Jak jsem potkala Boženku
Naši krajané se nikdy nějak neshromažďovali třeba v některé jediné čtvrti, zabydlovali se prostě tam, kde našli práci a kde se jim líbilo, ale přesto neztráceli spojení. Jednak díky českým novinám „Hlas domova“ a také později dalším, zároveň také různým krajanským klubům a Sokolským jednotám a později českému rádiovému vysílání.
A tam to moje setkání právě začalo.
Boženka také české vysílání poslouchala a jednou požádala jednu krajanskou přítelkyni aby přes kolegu v rádiu mně předala její verše. Odnesla jsem si je domů a jak jsem našla chvilku, tak jsem se do nich začetla. Po chvíli čtení jsem zavolala manžela, aby si přišel něco poslechnout. Znovu jsem četla od začátku jednu báseň za druhou, až jsem najednou pro slzy nemohla dál. Vzhlédla jsem a zjistila, že manžel je také dojatý.
V těch verších nemohlo být již více naprosto otevřené a té nejčistší upřímnosti. Byly psány jak se říká srdcem. (Až když jsem Boženku poznala osobně, pochopila jsem, že verše byly psány srdcem skutečné vlastenky, milující mámy, oddané manželky, velmi nevšední ženy, vzácného člověka.)
Matčina láska
S modlitbou na rtech večer usínám,
s modlitbou za vás mé děti,
a jak své oči do tmy upírám,
mysl má za vámi letí.
Vidím vás jasně na rtech s úsměvem,
váš hlas zní ještě v mém sluchu,
zdá se, že matčiným údělem
je čekat a žehnat vám v duchu.
S večerním šerem se plíží tíseň,
čas, kdy chodily jste k večeři.
S vámi přišel život, mládí, píseň,
jako když se voda rozčeří..
Teď je tu klid, večer ve svém loži
zdali jste zdrávy vzpomínám,
pak do ochrany odevzdám vás Boží
a v důvěře své klidně usínám.
* * *
Věděla jsem, že z těchto básní program pro naše krajany rozhodně udělám, ale nejdříve jsem se chtěla s autorkou veršů sejít.
Její milý hlas mi po telefonu sdělil adresu do státního bytu v jedné vzdálenější sydneyské čtvrti.
Již z básní bylo patrné, že Boženka celý život tvrdě pracovala, ale přesto žádného jmění nenabyla a s tímto málem, co jsem o ní věděla, jsem se za ní vypravila.
Na malé verandě byla spousta pěkných kytiček v květináčích a dveře do skromného bytu mi otevřela drobná starší dáma, s pěkným účesem jejích krásně šedivých vlasů. Na přivítanou mi podala obě ruce. Její tmavé, výrazné a velmi živé oči jakoby se dívaly až do mé duše. Okamžitě jsem měla pocit, že Boženku již dávno znám, ale hlavně, že ona dobře zná i mne.
Netrvalo dlouho a začala mě oslovovat křestním jménem a také mě vyzvala k tykání, jak je ostatně v Austrálii zvykem. Nikdy jsme to nezměnily a našly jsme k sobě velmi blízký a důvěrný vztah, který trval až do její smrti.
Když jsem si přečetla první rukopis, který mi půjčila, věděla jsem, že by bylo velmi dobré aby se dostal do rukou čtenářů a její děti se toho ujaly.
Postupně pak následovaly všechny její další práce.
V posledních letech jejího života nebydlela Boženka již v tom státním bytě, ale v domově důchodců. Bylo to značně daleko od mého bydliště, autem jsem nejezdila a tak jsem ji nenavštěvovala již tak často. Ale téměř ob den jsme každý večer rozmlouvaly po telefonu.
Její 96 narozeniny jsme s rodinou a přáteli oslavili jen několik dní předem, ale skutečných narozenin se již nedožila.
Ještě jsem jí navštívila v nemocnici, ale byla to jen rychlá a roztřesená návštěva a potom již jen smutný pohřeb v pošmourném dubnovém dni.
Na cestu k Pánu Bohu jsem jí dala obrázek Pražského Jezulátka.
V mém životě je další prázdné místo, ale díky jejímu všedávajícímu přátelství, není prázdno v mém srdci.