Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Milena,
zítra Miloš.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Mají věci duši?
 
Kája Marxů, jakož i Vláďa Uljanov nás učili, že duše neexistují, což bylo v jejich případě pravděpodobné a pokud nějakou tu dušičku měli, tato se škvaří v kotli, pod který přikládá sám Lucifer. Mnozí z těch, kteří v duši sice věří, ji však přisuzují pouze člověku, upírajíce zvířátkům mít na ni právo. Já jsem naopak přesvědčen, že i zvířátka mají duši, mnohdy čistší a upřímnější než mnohé duše lidské, a že až mě Pán povolá tam nahoru (pokud nebudu poslán směrem opačným), budou na mne čekat u nebeské brány moji čtyřnozí kamarádi, kteří se mnou prožívali část mého života.

Ale já věřím, že sice ne všechny, ale i některé věci mají duši. Vím například, že počítač, na kterém právě pracně datluji tento článek, má také duši a to duši značně potměšilou, velice se radující, když dokončený dopis zlomyslně zasune někam, kde bych ho nikdy nehledal a nevydá ho zpět, dokud nesesmolím dopis nový. Rád bych však seznámil milého čtenáře s jednou věcí, která má rozhodně duši, a to duši moudrou a laskavou. Je to moje stařičká kamera značky Praktina IIA s vynikajícím objektivem Flexaron 2/50 (prosím nezaměňovat s její méně dokonalou sestrou Praktikou), která nás provázela věrně po mnohá desetiletí. Přibyla k nám do rodiny krátce po naší svatbě, kdy jsme ji částečně z peněz před svatbou ušeřených a částečně z peněžitých svatebních darů, zakoupili. Rodina a přátelé se poněkud podivovali, že namísto toho, abychom jako řádný novomanželský pár nakupovali pro domácnost pánve, hrnce, pokličky a nože, lžíce, vidličky, jsme vydali hrůzu peněz za tento, v té době na trhu téměř nejdražší fotografický aparát. Mohu říci, že nás s manželkou toto rozhodnutí nikdy nemrzelo. Kamera byla pro nás nerozlučným průvodcem, když s námi nahlížela do zastrčených dvorků Starého Města, věrně zaznamenávala domovní znamení na domech Malé Strany a putovala s námi po výletech líbeznou českou krajinou. Když se nám potom narodil syn, trpělivě sledovala jeho vývoj od typických záběrů, jak „pase koníčky“, prvních krůčků, první cesty do školy v Praze (kam chodil pouze jeden týden, psal se rok 1968) a krátce nato ve školní uniformě školy na Bondi Beach v Sydney. Byla dokonce prvním fotoaparátem, který náš syn držel v ruce, když nám v pokročilém věku čtyř a půl roku pořídil řadu snímků z dovolené v Bulharsku.

Po příchodu na tento kontinent byla potom vítaným prostředkem, jak informovat naši rodinu a přátele doma o tom, kde a jak žijeme. Pochopitelně, že nás Praktina provázela na našich prvních toulkách po nádherných mořských plážích, kterými Sydney oplývá a i později, když jsme si zakoupili první auto a začali objevovat sydneyské okolí. To, co jsem dosud napsal, dokáže však každý pořádný fotoaparát, nedokazuje to však zmíněnou duši kamery. Jen tak namátkou. Když jsme koncem září toho památného roku 1968 letěli z Vídně do Sydney a letadlo přistálo v Singaporu, aby načerpalo pohonných hmot, vyšli jsme z klimatizované letištní budovy ven, abych pořídil pár snímků letadla, kterému jsme svěřili naše životy. Podíval jsem se do hledáčku kamery, obraz, který jsem viděl byl velice nejasný a mlhavý. Člověk znalý řekne: přechod z klimatizované letištní budovy do „prádelny“, která panovala venku, způsobil zamlžení objektivu. Možná, že je to tak, já si však myslím, že oko kamery zaslzelo. Brzo však setřelo slzu z oka a jako důkaz mám pár snímků našeho letadla.

Kamera však projevila čas od času i smysl pro humor. Ještě v Praze jsem u příležitosti několika svateb přátel působil jako oficiální (i když zásadně neplacený) fotograf. V té době nebylo ještě obvyklé používat elektronický blesk, používaly se jednotlivé žárovečky, které bylo nutno po každém snímku z reflektoru vyjmout a nahradit žárovkou novou. Vzhledem k tomu, že žárovky byly po „odpálení“ pěkně horké, nebyla tato výměna vždy nebolestivá. Někdy se také stávalo, že žárovka s mocným akustickým efektem explodovala (možná inplodovala?) a to se právě stalo při jedné svatbě, když byli novomanželé požádáni, aby si vyměnili první, manželský polibek. Jedva se jejich rozechvělé rty dotkly, ozvala se rána, jako když z pušky vystřelí. Pochopitelně mi nejen novomanželé, ale celé jejich příbuzenstvo neuvěřili, že jsem to nezpůsobil schválně.

