Ten, kdo ignoruje trápení zvířat,
tak je mu lhostejné trápení lidí.
Psí láska
Můžeme se přít, zda je smyslem života láska anebo povinnost. A můžeme závidět našim čtyřnohým druhům, že v sobě dokázali spojit obojí. Psí láska je oddaná a velkorysá, dokáže milovat i odpouštět a přijmout nás se všemi našimi chybami a nedostatky. Troufám si říct, že život prožitý se psem je bohatší o mnoho krásných chvil. Byl bohatší dokonce i pro mne, která jsem sledovala až dojemné soužití svojí přítelkyně paní Olgy Havlové se psem Ďulou pouze z povzdálí.
Ďula nebyla mazlíčkem, který je na potkání s každým kamarád. Ke většině lidí zachovávala důstojný odstup, ale jestliže si někoho oblíbila, uměla to dát najevo.
Svou paní bezmezně milovala, chránila ji i střežila, a právě toho jsem byla při našich jednáních s Olgou mnohokrát svědkem.
Jednoho dne jsem tak jako obyčejně seděla u Olgy v kanceláři na pohovce. Ďula pozorně sledovala celou naši rozpravu, jako by tušila, že jde o velmi závažnou věc a že jejího zákroku bude zapotřebí. Právě když jsme s Olgou řešily, jak nejlépe a nejúčinněji pomoci lidem tam, kde naši pomoc nejvíce potřebují, což se lehce řekne, ale velmi těžko určuje, když v tom někdo náhle a bez zaklepání rozčileně vstoupil. Dřív než vůbec stačil říci slovo, Ďula vyskočila a jako střela se hnala k vetřelci, který si v nepravou chvíli dovolil vyrušit její paní. Nebožákovi nezbylo nic jiného, než beze slova rychle zase dveře zavřít. Nato se Ďula opět s klidem dámy uvelebila na pohovce vedle mne a mrkla na nás svýma dlouhýma řasama – no prosím, pokračujte!
Jeho Veličenstvo, švédský král Carl–Gustav, je nejen velice oblíbený král, ale všeobecně velice oblíbený a milý člověk. Lidé doma i v zahraničí po zásluze oceňují mnohé jeho přispění a pomoc a není jeho vinou, že právě já jsem u něj se svou prosbou mnoho nepochodila. Proč?
Psal se rok 1990, doba všeobecné euforie, ale současně i doba velmi těžká, jako je tomu vždy, když odejde diktatura a zanechá po sobě vyplundrované státní pokladny. Zprávy, které jsme s paní Olgou v těch prvních hektických měsících dostávaly, obsahovaly především výzvy a prosby o zaslání veškerých možných prostředků k obnovení nemocnic a institutů –dokumentace byla velmi drastická a informace bohužel pravdivé. Dnes v době všeobecného zlhostejnění to už pro mnohé není ani pravda, ale tenkrát se zdálo všechno jiné. Ve své euforii jsem byla ochotna „poslat do Československa Švédsko i s Carl–Gustavem,“ jak jednou v legraci pravila paní Olga.
V novinách jsem se právě dočetla o výnosném obchodu švédského krále, který prodal Angličanům několik ze svých soch, šlo o válečnou kořist dovezenou kdysi z Prahy. Sochy po staletí stály v královské zahradě, kam Carl–Gustav chodí venčit své milované labradory. Za to očurávání pražských památek jsem psy tenkrát ráda vůbec neměla.
Impulzivně jsem panu králi napsala dopis v domnění, že by mohl přispět finanční částkou z výnosu za sochy na některý z nejdůležitějších českých projektů. Pan král to tenkrát neudělal, ale abych mu nekřivdila, nutno přiznat, že přispěl jinak a jindy. Kdo ví, možná měl na tom trochu zásluhy i můj impulzivní dopis. Není to nikterak podstatné, ale kdyby tomu tak bylo, měla bych radost.
Právě tak není podstatné, že jsem měla vedle krále sedět při večeři na české ambasádě ve Stockholmu. Mělo k tomu dojít před jeho odjezdem s královnou na státní návštěvu do Prahy. Ten večer jsem však místo toho seděla u Olgy Havlové v Praze a ona mi na rozloučenou pravila: „Musím se ještě teď večer připravit s Vaškem na ty vaše Švédy“ – a to podstatné je, protože na Olze jsme všichni nejvíce milovali to, že nedělala nikdy rozdíly – člověk jako člověk.
Lásku ke zvířatům, a ke psům především, jsem asi dostala do vínku od jedné ze sudiček. Všechno další, jak se psy zacházet, jak se naučit jim rozumět a převzít odpovědnost za jejich výchovu i činy, i jak se zachovat v mnohdy těžkých situacích, to jsem získala v dětství od svého dědy.
