Ema Destinová
Možná že si ještě někdo i dnes, kromě znalců, vzpomene na jméno Ema Destinová, která se vlastně původně jmenovala Ema Pavlína Kittlová a světlo pozemského světa spatřila v Praze dne 26. února v roce 1878.
Původně chtěla být „houslistkou“, na které se učila hrát u pana Ferdinanda Lachnera v Praze, a již ve svých osmi letech vystupovala na koncertech. Ve svých 14ti letech započala se studiem zpěvu v létech 1892 – 1896 u paní Marie Loewe Destinn, po níž pak z díků převzala - jako své umělecké jméno, jméno své učitelky - Destinn.
Z politických důvodů bylo nějaké angažma na operní vystoupení v Praze v tehdejší době pro ní nemožné, a tak poprvé zpívala v srpnu 1898 v berlínské Kroll opeře jako Santuzza v „Cavalleria rustikana“. V září 1898 debutovala opět jako Satuzza na Berlinské Hofoper, a zde zůstala jako stálý člen do roku 1908.
Zpívala v původních provedeních oper > Mudarra< v roce1899 od Ferdinanda le Borneho, v roce 1904 od Leoncavalla> Roland z Berlina, v roce1905 od E. Humperdincka>Sňatek proti vůli v roce 1906 sehrála roli >Salome< ve stejně jmenované opeře od Richarda Štrausse.
V roce 1903 zpívala v berlínském Západním divadle roli Milady v >Daliboru< od Bedřicha Smetany. Mezi tím v létech 1901-1902 vystupovala na slavnostních hrách v Bayreuthu jako Senta v >Létajícím Holanďanovi<. V roce 1905 vytvořila roli Donny Anny v Mozartově > Don Giovanni< na londýnské opeře Covent Garden. Zde rovněž v titulni roli premiery Pucciniho opery >Madame Butterfly< s Enrikem Carusem a Antonínem Scotti. Zde zpívala do roku 1914, potom ještě opět v roce 1919, kde mimo jiné postavy, debutovala v Čajkovského premieře > Eugen Oněgin < (s Matta Bastini) v titulní roli. Před tím též v roce 1901 byla hostem státního divadla v Zurichu a v roce 1913 v divadle de la Monnani v Bruselu.
Po úspěšných vystoupeních ve Vídni, Londýně, Praze, Paříži, větších německých
operách v Hamburku, Drážďanech, Wísbadenu byla pozvána do newyorké Metropolitan Oper. Zde zářně debutovala na zahájení sezóny jako Aida a v roce 1909 hrála Mařenku ve Smetanově „Prodané nevěstě“, v roce 1910 jako Líza v premiéře Čajkovského opery >Piková dáma<.
Roku 1908 se připravovala na roli Marty v americkém prvém představení od d’Alberts >Hluboká země<, v roce 1909 následovala titulní role >La Wally< od Catalaniho. Zde též zpívala 10.prosince1910 v původním provedení Pucciniho >La Fanciulla del West< jako partnerka - Carusa a Paskala Amáta - Minni. Tuto stejnou roli hrála v roce 1911 na londýnské opeře Covent Garden.
V „Metropolitan Oper“ v New Yorku „zazářila“ Ema Destin ve 247 vystoupeních, z toho ve 22 rolích mezi jinými jako Santuzza v titulní postavě >La Gioconda< od Ponchielliho, jako Butterfly, jako Nedda v >Bajazzo<, jako Eva v >Mistři pěvci<, dale Elisabeth v >Tanheuserovi<, Alice Fordová ve >Falstafovi< od Verdiho, Lisa v >Pikové Dámě<, Pamina v >Kouzelné flétně<, Amelia ve Verdiho >Ballo v zamaskování<, Leonora v >Trubadůrovi<, Valentina v >Hugenotech< od Meyerbeera.
