Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Miloš,
zítra Zora.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Vyprávěnky z lesa a od vody
 
Les se zvěří a domov zpěvných ptáků,
toť víry čisté velká svatyně,
Té služ, myslivče, bez rozpaků
a spasení tvou duši nemine.
(F.Buchal - Neustupovský, 1936)

 

Jak mne les „chytil“
 
Taky se musím zmínit o tom, jak jsem se vůbec dostal mezi lesáky a myslivce. V prvním poválečném období mělo naše zemědělství i lesnictví potíže způsobené také nedostatkem pracovních sil a nutností obhospodařit značné plochy zemědělské a lesní půdy v pohraničních krajích.
 
Proto v roce 1946 vyzvala tehdejší vláda studenty na dobrovolnou prázdninovou práci v zemědělství a lesnictví. Já, jako středoškolák, jsem tehdy odjel s větší skupinou pražské mládeže na osecké polesí v severním pohraničním okrese Duchcov. Místní lesní správa nás ubytovala v prázdných domcích po Němcích pod zříceninou hradu Rýznburk a již druhý den jsme začali pracovat. My, kluci, na přibližování dřeva k cestě a děvčata, studentky Lobkowitzova gymnazia, sázela stromky.
 
Byla to pro nás fyzicky dost náročná práce. Znamenalo to házet buková polena ze svahu dolů k cestě, kde se dříví nakládalo na povozy a odváželo na nádraží. Při práci a několika společných večerech u táboráku nám ale brigáda, jak se tehdy říkalo dobrovolným veřejným pracím, rychle uběhla. Na závěr pro nás uspořádala lesní správa večeři spojenou s malou oslavou na rozloučenou, a celá parta se rozjela domů.

 
 
Protože mně se ale život v lese líbil, prodloužil jsem si pracovní poměr o celý měsíc. Zprvu jsem pracoval se dvěma místními lesními dělníky v těžbě, ale později mne nadlesní Ing. Serjogin potřeboval při příjmu dřeva a v kanceláři. To už mi byl přidělen malý domek pod hradem, kde jsem bydlil sám a cítil se šťastný a svobodný, jako dospělák. Ale ne dlouho.
Po práci, pokud jsem nebyl zase v lese, jsem spolu s novými kamarády chodíval do města na taneční zábavy, do kina nebo na koupaliště. Jednou jsem se vracel, už potmě a sám z Oseka, což byly asi 2 km cesty do kopce. Napravo les, nalevo několik domů, z nichž jen některé obydlené. Když jsem pod hradem odbočil ke „svému“ domku, spatřil jsem náhle, že u něho je přistaven žebřík k oknu do podkroví. Protože dům byl zamčen, došlo mi, že se do něho někdo tímto způsobem vloupal. Chvíli jsem uvažoval co dělat, ale protože pro pomoc na lesovnu bych musel jít těsně při domě a zpět do města jsem se nechtěl vracet, dostal jsem klukovský nápad: přikradl jsem se k žebříku a podtrhl jej.
 
A to jsem neměl dělat! Způsobený hluk ještě ani nedozněl a z okna práskl výstřel a kulka mi zafičela kolem hlavy. Skočil jsem do strouhy potoka a přikrčen uháněl zpět. O tři sta metrů níže se mi podařilo vzbudit hostinského Sukupa, který zavolal do Oseku na SNB. Protože ale policie odmítla na noc přijet a nechala vyšetřování na druhý den, zůstal jsem do rána v hospodě, kde jsme to leknutí s hostinským, který sem přišel z Moravy, zapili dobrou slivovicí.
 
Druhý den přijeli policajti se psem, ale stopy končily u potoka a tak byl pejsek se svým čichem v koncích. Dům byl prohledán, ale nezmizelo nic, než nástěnné hodiny a můj dlouhý gumový kabát. V koutě přístěnku pak zela vykopaná, asi půlmetrová díra. Bůh ví, co v ní kdo hledal a našel. Esenbáci usoudili, že šlo patrně o původního majitele domku, který se pro něco vrátil. Tehdy ještě nabyla hranice tak přísně hlídána jako po únoru 1948, a tak nebyly podobné návštěvy z její druhé strany žádným řídkým jevem a často byl přes ni odváděn i dobytek. 
 
Protože se další stopy nenašly a já jsem vyvázl živ a zdráv, byl celý případ, jak by se dnes řeklo, odložen. Bohužel jsem ale přišel o samostatné bydlení, protože správce trval na tom, že musím bydlet u něho v lesovně. Domů jsem o této příhodě raději nepsal a zůstal jsem v té přátelské rodině a nádherných lesích až do konce prázdnin.
 
A jaká to byla krásná práce! Dopoledne v lese při dozoru nad sázením nových a obžínáním loňských stromků, pomoc při odvozu vytěženého dřeva a nakládce na železniční vagony, odpoledne v kanceláři a večer často na šoulačce nebo na posedech pozorovat zvěř. 
 
Žil jsem sice v Újezdě nad Lesy a les pro mne nebyl ničím novým, ale takové hvozdy, jaké jsem poznal na rýznburském polesí, jsem spatřil poprvé. Nádherné obrovské buky, které u nás vůbec nerostly, vysokánské smrky a jedle, divoký horský potok plný pstruhů, paseky s bohatě plodícím maliním a k tomu lesáci, milí lidé, kteří mne tímto prostředím provedli a předali tolik rad a poučení – to byla životní zkušenost, za kterou jsem životu opravdu vděčný.
 