Chovat vlčáka bylo v naší rodině tradicí, kterou udržujeme dodnes. I můj syn chová ročního německého ovčáka Ozzyho a se všemi radostmi se musel naučit převzít na sebe i povinnosti. Patří k nim především výcvik a pravidelný Ozzyho trénink. Podobně jako kdysi děda i můj syn odchází na cvičiště se slovy: „Za tu štrapáci to stojí.“
Vlčák – nebo správněji německý ovčák – je původně pastevecký pes v současnosti všestranně používaný a jako takový musí dostat vedení a výchovu a vědět, co je to disciplína. Musí umět chodit i bez náhubku, aniž by někomu ublížil. Osobně jsem přesvědčená, že pes napadne člověka jen tehdy, pokud jemu samotnému bylo ubližováno. Ve Švédsku se však se psy bez náhubku chodí všude, dokonce i v hromadných dopravních prostředcích. Na druhé straně je zvykem na policii ohlásit, jestliže máme podezření, že se některý pes potuluje bez dozoru.
Zážitky ze života našeho starého kamaráda Dinga a jeho zkušenosti se švédskou uniformou, by se daly shrnout do názvu „Jak náš Dingo k policajtům na kávičku docházel“, tak se také příhoda v rodině traduje dodnes.
Den v našem městečku Enköpingu byl jako každý jiný. Nic netušíce jsme s dcerou jely autobusem domů, když mě napadlo podívat se z okna, a co nevidím – policajtka si po ulici vede psa podobného našemu Dingovi, zrovna jako by mu z oka vypad! Daleko horším překvapením však pro mne byla reakce dcery Simonky: “Ale mami, vždyť on to je náš Dingo!“
Ano byl to Dingo. Procházel se někde sám, česky řečeno „zdrhnul“, a někdo na něj zavolal hlídku, která si pak Dinga odvezla na policejní stanici. Policistka, kterou jsem zahlédla, šla právě s naším uličníkem na procházku. Když jsme ho později vyzvedávali, viděla jsem, že bylo o Dinga dobře pečováno, měl v miskách jídlo i pití, prostě jako by šlo o „kávový dýchánek“.
Příhoda našeho ovčáka Marka, který byl mladší a jeho povaha daleko drsnější, se stala o několik let později a do historie naší rodiny se zapsala coby „Vítězství Marka nad švédskými policajty.“ Marko svůj střet s uniformou prožil mnohem dramatičtěji než rozvážný Dingo, navíc bylo jeho vítězství úplné, neboť ho ani sedm policistů nepřemohlo, a to si na něho přivezli síť!
Den byl opět jako každý jiný, až na to, že náš Marko „si prostě vzal špacírku a šel“. Měl však velkou smůlu v podobě Mr. Všudybyla, jenž nelenil a nahlásil „vlka“ Marka na policejní stanici. Nastala honička, o níž nám později podrobně referoval kamarád Petr, který celé to divadlo sledoval. Však bylo na co se koukat – posuďte sami: Sedm policistů vyzbrojených sítí se zvolna, obezřetně plížilo polem, kde právě dozrávalo obilí. Až potud se všechno dařilo. Horší to bylo, když měli hodit síť na cíl. Marko vždy mrštně uskočil, odplazil se o pár metrů dál a vystrčil z obilí svou ušatou hlavu.
Policisté sice nebyli právě nadšeni, od čeho jsou však cvičeni k vytrvalosti? A tak se divadlo opakovalo: plíživé obkružování kořisti, vrh sítí. Podívaná to byla jistě úžasná, sám Marko se už dlouho tak nepobavil. Doslova policisty lákal, aby ty zátahy sítí na velikou rybu na suchu opakovali, teď že se to rozhodně podaří! Možná taky přemýšlel, jak by to s ním dopadlo, kdyby ho chytili, a tady mu rozum přikazoval jasně – nikdy nevzdát boj o svobodu! A jak to dopadlo? Policisté to vydrželi asi hodinu, poté honičku na Marka sice neradi, ale přece jen vzdali. Byli děsně naštvaní a rozčilení i na našeho kamaráda Petra, který jen přihlížel a nepomohl. V okamžiku, kdy odjeli na policejní stanici, Petr jednoduše Marka zavolal, a ten radostně poslechl, protože každá hra má svůj konec a tahle ho už pomalu přestávala bavit.
Po této zkušenosti jsme prodali dům a odstěhovali se z městečka na pokraj lesa a daleko od lidí. Domku jsem pro jeho malebné okolí dala přezdívku „hájovna“. Tam jsme jednoho (pro nás velmi černého) dne pochovali i našeho Dinga.
