krásný koncert?” ptali se nás cizinci, kteří viděli nějaký pro ně nesrozumitelný konflikt. A tak jsem jim trošku vysvětlila, že ten policista ještě nepochopil, že je u nás už více jak rok svoboda, že si pořád myslí, že je tu komunismus se všemi jeho zákazy všeho. Jako jeden muž, či jako jeden černý mrak žíznivák se pomalu sunul dav k policajtovi. V tom se Rock napřímil, natáhl svaly a utrhl se z řemenu. A jak je ten pes normálně hodný, že by kuřeti neublížil, k policistovi se blížil velmi nebezpečně. Lída však zachovala chladnou hlavu a vyrazila obloukem. Chytla psa pod krkem za obojek a řekla: “Nech ho, chudáka, on je ještě mladý.”
 
Turisté sice většinou nerozuměli slovům, ale pochopili divadlo jako pantomimu. Začali tleskat. A policajtský klučina rychle mizel pryč.
 
Tehdy byl Rock jen jednoletý. Později se uklidnil a byl nejen poslušný, ale přestal se i toulat. A časem měl doma nové vzrušení. To mu bylo už asi dvanáct let. Mladou kočku Adélku. Maličká, pruhovaná a divoká, což Rocka sice přivádělo na jednu stranu k šílenství, protože jako stárnoucí pán chtěl mít svůj klid, ale na straně druhé ho to nutilo zase ještě tak hned nebýt dědkem na odstřel. Adéla se například ráno po probuzení rozhlédla po bytě a zaměřila svůj nálet, svou střelu na určité místo. Rock býval velmi vhodným cílem. Kočka se přikrčila ke startu, zamířila a vyrazila. Skočila Rockovi na záda a utekla do vedlejšího pokoje. Rock se ošíval, mrzutě kňučel, když vtom se nálet opakoval jen s tím rozdílem, že tentokrát mu Adéla jenom hbitě poplácala svými tlapkami a drápky čumák a zase rychle utekla. “Ach, ach ne, dejte ji pryč,” jakoby ten starý dobrák brečel.
 
Ale pak si lehnul, Adélka se stočila kolem jeho hlavy a oba byli v pohodě.
 
Když mu bylo asi patnáct let, jeli jsme s ním celá rodina na výlet na Slapy, kde se s radostí vrhl do přehrady a plaval. Horší bylo se vydrápat na břeh po velkých balvanech. Museli jsme tomu asi osmdesátikilovému pejskovi pomáhat. Někdo z vody, někdo ho tahal sezhora. A “malý” Slávek, jak jsme říkali tomu už téměř dospělému muži, ho tlačil za zadek z vody a přitom říkal stále dokola cosi jako “ty blbče psí, tak se snaž, lez nahoru nebo tě praštím.”
 
Jenže přišla rána. Moje sestra Ludmila se bohužel nedožila šedesáti let. Odešla několik let po smrti svého manžela Slávka. O Rocka se pak staral Slávik a nutno říct, že mu vůbec neříkal nic ošklivého, i loužičky, který stárnoucí psí pán občas udělal na koberci, trpělivě utíral..I já jsem ho občas chodila venčit. Snažil se doposledka být fit. Ale přece jen mu občas nohy vypověděly službu a on upadl na schodech. Bylo těžké ho na ně zase zpátky postavit… Nežila už kočka Adélka, ale doma měl Rock společnost nových dvou koček. A snášeli se spolu báječně. 
 
Moji sestru přežil asi o tři roky. Když skonal, bylo mu osmnáct, což je ve psím přepočtu 126 let…

 
Text: Eva Střížovská
Foto: Slávek Glaser 
* * *
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 13.07.2019  11:38
 Datum
Jméno
Téma
 13.07.  11:38 Von