Kolik jsem tam jen zažil veselých i méně veselých příhod, kolik lidských osudů, i původních německých usedlíků, poznal! Škoda, že se mi nedostalo literárního nadání, abych mohl alespoň něco z toho lépe napsat i pro potěšení jiných.
 
Těžko se mi na konci prázdnin odjíždělo domů, se steskem jsem opouštěl všechnu tu krásu a přátele a svatosvatě si slíbil, že napřesrok přijedu zas. To jsem ale ještě netušil, že to bude na déle než jen na prázdniny.
 
V roce 1947 totiž vyšlo nařízení o tříměsíčním povinném pracovním nasazení mládeže ročníků 1927 a 1928 v oblasti zemědělství a lesnictví. Aby ale nebyla zkrácena výuka na školách, byly do této doby započteny i prázdniny, takže napřesrok jsem začátkem července s velkou radostí vystupoval zase na oseckém dolním nádraží, abych prožil pod ruinami hradu Rýznburka další týdny štěstí a nasával tu atmosféru lesáckého života a vůni dřeva, pryskyřice a jehličí.
 
Tak jsem jen drápkem uvízl a propadl na celý život lásce k lesu. Co jsem pak ještě tam i jinde
zažil, o tom zase jindy.
 

Drazí pstruzi
 
Nahoře nad Rýznburkem, na náhorní plošině vrchu Stropníku, se nacházelo několik rybníčků nazývaných Němci „Schwimmteiche“, ale žádné plovárny to nebyly. Chovali v nich kdysi pstruhy, ale v té době už v nich nebyla ani ploutev. Jednoho podzimního dne jsem však při šoulačce, u silnice na Dlouhou Louku objevil jeden, který se nezdál být prázdný.
 
Jako kluk jsem rád rybařil v Rokytce pod kolodějským zámkem, kdysi dočasným sídlem prezidenta Masaryka. Úlovkem ale bývalo tehdy nejvýše pár hrouzků nebo malá plotička, a tak mne teď popadla vášeň a touha dostat nějakého krasavce pstruha. Prut, vlasec, splávek a pár háčků se v lesovně našlo a hned následující neděli jsem se vypravil na lov.
 
Bylo dost sychravo a vlhko, a tak jsem si obul gumové holínky a vydal se přes Stropník a lesem kolem Dlouhé Louky k vyhlédnutému lovišti. Břehy rybníčka byly ale porostlé dosti vysokým orobincem a keři černého bezu a hlohu, takže nezbylo, než se s prutem, splávkem a žížalkou na háčku postavit pěkně rozkročmo na kuláčky, které držely čap. Sotva jsem nahodil, už jsem zapřáhl pstruha. A jakého, dobrých čtyřicet čísel. Nu, nachytal jsem jich ještě pět, i když už ne tak velkých, ale pak mne posedla vášeň a hamižnost. Chtěl jsem jich dostat víc, abych přinesl také něco do myslivny.
 
Jenže v tom zasáhl asi svatý Petr, protože když jsem táhl dalšího, uklouzla mi na mokrém dřevě noha a v okamžiku jsem byl po pás ve vodě a bahně. Dalo mi to dost práce vyškrábat se i s rybou na břeh, ale hlavně jsem byl promočený a prochladlý, s gumáky plnými vody a navíc se začalo stmívat. Věděl jsem, že domů bych v takovém stavu potmě nedošel, a tak jsem se pustil do hájovny „Ve Vlčinách“, která byla blíž a kde sloužil hodný a milý Karel Schwarzbeck.
 

Dopotácel jsem se tam po dobré hodině, a s úlevou a úlovkem v ruce zaklepal a vstoupil s pozdravem a pyšným: „Hele, co vám nesu!“ Ale vtom by se na mně krve nedořezal! Za stolem seděl ředitel lesní správy z Košťan, Ing. Žaba. Nejen, že mne neznal, ale spatřil síťku se pstruhy, a tak vyskočil od stolu: „Kdo k sakru jsi, kdes upytlačil ty ryby? Proboha, já se neodvažuji chytit v době hájení ani ploutev a takovejhle facír nám je tu krade!“
 
No, trvalo to chvíli, než to hajný Karel panu řediteli vysvětlil. To už jsem ale seděl vysvlečen z mokrých svršků, ve vypůjčené košili a ve flanelové sukni paní hajné, protože žádné rezervní kalhoty pro mne neměli.
 
A co nakonec? Od pana ředitele se mi dostalo důkladného poučení o hájení a od paní hajné horkého čaje a pečeného pstruha s bramborem. Dobrou večeři jsme všichni společně zapili a hodinku nato jsem již chrupal v peřinách v podkroví.
 
Druhý den ráno jsem se s panem ředitelem svezl do Oseka, a po svých a už bez udice a pstruhů, šlapal pěkně do vrchu na Rýznburk, kam jsem dorazil právě k obědu – paní nadlesní připravila bliny. Tak mne ti pstruzi přišli draho, málem jsem tu koupel odstonal, ale od té doby vím, kdy jsou hájeni a jak chutná to známé ruské jídlo.
 
Vyprávěnky z lesa a od vody
1 - Lankasterka
2 – Štědrovečerní host
3 - Obecní strážník a moji první kapříci
 
Luděk Ťopka
 
* * *
Koláže Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autora


Komentáře
Poslední komentář: 05.03.2016  23:29
 Datum
Jméno
Téma
 05.03.  23:29 Luděk
 04.03.  19:02 EvaP
 04.03.  12:52 Mara
 04.03.  12:37 Dubský
 04.03.  12:16 Blanka K.
 04.03.  11:57 Von
 04.03.  11:42 Vendula děkuji