Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Běla,
zítra Slavomír.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Irák, málem můj osud (10)
 
Byrokracie na kvadrát
 
Myslel-li by si snad někdo, že přezaměstnanost vylučuje byrokracii, nebo alespoň přitáhne úřednímu šimlovi uzdu, moc by se mýlil! Vím, o čem mluvím, protože jsem si tuto úřední metlu vychutnal mnohokrát, ale v následujícím případě v míře přímo obludné.
 
Protože jak my, tak i socialisticky diktátorský Irák měl stejného Velkého Učitele, bylo i v Saddámově říši třeba mít na všechno povolení, potvrzení, ověření, doporučení, či souhlas mnohdy i nejvyšších úřadů. Na to se dá po určité době zvyknout, naučit se předpokládat co ta, či ona instituce může požadovat, a osvojit si různé triky, jak leccos obejít v zákonných mezích.
 
Jenže to vyžaduje mnohaleté zkušenosti a odvahu a je to obtížné i pro domorodce, natož pro cizince, zejména je-li navíc ve všem odkázán na tlumočníka. Úřad s nejhorší pověstí v tomto ohledu je irácká celní správa. Běda tomu, kdo něco posílá, či veze přes hranice, a to jak dovnitř, tak ven. A čeká-li ze zahraničí zásilku, ať se s ní předem rozloučí, protože buď dojde poškozená, zkažená, nebo vůbec. Protože ale, jak známo, výjimka potvrzuje pravidlo, může se i stát, že ji adresát v relativním pořádku obdrží.
 
Já zde chci ale popsat martyrium s náhradními díly pro naše terénní vozy. Někdy v červnu roku 1977, tedy asi po půl roce provozu, bylo potřeba nakoupit a dovézt některé náhradní díly. Je zajímavé, že s dovozem těch patnácti Toyot byly obtíže v mezích běžných celních obstrukcí, ale ty dvě bedny železa a skla mne stály několik kýblů nervů a bezmála infarkt s příslušnými následky.
 
Náš zákazník, State Organization of Minerals, obstaral příslušná povolení a nezbytný „kitáb“, (dopis) pro celnici, a jednoho časného rána jsem vyrazil na východ. Ještě ten den a následující dopoledne jsem měl všechno v kufru svého auta. Krátce po obědě v hotelu jsem opustil Kuwait City a kolem druhé hodiny dojel na hranici v Safwanu.
 
Tam už ale stála dlouhá řada aut, což mne dost roztrpčilo. Doufal jsem, že to tu brzy vyřídím a stihnu být do tmy doma u večeře s manželkou, které jsem vezl, co si přála koupit, a nějaký dárek navíc. Šel jsem do kanceláře ohlásit se, a když jsem celníkovi podal svůj hnědý pas, zeptal se: „Pane, co to znamená SPECIAL PASSPORT? To je něco jako diplomatický pas?“
 
„Ej azizi“ („ano, příteli“), nechal jsem ho duchapřítomně při tom, „je to obchodní diplomatický pas!“, doufaje, že to pomůže k mému odbavení. A ono to opravdu vyšlo. Ten dobrý muž bedny bezodkladně zaplomboval a vrátil mi doklady se svým podpisem a razítkem. Poděkoval jsem a slíbil, že zítra složím zboží v bagdádském celním skladu k proclení.
“Ne ne, musíte je uložit ještě dnes na Hlavní celnici v Basře. Musejí být procleny tam!“ a dodal s úsměvem „Ma sala´ama, azizi! („Na shledanou, příteli!“)“
 
Tu komplikaci jsem nečekal, ale přesto ještě doufal, že to stihnu. Jak dlouho může takové proclení trvat? Pár minut a pojedu dál. Vjel jsem do Basry a zeptal se prvního policajta, kde je tu Celní úřad. Nerozuměl anglicky a já zas jeho arabštině. Naše diskuse, pozůstávající z gestikulace a značně hlasitých vět v obou jazycích přivábila jakéhosi důstojného starce ve vyšívaném hávu a s vousem na loket. Oslovil nejdříve  strážníka, pak mne, a když se dověděl, co hledám, nabídl se, že mne tam dovede. Přisedl ke mě do vozu a po několika  minutách už jsme oba vystupovali před kýženým cílem.
 

