Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Slavomír,
zítra Zdeněk.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Irák, málem můj osud (2)
 
První kroky mé ženy na bagdádské půdě
 
Byl horký den na konci září roku 1976. Právě jsme s vedoucím geologem plánovali v mé klimatizované bagdádské kanceláři technické a hospodářské zajištění obou jeho desetičlenných týmů operujících v kurdských horách, když tu zazvonil telefon. A do sluchátka mi oznamovala z Prahy moje žena Lenka, že si rezervovala letenku do Iráku na příští pátek linkou ČSA a na nové letiště v Bagdádu by měla přiletět ve 22 hodin.
 
Na tuto zprávu jsem už řadu nejistých měsíců toužebně čekal. Od svého příletu v únoru toho roku jsem byl totiž v najatém domě sám a k mým pracovním povinnostem patřilo rovněž udržovat v přijatelném stavu domácnost i své osmdesátikilové tělo. Jak jistě každý chlap pochopí, působilo mi to mnohdy značné potíže. Proto se mi nemůže nikdo divit, když jsem onoho kýženého dne stepoval již skoro hodinu před desátou večerní v letištní hale a netrpělivě očekával hlášení o lince OK 785. Letadlo přiletělo včas a za pár minut jsem za skleněnou stěnou oddělující halu od celního prostoru spatřil tu mou drahou holku, jak čeká u „kolotoče“ na svá zavazadla.
 
Těch dvacet minut celních a imigračních formalit mi připadalo jako věčnost. Konečně jsem ji mohl po dlouhé době obejmout a přivítat na irácké půdě. Poté jsem ji zanechal i s kufry na druhé straně u trávníku s datlovými palmami a zamířil na parkoviště pro auto. Právě jsem odemkl dveře vozu, když ke mně dolehl výkřik, zcela nepochybně její, a vzápětí jsem zaslechl změť ženských hlasů. Skočil jsem bleskově za volant, nastartoval, kola se skřípavě protočila a já po dvaceti sekundách za hvízdání pneumatik „zapíchl“ svou toyotu na inkriminovaném místě se strachem, co asi uvidím.
 
Co se vlastně stalo? Lenka si chtěla trochu protáhnout nohy, proto si vyšlápla po travičce mezi stromy. A ve stínu jednoho z nich si hovělo na prostřené pokrývce šest domorodek čekajících na přílet nějakého příbuzného. Tam věc zcela normální: uvařit si čaj na malém vařiči a při míse pečiva a ořechů probrat a semlít živé i mrtvé – jak je ostatně ženám na celém světě vlastní. Snad v tu chvíli právě upíjely ze svých šálků, anebo jen na chvíli zmlkly, zkrátka Lenka je neslyšela a vzhledem ke stínu a jejich dokonalému maskování oděvem ani neviděla, a tak zakopla a přistála plavmo v jejich středu.

 
 
Kámen mi spadl ze srdce a náramně se mi ulevilo, když jsem ji našel v kruhu šesti rozesmátých Arabek v abájích (tam se těm černým hábitům neříká burky). Ženy jí horlivě nabízely čaj a sladké pečivo. Jelikož jsem znal její opatrnost a nedůvěru k jídlům a nápojům podávaným neznámými lidmi, ušetřil jsem ji trapného odmítnutí i omluv. Dámám jsem chabou arabštinou zdůvodnil spěšný odjezd tím, že naše malé dítě hlídá doma jeho jen o trochu starší sourozenec. Patrně to pochopily – když jsme odjížděli, mávaly nám tak vřele, jako bychom patřili do jejich rodiny.
 
Konec už znáte. Prostě takové neobvyklé uvítání ve městě krutého Šahriára a krásné, chytré Šahrazád. To se ví, že Lenka na své první, leč pozoruhodné kroky na irácké půdě ještě po dlouhé době vzpomínala. Co k tomu říci více: pochopitelně, že jsem za onen trapas mohl já – „…žes mne tam nechal tak lehkomyslně samotnou.“
 
O týden později volal z Prahy syn a půlhodinový rozhovor uzavřel otázkou: „Mami, a jak jsi vpadla do života mezi Araby?“
 
Z paralelního aparátu v ložnici jsem si neodpustil vskočit do hovoru:
 
„Ani se neptej, Tomáši, přímo po hlavě! Ona ti to jistě ráda řekne sama, ale ne teď, přišlo by tě to moc draho!“ a ve sluchátku zapraskalo, jak mami v hale praštila sluchátkem do vidlice druhého telefonu.
 
Pokračování příště… 
 
Luděk Ťopka

* * *
Koláže © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 02.07.2016  21:20
 Datum
Jméno
Téma
 02.07.  21:20 jitka
 02.07.  11:13 Von