Náš Profesor
Který služebník miluje pána víc než pes?
Splnila jsem si svůj sen a pořídila si hladkosrstého jezevčíka vlastním jménem Cassy Rössler CS. Byl to roztomilý malý vrásčitý „štuclík“, který byl prostě k „sežrání“. Protože jsem slíbila chovateli, že ho raději „uchovním“, začala jsem pracovat systematicky. Vstoupila jsem do Klubu chovatelů jezevčíků, stala se členkou Českého mysliveckého svazu, ale byla jsem pouze nimrod s výjimkou, to znamená, že jsem nestřílela a nezúčastňovala jsem se mysliveckých honů. Stejně bych nedokázala nic zastřelit.
Náš šlechtic a krasavec rostl jako z vody a už nebyl tak roztomilý. Sousedovi v domě dokázal roztrhnout nohavici, protože mu nebyl dost sympatický. Lidi si rozdělil na voňavé – ty měl rád, a na ty, co mu nevoněli – těm zkrátka škodil.
Vůbec jsem si nedovedla představit, jak budeme chodit před porotou ve výstavním kruhu, protože když jsme šli na vycházku, tak chodil jen po zadních nohou, škrtil se na vodítku a snažil se štěkat. Celý dům přesně věděl, kdy jdeme ven. Venku byl „vypuštěn“ z vodítka, lítal, štěkal a honil všechno, co se v parku honit dalo – holuby, hrdličky i veverky. Když se objevili i divocí králíci, tak nejenže je honil, ale snažil se za nimi vlézt do nory. Vylezl, teprve když byl unaven, a to pak ani nebylo poznat, co to je za „pejska“, jak byl špinavý. Bylo mu fuk, že ho volám a čekám na něj. Asi po hodině pro mne vždy vyčerpávající vycházky, kdy jsem celou dobu trnula strachy, aby se nezaběhl, jsem si vždy oddychla, když byl opět lapen a na vodítku.
Naší první výstavy jsme se zúčastnili s bušícím srdcem, já samozřejmě v zeleném, on na speciální předváděcí šňůře. Doslova šokující bylo, jak v kruhu před porotou chodil! Připadala jsem si, že doprovázím starého výstavního mazáka, neboť se doslova nesl a rozhlížel se na všechny strany. Vlastně se předvedl sám. Dostali jsme vynikající hodnocení, ve kterém mu nebylo nic vytknuto, a navíc bylo ve výstavním posudku zdůrazněno, že má abnormálně krásnou hlavu. Náš děda dodal – krásnou, ale blbou. Ale to byl omyl! On byl šlechtic s vysokoškolským vzděláním, protože přesně věděl, kdy o něco jde. To se choval, že jsem ho nepoznávala, a když o nic nešlo, tak prostě zmizel a přišel, kdy chtěl.
Pro mne to byly vždy šílené nervy, protože jsem měla strach, zda se vůbec vrátí a v jakém stavu. Začali jsme mu říkat Profesor. Musím říci, že jeho výchova pro mne byla vyčerpávající. Navíc jsem si nemohla nikomu z rodiny postěžovat, protože jsem ho musela chránit, neb jsem si ho nejen vybrala, ale horko těžko i prosadila.
K jednomu z trapasů došlo, když jsme přijeli ke známým na chatu. Neměli moc velkou zahradu, proto jsme Profesora vypustili na louku před chatou. Byla to pěkná, velká kvetoucí louka, on na ní radostně hledal myši, hrabal a hrabal, štěkal a štěkal. Najednou ticho. Koukám, kde je, a vidím všechny čtyři nohy nahoře. Labužnicky se v něčem válel. Utíkám, co mi síly stačí, a volám: „Profesore, ty čuně jedno, nech toho!“ Kamarádka naopak volá na mne, abych byla zticha. Když jsem doběhla a viděla psa obaleného omamnou vůní, křičela jsem dál: „Profesore, to vypadáš? Podívej se na sebe, smrdíš jak to prase! Že se nestydíš!“ Páchl tak, že jsem musela vzít mýdlo a jít ho umýt do rybníka. Mytí se podařilo, zápachu se nezbavil.
Když jsme se vrátili zpátky, čekal tam soused. Přišel se zeptat, co nám udělal, že jsem tak nadávala. Ten pán byl totiž velice vážený profesor, proto mě kamarádka napomínala! Panu profesorovi jsem se pochopitelně omluvila a příště dávala pozor na psa i na sebe.