Marko se stal pánem lesů. K vlkům měl hodně blízko, a to nejen vizáží a zbarvením, ale především svou povahovou a celkovou mentalitou. Tady měl konečně příležitost rozvinout svou bojovnost a schopnost obstarat potravu „své smečce“. Při každé příležitosti nám to vehementně dokazoval a dalo nám hodně práce ho usměrnit.
Došlo to dokonce tak daleko, že nám nezbylo, než ho rozmazlovat a živit výhradně a v hojnosti psími lahůdkami. Za tuto naši štědrost dokázal tak usilovně hlídat dům, že ani řidiči z velvyslanectví nedovolil, aby nám v době naší nepřítomnosti alespoň na kliku pověsil tašku s dárkem k Vánocům. Později nám tento řidič vyprávěl, jaké mu to vždy dalo úsilí a kolik času vynaložil, než se mu podařilo nad naším volně se pohybujícím „vlkem“ vyzrát. Jaký to byl hlavolam vypočítat si Markovy skoky a přískoky a jak matematicky přesný musel být i hod do dálky – často totiž pronásledovateli obětoval i svou svačinu. Že se mu pošta nakonec podařila doručit, o tom svědčila i má radost z hezkého vánočního dárku, který jsem při příchodu domů na klice objevila.
A proč jsem se rozhodla přispět do této publikace „Kolja...to neznáte mého psa!“? Vždy budu podporovat myšlenku pomoci nejen bezbranným čtyřnohým „bezdomovcům“, ale všem živým bytostem, lidem, zvířatům i přírodě obecně. Vždy budu podporovat lidi, kteří to myslí dobře ne pro sebe, ale pro všechny. Cítím, že iniciátor projektu „Psí osud“ a celé této publikace Václav Židek se octl v situaci, kdy se rodí něco, co by stálo za to. Našlo se nás dost těch, kteří jeho smělé plány chtějí podpořit, ale našli se i druzí, kteří ho odrazují. A pak jsou ještě třetí, kteří se domnívají, že co člověk činí, činí jen pro své obohacení.
Mám letitou zkušenost s touto situací, pamatuji se dobře na doby, kdy jsem chtěla všecko vzdát pro zlobu lidí. Jsem ráda, že se vždy našel někdo, kdo mi důvěřoval nebo mě podpořil, protože dokud člověk má snahu, elán a chuť pomoci, nesmí zahodit flintu do žita a musí je využít. A víte, co je nejúžasnější? Že těch dobrých lidí, kteří to chápou a myslí stejně – je víc!
Vzpomínám si na období v prvním roce své práce, kdy jsem navštívila velmi mnoho institutů a dětských domovů. Tenkrát jsem zažila neobvyklou příhodu, která byla jednou z těch zážitků, které člověku nikdy z mysli nevymizí.
Toho dne bylo krásné slunné podzimní odpoledne a já jsem byla navštívit jeden dětský domov ve středních Čechách. Z kdysi krásného zámku byl dnes již hodně sešlý domov pro děti, a to jak zevně, tak i zařízením. Zato zahrada byla krásná a veliká. Právě jsem si v duchu řekla, „alespoň něco pěkného tu děti mají“, když tu vidím podivný konvoj dětí, kočárků a pečovatelek, jak se vrací z procházky domů. Děti poskakovaly a pečovatelky je napomínaly ke kázni, když tu náhle jeden kluk se rozběhl a rovnou ke mně. Nezastavilo ho ani přísné volání pečovatelky.
Ten kluk doběhl až ke mně, a když jsem se k němu instinktivně naklonila, skočil mi kolem krku a přímo do očí mi vyřknul svou prosbu: „Vem si mě domů“.... Ten kluk mi touto větou řekl vše ... víc nestačil, protože ho doběhla ošetřovatelka, ale to ani nebylo nutné. Uvědomila jsem si, že touto jednou větou řekl víc, než si řeknou politici za roky práce a nepotřeboval na to hodiny a hodiny zasedání a řešení. On věděl, že „domov je láska“ – a právě láska jemu chybí.
Mnohokrát jsem si na toho chlapce vzpomněla a on ani netuší, že to byl právě on, který mi dodával sílu, když jsem nemohla dál a když se všechno negativně obracelo proti mně a mým snahám – no jak už to někdy v životě bývá. Jsem vděčná za každé podařené umístění dětí „domů k lidem, kteří je milují“.
A protože jsem s láskou začala, tak vám všem, kteří jste si tuto knížku zakoupili, přeji hodně lásky, právě ona nám v tom našem uspěchaném a stresem vibrujícím světě velmi chybí.
Olga Wister
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!“