Chtěl mi pomoci i na celnici, ale to už jsem pokládal za zbytečné, poděkoval mu a vstoupil do budovy s mosazným štítem a dvojjazyčným nápisem THE CUSTOM OFFICE IN BASRAH a doufal, že odtud do půl hodiny i s těmi zatracenými kisnami zase vypadnu.
 
Ó, jak jsem se mýlil. Místo té žluté cedule tam mělo být napsáno krví na fasádě: ZANECHTE VŠECH NADĚJÍ KDO VSTUPUJETE! Ano, jako před Dantovým peklem.
 
Když jsem po chvíli hledání nalezl příslušnou kancelář č. 3 s okénkem pro jednání, dřepěli tam, opřeni o zeď, tři muži smutných tváří. Za okénkem ale nikdo, ani v dřepu, ani na dřevěné židli u stolu. Čekal jsem trpělivě a ukázněně, ale když se v kukani neobjevil žádný pohyb ani po deseti minutách, zeptal jsem se té trojice, kde ten vašnosta, co na něj všichni čekáme, je. Otázka sice zazněla v jazyce anglickém, ale mohla být klidně pronesena česky. Nerozuměl nikdo, až po zopakování mezinárodní posunčinou, pochopili a reagovali přesně, jak jsem čekal – pokrčili rameny a obrátili své zraky opět odevzdaně na šedivou zeď. To těm lidem moc závidím, že je příroda vybavila vlastností umožňující jim tohle přežít. Je to stejný dar, jemuž se těší pavouk v koutě, krokodýl v Zambezi, nebo rybář v pramici pod Vyšehradem – bezmezný, stoický klid.
 
Právě když jsem se pevně rozhodl odjet a poslat sem k vyřízení druhý den George, rozsvítila se na stole za okénkem lampička a na otáčivou židli usedla košile mohutně naditá pánem s knírem a  přísnou tváří. Přirozeně jsem čekal, zalit potem a zlostí, až na mne dojde řada a zvedne okno, před nímž už stáli dva z toho trojlístku, ale trvalo mu ještě několik minut. Když tak konečně učinil, vyslechl od té dvojice jen pár slov, cukl s mlasknutím hlavou dozadu a ukázal prstem na mne.
 
To bylo to nejprotivnější gesto, které znám v této zemi nejdéle, znamenající kategorické NE! Pro mne však ale překvapivé a rozhodně nadějné. V tu chvíli se na mne obrátily dva smutné páry očí a odevzdaně opět přidřeply na své místo u zdi. Vrátil jsem jim ten pohled s omluvným pokrčením ramen a nevěda, čemu za tu přednost vděčím (později mi George vysvětlil, že se ode mne předpokládal odpovídající bakšíš), přistoupil jsem blíže a předložil všechny dokumenty.
 
Celník se v nich chvíli přehrabával, zeptal se mne, co v Iráku děláme, a vyslovil své potěšením nad tím, že jsme Čiky, Češi. Pak znovu obracel list za listem, a když se ode mne nedočkal předpokládaného ani po pěti minutách, ukázal na jedno místo v dokladu:
„Tady musí být razítko a podpis mudíra (ředitele) Organization of Minerals, pak bude zboží uvolněno. Teď se ohlaste v našem skladu a složte tam obě bedny!“
Marně jsem argumentoval, že cesta do Bagdádu a zpět je zbytečná, když dovoz byl předem povolen všemi instancemi, varoval, že tím může ohrozit státní zakázku, a znovu žádal o souhlas s předáním beden a proclení v celním skladu v Bagdádu. Dočkal jsem se ale jen téhož gesta, jako ti dva přede mnou a navíc s jednoslabičným „La!“ (ne!).

