POČÁTKY FILMU JAN KOLÁR
Další postavou z počátků našeho filmu, kterého jsem měl čest osobně poznat, byl sedmdesátník Jan Kolár. Sedmdesát let, celý lidský věk, z něhož časový odstup vytřídil už dávno všechny bláhové sny mládí. A přece Janu Kolárovi byly dopřány vavříny, solidnost a posvěcení, jimiž dokázal ozářit filmové nebe. Je to neuvěřitelné, ale tomuhle muži bylo vskutku jen nějakých dvacet let, když se mu to podařilo poprvé. Bylo to roku 1917, kdy mladý Lucernafilm vypsal jarní konkurz na filmový námět. Student Kolár se přihlásil se svým „Učitelem orientálních jazyků“ a kupodivu vyhrál, když porota usoudila, že „sujet má velmi zajímavé thema a ukládá režii těžší, vděčné otázky.“ Honorář byl vskutku královský, celých sto korun!
Druhým impulsem na cestě za filmovou slávou byla dobrodružství Polykarpa, na nichž pracoval se svým přítelem Karlem Deglem. Od pana Havla, majitele Lucerny, kde vznikl první opravdový kinosál pokrytý tapetami a lemovaný zlatými lištami, vymámili pár krejcarů a začalo se točit. Jenže trojice lamp Jupiter jako osvětlovací park byla příliš slabá na to, aby prosvítila celkové záběry a tak trvalá tma při projekci byla jen chvílemi přerušena dobře prosvícenými detaily, které rychle zas mizely v hlubokých temnotách. Film „Polykarp aprovizuje“ se tedy musel obejít bez slavnostní premiéry.
Tehdy se také Jan Kolár rozhodl pro cestu nejsnazší, pro film, celý natočený na zasněžených pláních kolem Prahy, kde si se světlem nemusel dělat nejmenší starosti. Tentokrát se nezkušený Polykarp zapletl do většího dobrodružství, když se seznámil se slečnou. Flirtování této dvojice ovšem přihlížel slečnin snoubenec
A tak na domluvenou schůzku přišel místo slečny její snoubenec. A tady, na sáňkovací dráze, došlo podle všech zákonů tehdejších grotesek ke střetnutí a souboji obou soků. Polykarp, důkladně uválený ve sněhu, pochopil, že za takovou oběť žádná ženská nestojí … Nejcennější na tomhle filmu byla pravděpodobně dokumentární hodnota natočeného pásu. Muž za kamerou sebral náhodou do záběru také skupinku zbědovaných rakouských infanteristů, pochodujících po silnici.
Ale nejkouzelnější vzpomínky Jana Kolára se asi váží k Excelsiorfilmu, začínající společnosti. Excelsior si tenkrát, v letech první světové války, vepsal do svého štítu odvážné heslo, které slibovalo divákům, že nová společnost bude šířit světlo na zemi. Místo toho ze šestipokojového bytu v domě Na Perštýně připravovalo pravidelně hlubokou tmu celé čtvrti. Sotvaže se ozářila světla atelieru jasným světlem Jupiterek, začaly praskat pojistky a hořet kabely. Na místo činu se pak sjížděly pohotovostní čety elektrikářů! Šéfem Excelsiorfilmu byl někdejší zpěvák, pan Baláš.
Tak na příklad film Utrpením ke slávě, který započal Libušiným proroctvím a končil Masarykem, byl vlastně spíš utrpením než slávu, jíž se mu nikdy nedostalo. Navíc pan Baláš dal kameře málo filmu, takže kameramani museli otáčet klikou jen velmi pomalu, aby přidělený celuloid stačil zaznamenat celé utrpení Excelsioru. Nebylo pak divu, že se při normální rychlosti promítaček změnilo poklidné žehnání Jana Amose Komenského v trhavé poskakování na způsob policejních honiček z Chaplinových filmů. A tak se natáčelo znovu a znovu, nakonec už herci ani hrát (zadarmo) nechtěli; tenkrát ještě outsider Excelsiorfilmu, Karel Lamač, musel zastat osm filmových rolí najednou od prvních Přemyslovců až k legionářům. Ti měli v Excelsiorfilmu také neslavnou premieru, když tvůrci, nemajíce ponětí o legionářské uniformě, vypomohli si kombinací rakouské uniformy a sokolské čepice. Když byly poslední metry dotočeny, byla už Praha plná legionářů a nikdo si už nevzal na svědomí riziko premiery.
