Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Oldřich,
zítra Lenka.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Strach
 
 
Jako malé děcko jsem se strašně bála. Pokud moje paměť sahá, nešla bych spát do ložnice, sama. Od kuchyně ji oddělovala úzká síň, do níž se šlo přes malou verandu přímo z venku. V síni byla vždy rozsvícená lucerna, která jinak sloužila jako přenosné osvětlení do chléva, do sklepa a všude tam, kde bylo třeba v noci posvítit.
 
 
Sotva mě do ložnice uložili – neříkalo se ložnice, ale „jizba“, už  jsem si představovala, že někdo vešel do síně a půjde samozřejmě rovnou na mne. Začala jsem křičet a nezbývalo, než že někdo musel zůstat se mnou, dokud jsem neusnula. Pro starší sourozence to bylo trápení a tak mě zachraňoval tatínek  s pohádkou o Bodříkovi. Vyprávěl mi ji každý večer, po několika větách vždy zpomalil, jeho – a – se protahovalo, až udřeného tatínka zmohl spánek. Neustále jsem ho probouzela, abych se dověděla, jak to bylo dál. Prodlevy byly stále delší a delší, rytmus povídání se zpomaloval a najednou tatínek v půli věty tvrdě usnul. Nebylo divu, měl za sebou celodenní dřinu.
 
 
Maminka mě nechávala samotnou doma velmi často. Starší sourozenci odešli do školy  a maminka musela za prací – do lesa, na pole a nebo někam za výřidou. Málokdy mě brala sebou. Na moje obavy, že se sama nebudu, mi říkávala:“vezmi si samca“.  A odešla.
 
 
Po jejím odchodu mi poskytl útočiště  stůl, krčila jsem se pod ním  v domnění, že právě tam budu neviditelná. Kuchyň byla malá, stůl hned naproti dveřím. Byly natřeny zeleně a v horní části měly dvě skleněné tabule. Dveře naší chalupy se nikdy nezamykaly, ani večer. Kromě cikánů žádní zlodějové tenkrát nebyli a cikáni brali jen slepice.
 
 
Jednou jsem opět v hrůze seděla pod stolem a čekala na maminčin návrat. Dveře vrzly a já jsem viděla jenom pár vysokých bot. Zastavily se na prahu, pohled jejich majitele se zřejmě nesklonil k mé ukryté maličkosti, jinak by mě zahlédl. Se zahuhňáním: „Nikdo tady není“ se dveře zabouchly. Krve by se ve mně nedořezal a maminka mi po návratu nechtěla věřit, že tam někdo byl. Vysoké boty nosil jenom tatínek a ten byl v práci.
  
 
Úkryt pod stolem tedy nebyl bezpečný. Musela jsem hledat jiný. V malé kuchyni nebyl skoro žádný nábytek, vlastně jenom kredenc, stůl, židle a hnědý kachlový sporák. A sklápěcí pracovní stolek na učení pod oknem. Mezi kredencí a zdí byla úzká mezírka. Právě tak pro jedno dětské tělíčko. Tam jsem se ihned po maminčině odchodu napěchovala a vydržela jsem tam stát, až do jejího návratu. Ani jsem nedutala a po každé jsem čekala, kdy se otevřou dveře a někdo zahuhňá – nikdo tady není.
 
 
Později jsem prosívala maminku, aby zamkla aspoň hlavní dveře. Jenže jaké pak zamykání: dveře ze síně do podsíňku se zavíraly se na petlici. Byly z měkkého dřeva, na jaře se vždy vynesly ke studni a tam se slaměnou věchtí s pískem a vápnem vydrhly do běla. Mezi síní a verandou byly dvoukřídlé dveře zeleně natřené, které sice zámek měly, ale nebyl v nich nikdy klíč. Jediný klíč byl ve dveřích u verandy,  ta se také nikdy nezamykala.
 
 
Na mou prosbu maminka zamkla. Byla jsem v zamčené chalupě, ale strach zůstal. Ani stůl, ani mezírka za kredencí nebyla bezpečná. Posadila jsem se na široký parapet jednoduchého kuchyňského okna a s pohledem na protější kůlničku jsem řvala a řvala. Vytrvale. Po celou dobu maminčiny nepřítomnosti. Po jejím návratu jsem ještě dlouho vzlykala. Nikdy mě maminka nepolitovala. Musela jsem si zvykat. Bohužel, hrdinství mě to nenaučilo. Bojím se do dneška.
Hana Juračáková
***
Zobrazit všechny články autorky
 

 



Komentáře
Poslední komentář: 21.02.2014  17:42
 Datum
Jméno
Téma
 21.02.  17:42 Jaroslava Pechová
 21.02.  10:25 Von
 21.02.  08:52 Inka
 21.02.  06:01 Bobo :-)))