 
 
Shrábl jsem tedy tu hrst papírů prostrčených mi okénkem a k potěšení ostatních „stran“ to kolbiště s úředním šimlem opustil. Vjel jsem do dvora a složil tam proti potvrzení obě bedny, což mne zdrželo skoro další hodinu. Skřípal jsem zuby, ale byl rád, že jsem mohl vypadnout tak brzy a dojet domů ještě před půlnocí. Nakonec jsem se z toho neúspěchu vyspal a hned ráno žádal na SOM doplnění dokladu. To mi ale bylo kategoricky odmítnuto s tím, že doklad je dostačující.
 
Intervenoval jsem osobně u generálního ředitele a žádal, aby to tedy na celnici do Basry zavolali, nebo mi to dali písemně s sebou. To odmítl: „Úředník na jeho úrovni má znát své povinnosti a já mu je nebudu připomínat. Vyřiďte mu to prosím!.“ Jakékoliv moje naléhání striktně odmítl a byl jsem tam, kde předtím.
 
Druhý den ve čtyři hodiny ráno jsme s Georgem vyjeli vstříc slunci přes Azizii, Kut, Abu Gharbi, Al Sharq, Amaru, Qualat Salih, Azir, Qurnu, Dair a Harthu do Basry, a už ve čtvrt na dvanáct jsme se objevili před tím prokletým šaltrem č. 3. Do fronty se postavil George jako pátý, a protože kult ohledu na zákazníky do této země ještě nedorazil, a tedy nikde žádná lavička, uvelebil jsem se na jakési staré zaprášené bedně opodál.
 
Musím říct, že jakkoliv jsem čekal, že v tom dusnu strávíme nejméně dvě hodiny, dočkali jsme se brzo. První dva vypadli velice rychle, třetí za deset minut a jen ten před námi se handrkoval s okénkem celou půlhodinu než odešel a s ním, bohužel, i ten za oknem. Řada za námi mezitím vzrostla o dalších osm nešťastníků, když se konečně celník vrátil a my mu přednesli svůj problém. Byl to opět jiný, zcela odlišný celník, tentokrát mladší, podstatně hubenější a sympatické tváře. Věřil jsem, že tentokrát máme štěstí, nechal jsem mluvit Žoržíka a se zájmem poslouchal ten dialog.
 
Nerozuměl jsem ovšem ani slovu, ale sledoval jeho tón. Zpočátku byl na obou stranách samý úsměv a svědčil spíše debatě o ženách nebo penězích, což jsou tam nejčastější témata mezi muži, ale později se ukázala první gestikulace a zvýšená kadence slov a hlasitost. To už jsem toho měl dost, protože ten můj „sekretář“, jak se sám George s oblibou nazýval, měl snahu sám za mne jednat, místo aby prostě a jasně tlumočil. Zarazil jsem ho anglickým dotazem přímo na celníka, aby mi řekl, jak situace vypadá, kdy nám bude zboží vydáno.
 
Jenže se ukázalo, že úředník hlavního celního úřadu v hraničním městě Basře tento cizí jazyk neovládá (!), a tak mi přes George oznámil, že ho nikdo nebude poučovat o jeho povinnostech a prohlásil, že jestliže SOM není ochoten požadované potvrzení vydat, musíme se obrátit na Ministerstvo obchodu, které to může učinit také. Myslel jsem, že je to nějaký žert a že se snad nakonec zasměje a odjedeme spokojeně domů, ale místo smíchu nastal pláč a skřípění zubů (jen v mé duši, ovšem)!

 
 
„Proč mi to tedy ten váš kolega neřekl už předevčírem“, řval jsem, „to máme jet pět set  kilometrů do Bagdádu a znovu pět set sem jen pro neochotu SOM a ledabylost jednoho vašeho celníka? Oznámím to na vašem Ministerstvu i zákazníkovi, aby vyvodili z takové byrokracie a případného zdržení vládního projektu důsledky!“, uhodil jsem pěstí do stolu, a dodal, „Ma sala´ma, habibi! („Na shledanou, miláčku!“)“ Nečekal jsem, až si vyslechne překlad, a vypadl na ulici. Když se po chvíli objevil i George a v nedaleké restauraci jsme společně poobědvali a trochu jsem se uklidnil, vrátili jsme se domů.
 