Nutno říci, že mi kamera za celá ta desetiletí, po která jsem ji používal, nezklamala a pokud jsem sám neudělal nějakou hloupou chybu, odvedla vždy perfektní práci. Jen jednou jsem se o její zdraví zachvěl. Trávili jsme tehdy dovolenou společně s mojí maminkou a tehdy asi čtyřletým synovcem, který byl v té době fascinován měsícem. Jednoho večera, kdy měsíc žhnul jako pověstné rybí oko, maminka mě požádala (nařídila), abych jejímu vnukovi vyfotografoval zářící měsíc. Věděl jsem pochopiteně, že používaje objektiv o ohniskové vzdálenosti 50 mm je takový snímek nemožný, neodvážil jsem se odporovat a udělal jsem tři, nebo čtyři záběry a na celou věc zapomněl. Když jsem potom vyzvedával fotografie pořízené během zmíněné dovolené, byl v obálce s fotografiemi a negativy přiložen lísteček, abych si nechal kameru odborně opravit, že některé snímky nevyšly. Podíval jsem se na negativ a opravdu. Na několika negativech nebylo naprosto nic, jen kdesi uprostřed negativů byly malé tečičky– měsíček na nebi hlubokém.

Kamera odešla do zasloužilého odpočinku koncem devadesátých let minulého století, kdy po řadu let již sloužila společně s modernějším Pentaxem, který jsme zakoupili. V té době jsme používali také diapozitivy, a tak v jedné kameře byl barevný, někdy i černobílý film a materiál na diapozitivy v kameře druhé. Obě kamery nyní sdílejí jednu krabici a jejich úlohu převzaly kamery digitální, které dělají téměř nemožnosti, ale jak je to s jejich duší, opravdu nevím. Trochu mne však děsí, že se zdají být mnohem chytřejší než jsem já, automaticky se nejen zaostřují a nastavují správnou rychlost a clonu, ale poznají i do jisté míry fotografovaný objekt, soustředí se na obličeje fotografovaných osob, určí, kdy a kde vypálit blesk a podobně.

Když vezmu čas od času více jak půl století starou Praktinu do ruky a podívám se do jejího hledáčku, tak se mi zdá, že tam vidím mnohé s těch obrázků během mnoha let s její pomocí pořízených. Vím, že odborník i pokročilý amatér budou pochybovat o mém zdravém rozumu, ale mám pocit, že někde uvnitř kamery, možná je to zrcátko, které promítá obraz sejmutý objektivem vzhůru k prizmu hledáčku, kde zůstávají obrázky zachovány.

 

Měl bych se ještě zmínit o třetí kameře, která také odpočívá v již zmíněné krabici a se kterou jsem neudělal jediný snímek, stále je to však kamera památeční. Když jsme zhruba po třech týdnech, které uplynuly od bratrské pomoci „přátel nejvěrnějších“, odjížděli na třídenní návštěvu příbuzných do Vídně (trochu jsme to však protáhli), zakoupil jsem za poslední výplatu a něco ušetřených korun dvě nové kamery Exacty, s úmyslem je ve Vídni prodat a získat tak nějaké finance na tu prodlouženou „dovolenou“. Jednu z kamer se mi podařilo prodat v obchodě s fotografickým zařízením, i když za pouhou polovinu ceny, kterou jsem očekával. Příbuzný, u kterého jsme bydleli asi dva týdny až do odletu do Austálie, se ustrnul a druhou kameru ode mne koupil za mnohem přijatelnější cenu. Když jsme ho potom po více jak třech desetiletích v roce 2000 navštívili, přinesl Exactu a slavnostně mi ji předal zpátky. (Ještě ji mám schovanou).
 
Zdeněk Reich 
* * *
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 04.10.2017  11:02
 Datum
Jméno
Téma
 04.10.  11:02 Blanka K. fenomén duše
 23.09.  10:38 Vesuvjana autorovi a Olze Janíčkové
 22.09.  13:50 OLGA JANÍČKOVÁ
 22.09.  08:43 zdenekJ