Výstavy však nebyly nic proti zkouškám – jarním, norování a podzimním. Z jarních zkoušek nás vyhodili, protože Profesor utekl. Při „vypíchnutí“ zajíce se mu podařilo zaběhnout i do blízké vesnice, zakousnout dvě slepice, a protože měl tolik vedlejší práce, tak se nestačil vrátit v limitovaném čase 15 minut. Dobře vypadající myslivecká porota mi řekla, ať si ho jdu „dohledat“ a pak se k nim přidáme. Při dohledání jsem musela zaplatit dvě zakousnuté slepice a ještě vyslechnout velmi šťavnaté nadávky.
Večer jsem zavolala chovatele, že jsme zkoušky nesložili, protože Profesor utekl. Chovatel byl také myslivec (třebaže ne s výjimkou), tak mi řekl, že nás za 14 dní přihlásí na jiné jarní zkoušky, a že až uvidím, že zase mizí, musím na něj zavolat „nažeň“. Dovolila jsem si namítnout, že mě už určitě nebude slyšet. Bylo mi řečeno, že to je „finta“ pro porotu, a tímto kouzelným slovíčkem „nažeň“ získám neomezenou dobu k návratu psa.
V den zkoušek jsem měla větší trému, než když jsem šla maturovat. Vypíchnutí kočky, která byla v kleci, šlo Profesorovi dobře, neboť „nos“ měl vždy hodnocen nejvyšší známkou. Tím, že kočka byla v kleci a nemohla utéci, se mi povedlo i rychle Profesora připnout na vodítko. Kočky mi bylo upřímně líto, ale dobře vypadající – dalo by se říci i sličný myslivec – mi řekl, že je na to zvyklá a že ví, že se jí nemůže nic stát, a navíc potom dostane i dobrou odměnu. Naše skupinka (celkem nás bylo pět psů), se vydala do polí na vypíchnutí zajíce. Měla jsem strach, protože mi bylo jasné, že Profesor zase uteče. Když na nás přišla řada, předvedl ukázkové slídění. Porota pokyvovala hlavou na znamení, že je výborný. Já jsem byla tak vynervovaná, že jsem i v obličeji měla stejně zelenou barvu jako můj oblek, takže jsem ladila. Měla jsem sevřený žaludek, který mě začal bolet, a usilovně jsem přemýšlela, kdy mám zakřičet „nažeň!“ Najednou byl „vypíchnut“ zajíc, Profesor ho hlasitě ohlašoval štěkáním a rychle mizel v dáli. Z plných plic jsem – raději několikrát – zakřičela „nažeň!“ a čekala jsem, co bude dál. Porota se na sebe podívala, dovolila mi se vzdálit a jít si dohledat svého psa. Zkoušky jsme udělali ve II. ceně – kvůli poslušnosti. Byla jsem ráda, že jsme v pořádku, a hlavně, že máme zkoušky za sebou. Při rozdílení cen se opět náš jezevčík choval jako profesor CSc., který přebírá přinejmenším Nobelovu cenu.
Čekalo nás norování. To jsme byli trénovat jen jednou, neboť mu to šlo hned na výbornou. Náš chovatel a rádce prohlásil, že má do norování chuť a to že je hlavní. V den „D“ jsme nastoupili u umělé nory, kam byla vpuštěna liška. Úkolem psa bylo lišku zahnat do posledního, třetího kotle, a tam ji zaštěkávat. Nesměl ji nechat z kotle vyběhnout. Když některý pes lišku kousl, musela být vyměněna, aby se dalšího psa nebála. Pes před námi – byl to velšteriér, ještě větší blázen než náš Profesor, lišku kousl, a tak musela být vyměněna. Vyšel na nás lišák, který byl větší než Profesor. Polkla jsem nasucho. Profesor vletěl do nory, víka na noře lítala, myslivci řekli, že už ho lišák žene. Já jsem držela palce tak pevně, až mě braly křeče do prstů. Jaké bylo však pro mysliveckou porotu překvapení, když Profesor lišáka vyhnal! Tak se z něj stal norník. Měla jsem z toho radost a krásný pocit a v duchu jsem si říkala, jak rodina bude koukat, protože to Profesor všem natřel.