Další den byl pátek, islámská neděle a já si nedovedl představit, že do té dálky pojedu znovu a že to tam může dopadnout podobně, pokud něco neobětujeme. Tak jsem poslal do Prahy šifrovanou zprávu s vylíčením potíží a požádal o souhlas s úplatkem padesáti dinárů. Odpověď došla podle očekávání negativní s tím, abych zákazníka o korupci na celnici informoval a požadoval jeho zákrok. Bylo mi jasné, že v takovém režimu, jaký vládne v Iráku, je taková knížecí rada z evidentních důvodů naprosto nepřijatelná a mohla by se nám vymstít. Naštěstí ale přišla moje moudrá žena Lenka s řešením, jak vlka nakrmit a přitom mu kozu ani neukázat.
 
Takže o dva dny později George skutečně na Ministerstvu obchodu šťastně vymohl podpis a razítko a mohli jsme si těch dvakrát pět set čtyřicet kilometrů znovu vychutnat. Když se mne po cestě zeptal, zda Praha souhlasila s úplatkem, ukázal jsem mu mlčky balíček v přihrádce palubní desky. Zřejmě se mu ulevilo, protože roztáhl pusu od ucha k uchu a zamnul si po semitsku ruce: „Mr. Topka, tentokrát za úspěch ručím“!
 
„Okey, Žorží“, otočil jsem k němu hlavu od volantu, „jestliže tentokrát opravdu uspějeme, dostaneš totéž jako celník!“ Neřekl na to nic, ale koutkem oka jsem postřehl stejný pohyb jeho úst, i když ne tak široký.
 
Po příjezdu na celnici jsme měli štěstí. Před námi bylo sice asi půl tuctu nějakých trhovců, ale když George strčil hlavu do okénka spolu s mým balíčkem a něco do něho řekl, celník (ten z naší poslední návštěvy), odbyl rychle chlápka, co byl na řadě, sebral z pultu balíček a věnoval se jenom nám.
 
Dál už pak jednal jen Žoržík. Všechno šlo jak na drátku, takže jsme zaplatili 25 ID cla a za půl hodiny jsme už opouštěli  celnici s těmi prokletými bednami v kufru směr Bagdád. A když jsem si představil reakci korumpovaného úředníka po otevření balíčku, přitlačil jsem nohu na akcelerátor tak, že na tacháči naskočila za pár sekund stodvacítka. Jako úplatek mi totiž posloužila kožená náprsní taška s embosovaným jménem naší společnosti a arabským přáním, aby nositeli  „…Alláh dal zdraví, štěstí a dlouhý život.“
 
Georgovi jsem to ale neprozradil, poznal to sám, když jsem o dva dny později předal, podle svého slibu, stejný dárek i jemu. Vzal  to s humorem (navíc byl křesťan), ale doporučil mi, abych se napříště už nepokoušel v Basře něco proclít. Naštěstí už toho opravdu nebylo nikdy třeba, a tak jsem si na celý ten byrokraticko-korupční případ celá léta ani nevzpomněl. To až teď, coby vetchý stařec.
 

Irák, málem můj osud - 1
Irák, málem můj osud - 2
Irák, málem můj osud - 3
Irák, málem můj osud - 4
Irák, málem můj osud - 5
Irák, málem můj osud - 6
Irák, málem můj osud - 7
Irák, málem můj osud - 8
Irák, málem můj osud - 9

 
Luděk Ťopka

* * *
Koláže © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 30.08.2016  12:37
 Datum
Jméno
Téma
 30.08.  12:37 Von
 28.08.  16:18 Luděk