V průběhu prvé světové války opustila Ema Destinová severní Ameriku a vrátila se po dlouhé době do vlasti, kde jako velká vlastenka podporovala nezávislost Československa. Pro toto své okouzlení byla též dočasně od rakoských úřadů i zatčena, přesto, že před svým návratem získala americké státní občanství. Rozhodujícím důvodem pro její návrat bylo také to, že její snoubenec francouzský barytonista Dinh Gilly zde byl rakouskými úřady zatčen. Rakouské úřady jí odebraly cestovní pas, tedy návrat do New Yorku byl nemožný. To se uskutečnilo teprve po ukončení prvé světové války a vznikem Československého státu. Své angažmá si Ema Destinová mohla trochu vylepšit v té době až v roce 1917 pohostinským vystoupením v pražském Národním divadle.
V roce 1919 se opět, po dvě operní sezóny navrátila do Metropolitánské opery stále pod jménem Ema Destinová. Mezi tím též byla opět hostem v Londýně jako Aida, a v roce 1923 na opeře v Oslu. Ale v roce 1926 se s konečnou
platností s operním jevištěm s těžkým srdcem po 28ti létech své zářivé operni dráhy rozloučila. Po návratu ze Skandinavie se Ema Destinová provdala za nadporučíka československého letectva Josefa Halsbacha.
Roku 1927 vystoupila opět na jevišti v Berlíně a Bratislavě na koncertech, leč její úspěch byl jen průměrný. K desátému výročí vzniku Československé republiky byl k této příležitosti věnován koncert v londýnské Queen’s Hall, a ten byl její „Labutí písní“.
Též i jako koncertní pěvkyně měla velikou mezinárodní karieru, a dokonce také působila i v několika filmech (tenkráte ještě němých), mimo jiných též ve >Lví nevěsta<, kde vystoupila sama se lvem ve lví kleci. Jako zámožná dáma si zakoupila 1914 v Čechách zámek Stráž, kde žila. Na koncertech vystupovala potom již jen příležitostně. V té době byla v Československu oslavována jako národní hrdinka, a po její smrti dne 28. ledna 1930 jí na její počest vystrojil československý stát státní pohřeb. Pohřbena jest v čestné hrobce v Praze na Vyšehradě. Byla to zřejmě nejen hudebně velmi nadaná dáma, ale je velmi zajímavé, že působila i literárně-poeticky, a některé její básně byly i zveřejněny,
jako na příklad ˝Bouře a Klid ( ale jen v německém jazyce ,1902– Sturm und Ruhe).
Její překrásně zralý sopránový hlas, s neobyčejně barevnou výrazovou škálou, v jejích více jak osmdesáti rolích, zapůsobil neobyčejnou emocionální silou. Ema Destinová byla jednou z největších opernich zpěvaček své doby.
Bohatě byly její árie též nahrány na gramofonových deskách jako:Columbia, Odeón, HMV A Edison. Na gramofonových deskách firmy G & T jsou od ní celé opery > Fausta< a > Carmen <, které vznikly v roce 1908 v Berlíně.
„Božská Ema“ byla nazvána ve své rodní vlasti.
Tomáš Vodička, Švýcarsko
Elsa
Aida
Mařenka
Milada
Tosca
Pozn.: O Emě Destivé bylo již velmi mnoho napsáno. Jisté je, že to byla opravdu zářivá hvězda na světových operních zcénách, a loňský rok 2005 nám připomenul její úmrtí před 75 léty v Českých Budějovicích. Museum v Jindřichově Hradci zakoupilo po jejím úmrtí nějaké její pozůstalosti, a otevřelo za tímto účelem oddělení nazvané síň Emy Destinové. Na její počest vydala též tehdejší Československá repulika poštovní známku a bankovku s jejím portrétem.
Lit.: V. Holzknecht & B. Trita: »E. Destinová ve slovech a obrazech« (Praha 1972); M. Pospíšil: »Veliké srdce. Život a umění E. Destinové« (Praha 1974); Marie Bajerová: »O Emě Destinové« (Praha 1979); Else Lasker-Schüler: »Emmy Destinn« (in Das Theater, Jahrg. 1, 1910). A. Rectorys & J. Dennis: Emmy Destinn (in »Record Collector«, 1971-72).Google.