Stal se chovným psem, a tak ho za odměnu čekaly milostné hrátky. Zajímavé bylo, že nikdy nepřišel, aby mi poděkoval, že jsem mu dopřála žít plnohodnotný život „se vším“.
Byl několikanásobným celorepublikovým otcem krásných a pracovitých štěňat. S nevěstami se u nás dveře netrhly, i když jemu bylo jedno, jak jezevčíková vypadá. Vždy odvedl dobře svou práci. Mezi nevěstami však byly velké rozdíly. Některá přišla, zůstala stát mezi dveřmi a bylo vidět, že už se těší, až zase bude pryč. Jiná byla rozverná, koulela očima, strkala do Profesora něžně čumákem a skotačila, jak uměla. Profesor však žádné rozdíly nedělal. Asi si říkal, no tak pro zachování rodu – proč ne!
Kdepak náš Profesor! Venku to byl blázen, ale doma – gaučový psík. Rád se mazlil, spal v posteli, rád jezdil autem. Holky (moje dcery) miloval a nechal si od nich všechno líbit. Když ho naši známí viděli doma, nikdy nechtěli uvěřit, že by zakousl slepici, nebo někoho pokousal. Doma to byl opravdický mazel.
Co nesnášel, bylo koupání ve vaně. Řeku, rybníky, potoky miloval, ale vanu – to bylo ponižující! To pak se mnou celý večer nemluvil, doslova mě ignoroval, nevzal si ode mne ani syrové maso, a to už bylo co říct. Vždy jen zakoulel očima, a ty říkaly – tak to ti jen tak nezapomenu. A opravdu byl uražený celý večer.
Utíkání v přírodě mu vydrželo až do pozdního stáří. I když jsem mu v duchu nadávala do pacholků, když se objevil, vždy jsem si oddychla a všechno mu odpustila. Byla jsem poučena chovatelem, že když se vrátí sám, nesmí být trestán. Naučila jsem se sedět hodiny na pařezu v lese nebo na louce, zkrátka tam, kde jsme byli naposledy spolu. Celou dobu jsem byla vynervovaná, aby se mu nic nestalo a vrátil se. Je to poučení od chovatele, že jezevčík se vždycky vrátí, pokud může.
Byly to krásné roky. Za dobu třinácti let jsme stihli zakousnout a zaplatit 11 slepic, 1 kohouta a 3 králíky. Podstoupit dvě operace močových kamínků – a při rentgenu bylo zjištěno, že má v sobě dokonce i tři broky – to vůbec nevím, kde sebral, protože si nikdy nestěžoval. Zvládli jsme angínu, paradentózu, ale nejhorší bylo ochrnutí zadních nohou. To trvalo tři měsíce. Všichni už to vzdávali, ale já a Profesor ne. Stále měl chuť k jídlu, oči měl veselé – neměla jsem sílu rozhodnout o jeho životě. Venčila jsem ho tak, že zadní nohy jsem poponášela na šále. A dobře jsem udělala, neboť po různých injekcích a masážích se po třech měsících zase postavil na vlastní nohy. Ale vydrželi jsme a prodloužili jsme si společné chvíle ještě o pět let.
Děkuji osudu, že jsem s Profesorem prožila krásné roky, které nikdy nebyly fádní. Pokud by vás zajímaly ještě jiné kousky, které jsme společně prožili, dočtete se o nich v knížce Šlechtici a Bastardi.
Tak jako každý člověk je jiný, i mezi psy jsou rozdíly. Každý má svou osobnost a co je u psů důležité – nikdy vás nezradí!
Alice Frostová
Alice Frostová se narodila ve znamení „Býka“ v roce 1944. Vystudovala gymnázium a podařilo se jí vychovat dvě dcery a do dnešního dne se snaží vychovat už čtvrtého psa. Mrzí ji, že žádný z nich ji nepřežil, alespoň ti první dva – protože jejich ztráta pro ni byla velmi bolestivá.
Ráda se, byť již v důchodovém věku, zabývá zviditelněním českých výrobců a je od roku 1994 jedním ze zakládajících členů Nadačního fondu Český výrobek.
Její vztah k pejskům je „skoro mateřský“ a věří, že ty dvě „holky“ co teď má – jedna z útulku a druhá z ulice – jí budou ještě hodně dlouho dělat radost.
Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové ”Kolja…to neznáte mého psa!”
* * *
Všechny článkyz knihy "Kolja... to neznáte mého psa"