Olympiády ve starém Řecku
Jak vypadaly první olympiády je zahaleno rouškou tajemství. Je to prostě zatraceně dávno. Také důvody pro jejich pořádání se liší. Některé ságy a mythy tvrdí, že to bylo na oslavu toho, že známý hrdina Herkules zabil krále Augiáše (to je ten, co mu Herkules vyčistil strašlivě zahnojené stáje tak, že tam zavedl řeku. Je možné, že se to Augiášovi nelíbilo a s Herkulem se popral. No řekněte sami, taková potopa v baráku.) Jiné ságy hovoří o tom, že Heraklův dědeček, Pelops, se ucházel o královskou dceru. V závodě koňských spřežení museli proti princezninu otci, královi, nastoupit všichni uchazeči. Při předjíždění zákeřný král vždycky svého soupeře zabodnul dýkou. Jen Pelops ho elegantně naremploval, shodil z vozu a milého krále jeho vlastní koně usmýkali k smrti. Což byl další pádný důvod k pořádání her, zvaných Olympijské. Nějak se mi to nezdá. Mohla bych ještě pokračovat v těch drsných popisech, do nekonečna. Skutečností ale je, že dnešní doping je proti tomu, co se dělo dřív, poměrně nevinná záležitost. Peanuts.Ze záznamů víme určitě, že jedna z prvních olympiád byla v roce 472 před Kristem, samozřejmě v Olympii. Jak to tam asi vypadalo, vidíte nahoře na obrázku. To uprostřed je Diův chrám. Původně se pořádal jen běh, asi na 192 m, později startovali běžci ve třech disciplinách, zhruba dnešních 200metrů, 400 metrů a 3800 metrů. Neběhalo se v kruhu, ale sem-tam, kolem dvou tak zvaných met. Běžci nebyli nikdy tak oblíbení, jako ostatní sportovci, mimo hvězdy, jako třeba Hermogenes, zvaný kůň, osminásobný olympijský vítěz v letech 81 až 89
po Kristu, nebo Leonidas z Rhodosu, který zvítězil dávno před ním dokonce dvanáctkrát, mezi 164 – 153 před Kristem. Marathón se tehdy ještě neběhal. Později přibyl hod diskem a oštěpem, přičemž oštěpem se neházelo na dálku, ale na cíl. Většinou se strefovali do štítu. Na to také oštěp byl, někoho či něco trefit.Též se skákalo do dálky, ale z místa a ještě s malými činkami v ruce. Muselo to vypadat dost divně.
Olympiáda se konala každé čtyři roky a trvala šest dnů. Na některých olympiádách se sešlo ohromné množství lidí (pardon, mužů). Staří Řekové závodili nazí (to prý zavedli Sparťané, ostatním Řekům to bylo spíš trapné), ženy se nesměly nejen zúčastnit, ale ani dívat. Pod trestem smrti nesměly vstoupit do posvátného olivového háje a nebo přihlížet hrám.
Být závodníkem nebyl žádný med. Ten, kdo zkazil start, byl členy pořadatelské služby, zvanými rabuchoi, veřejně vyplacen holí, nebo zbičován. Není známo, jestli si mohl vybrat.
Velmi populární byli boxeři. Boxovalo se bez rukavic, ruce měli sportovci ovinuty řemeny s ostrými hranami, které způsobovaly soupeřům hluboké krvácející rány. Údery se vedly především na hlavu. Vyražené zuby prý boxeři raději spolkli, aby nedali soupeři pocit převahy. Zdemolovaný obličej boxerů byl v antice oblíbené téma posměšných veršování. Výslovně zakázáno bylo vyškrábat soupeři oči. Boj končil buď k.o. a nebo tím, že se jeden ze soupeřů vzdal. Když někdo svého protivníka podle pravidel, čili fair, zabil, nebyl potrestán. Boxer, který soupeři zaryl prsty do břicha, vyrval mu vnitřnosti a tak ho připravil o život, byl diskvalifikován. Toto tak zvané „hrabání“ platilo za vysloveně unfair. Což tedy vůbec není překvapující. Podplácení soupeřů bylo běžné. Boxer Eupolos z Thesálie byl diskvalifikován, potom, co se prokázalo, že zaplatil třem soupeřům, aby prohráli. Mezi nimi byl i vítěz z posledních her.
Zápas byl v Athénách i jinde vyučován v tak zvaných gymnasiích, (nezaměňovat s gymnasii dnešními) zápasníci byli vždy více uznáváni než boxeři. Kousat bylo při zápasech zakázáno, dovoleno bylo vyvrátit soupeři ruku či prsty. Bojovalo se vstoje, tak dlouho, dokud zápasník svého soupeře neposlal třikrát k zemi. Nebyly žádné váhové kategorie, takže zápasníci byli ohromné kolosy, trochu podobali dnešním zápasníkům sumo. Ale zápasili mnohem déle, až do úplného vítězství.Snad nejproslulejším zápasníkem starověku byl Milon z Krotonu, který vyhrál Olympiádu celkem šestkrát. Byl prý jako ohromná hromada tuku a svalů, denně snědl víc než osm kilo masa.