Nebylo divu, že i nejodvážnější financieři nakonec zavřeli své prkenice a společnost Excelsiorfilm se položila. Takových pádů zažil český film bezpočet. Klasickým příkladem jsou bratři Škorpilové, kteří protočili ve filmu svůj dědický podíl sušického Sola! Ovšem, každé otočení klikou kamery přece jen ubíralo tvůrcům filmů na naivitě a nezkušenosti. A když nakonec v pokladnách českých výrobců zacinkala první cizí valuta, byl to jen logický závěr dětinského tápání. Naším prvním vývozním filmem se stal, ne náhodou, Kolárův Příchozí z temnot, hrůzostrašný fantastický příběh. V naší první detektivce, v Otráveném světle, se zase tlupa banditů zmocnila sensačního vynálezu studeného světla, jakýchsi laserových paprsků. Tlupu nakonec zlikviduje dcera vynálezce, slavná Anny Ondráková; to byl další zahraniční úspěch. V berlínských atelierech se zrodil další Kolárův film – Zpěv zlata – první český velkofilm, jak psaly noviny.
Pro Kolára se stal ten velkofilm osudným životním mezníkem. Krom toho, že celé dílo režíroval, zahrál si také druhou hlavní roli. Při nezvládnutém skoku z druhého poschodí dopadl, místo do připravené hromady sena, na dláždění. Tam bolestí omdlel, přece však se za pár minut natáčelo dál. Později mu poškozené obratle vnutily ortopedický korset a dokonce na celé dva roky nemocniční lůžko. A pak tu sehrála svou roli ještě jedna převratná událost, která přispěla ke společenskému debaklu mladého režiséra. Na programech večera filmové ligy, který se měl odehrát 15 .února 1922, nebylo vlastně nic víc než jen slibný název hry o kancelářích Raritafilmu a ovšem také vynikající herecké obsazení. Lóže tenkrát zaujali výrobci českého filmu a naneštěstí i jejich ženy v nádherných toaletách.
Satira o atmosféře naší filmové tvorby probíhala v pohodě do okamžiku, kdy na plátně z kanceláře ředitele Raritafilmu vyběhla jedna z hvězd jen v kombiné. Solidním manželkám pánů podnikatelů stačil ten krátký výjev na scéně Rokoka, aby zahájily, jak říká dr Kolár, svatou dívčí válku proti filmu. Podnikatelům nezbylo, než se k tomuto dokonalému tažení kapitálu přidat. Navíc naše hospodářství zasáhla krize a tak, jestliže ještě v osudném roce 1922 bylo natočeno dohromady 34 filmů, bylo to v roce 1924 už jen osm snímků.
Uštvaný Kolár se začal živit jako žurnalista, Theodor Pištěk pracoval v bufetu Lucerna a režisér Slavinský, který pro věčnou slávu českého filmu slézal před kamerou konstrukci petřínské rozhledny až k vrcholu, cestoval s dámským prádlem. Režisér Krňanský převzal matčinu kominickou koncesi, první milovník Jan Walter Spreerger opravoval kamna a Ladislav Struna, pomocný režisér a vynikající filmový herec, pomáhal malíři Tichému malovat na reklamy biografů obrázky kovbojů, Tarzana a vlčáka Rin-Tin-Tina.
A zatímco tahle parta sváděla svůj těžký existenční boj, přestěhoval se Kolár definitivně do nemocniční postele, aby tak promeškal nový rozběh filmové produkce. A pak ten slavný meteor ještě jednou zablikal při tvorbě výpravného filmu o knížeti Václavovi, aby pak zhasl docela. Jen tu a tam si na něj vzpomněli dávní přátelé z Barrandova malou filmovou rolí soudce, ředitele nebo vysokoškolského profesora.
Těch sedmdesát let sedělo proti mně jako ztělesnění těch dávných dějin filmového pásku. Šediny přikryly mladou naivitu i velké prohry života. A přece tu zůstalo ještě cosi neukončeného. Na stěně Kolárova bytu visí obraz muže, sedícího u prázdného stolu. Ruka malíře tu zachytila postavu opuštěného člověka, který se dívá kamsi do dálky, jakoby ještě pořád na něco čekal. A u toho velkého kulatého stolu, se stejným výrazem seděl proti mně Jan Kolár. Tak kariera Jana Kolára zapadla nadobro archivním prachem. Zůstaly po ní už jen kartoteční lístky filmového archivu a snad trosky vzpomínek dávných ctitelů.