Dlouhých 150 let dominovalo hrám město Sparta. Ostatní atleti přijížděli jednotlivě, jen Sparta měla tým. Zavedli také další nové discipliny, ve kterých byli úspěšní, jako pětiboj.
Oblíbený byl Pankration, směs zápasení, boxu, úderů bradou, škrcení, lámání kostí, všechno bylo dovoleno, mimo již zmíněného „hrabání“. Také se nesměly vypichovat oči prstem. Nejznámějším borcem v tomto zápase byl Arrhachion z Phigalei. Byl již dvakrát olympijským vítězem, když ho ve finále třetích her dostal soupeř do bezvýchodné a smrtelné situace tak zvaným škrtícím hmatem. Umírající Arrhachion ještě stačil soupeři vyvrknout prst a ten se tedy vzdal, netuše, že jeho soupeř je vyřízen a umírá. Mrtvý Arrhachion byl prohlášen vítězem.
Pětiboj sestával ze zápasu, hodu oštěpem, hodu diskem, skoku do dálky a běhu 
– jako samotné discipliny tehdy hod diskem a skok neexistovaly. Bylo by zajímavé vědět, jak daleko staří Řekové dohodili a doskočili. Ale to se tehdy vůbec nezapisovalo. Důležitý byl jen vítěz, ne výkon. Ve všech závodech byl vyhlašován vždy jen jeden vítěz. Ten byl pak ozdoben olivovou ratolestí z posvátného háje a ve svém domovském městě (tehdy byly městské státy), za které závodil, byl patřičně odměněn a oslavován. Většinou dostal dům, neplatil daně a byly mu postaveny sochy. Pochopitelně se nemusel vůbec starat o obživu sebe a své rodiny. Takže vůbec žádní amatéři a idealisté to tehdy nebyli. Když ale šli závodit za jiné město, které jim více nabídlo, tak jim dům zase vzali a sochy roztloukli. Což se konkrétně stalo špičkovému sportovci Astylosovi, který napřed závodil za Kroton a o čtyři léta později si to rozmyslel a nastoupil za bohatší 
Syrakusy.
Při závodech koní a vozů neplatil za vítěze jockey a nebo ten, kdo řídil koňské spřežení, ale majitel stáje. Tyto závody byly vždy značně chaotické, s mnoha smrtelnými nehodami a také byly výlučně pro bohaté. Byla to též jediná možnost pro ženu, aby se stala olympijskou vítězkou, pokud tedy byla majitelkou stáje. Prý se to podařilo jisté dámě Kynisce ze Sparty, a pak metrese jednoho egyptského faraóna, jménem Belastiš.
Když se stal Řím velmocí a ovládal i Řecko, zůčastnili se olympiád i někteří sportovci z Říma. Například císař Tiberius (14 – 34 po Kristu). Prý i císař Nero (obrázek vlevo) byl velký sportovní fanoušek a sám se her zúčastňoval jako závodník. Jednou byl Nero dokonce vyhlášen vítězem závodu koňských spřežení, ačkoliv havaroval a vůbec nedojel do cíle. Jemu pro radost byl olympijskou disciplinou vyhlášen dokonce i jím oblíbený zpěv a hra na kitheru.
Pro dobré jméno olympijských her musely být takové machinace stejně škodlivé, jako dnešní dopingové aféry. Sumy, které tehdy při podplácení měnily majitele šly prý do milionů sesterciů.
Tak to šlo všechno pěkně dál, až do roku 393 po Kristu, kdy císař Theodosius hry zakázal. Jednak pro ty machinace a podvody a pak také prý proto, že byly pohanské. Tradice her byla ještě několik period udržována, až zájem docela vyhasl a vše zaniklo. A dnes? Dnes si skutečně myslíme, že tehdy, ve starém Řecku byl svět ještě v pořádku.
V roce 1612 byl učiněn možná úplně první pokus olympijské hry znovu oživit. Angličan Robert Dover uspořádal v blízkosti Birminghamu „Olimpick Games upon Cotswold Hills“. Na programu bylo žabí skákání (?) lov na zajíce, šachy a chrtí závody.Taky docela dobrý program, že?
Tím, kdo skutečně vzkřísil olympijské hry novověku byl Pierre de Frédy, baron de Coubertin (1863 -1937). On to byl, kdo sestavil dosud používanou olympijskou přísahu atletů a určil průběh ceremonie při zahájení i zakončení. Prvá olympiáda novověku se konala v létě roku 1924. Ale to už je jiný příběh.
Srdce barona Coubertina je podle jeho přání pohřbeno v Olympii, v mramorovém monumentu, který připomíná toto znovuoživení olympijských her novověku.
Věra Pokorná
