Cinkali jste klíči?
(Zamyšlení k 17. listopadu)
Naše nejnovější revoluce, zvaná sametová, mne zastihla ve věku zralém, ale přesto naivním.Narodila jsem se do socialismu, vyrostla v rozvinutém socialismu, přestála závan jakéhosi druhu socialismu s lidskou tváří v roce 1968, a opět žila svůj život dál, tentokrát ovšem poučena z krizového vývoje, a z „Rychlého překladu vět: Přepadli nás! Okupují nás Rusové! Do vět: Zachránili nám NÁŠ socialismus, děkujeme bratři.“
V roce 1989 jsem již byla matkou, na dovolenou jezdila do Maďarska, stála fronty na banány, a dávala trafikantce každého prvního v měsíci balíček kávy, aby mně schovávala Mladý svět, Ahoj na sobotu, a tvrdé sparty.
Ohlédnu-li se zpět, což je někdy prospěšné učiniti, vidím sebe samu, jak jásám nad tím, že bude konec vlády jedné strany, že se budeme mít lépe, že budeme moci jezdit do Vídně jen tak, a že všechno bude nádherné, lepší a ještě lepší.
Klíči jsem nezvonila. Nemám ráda davy. Ani na prvního máje mne nikdy nikdo neviděl – a nebylo to nějaké podzemní hnutí disidentů – ale prostě nesnáším velké množství lidí na malém prostoru. Takže jsem na všechno dění, odstartované 17. listopadem, společně koukala se svým 10ti letým synem v televizi.
Držela jsem ho u obrazovky téměř násilím, a dojatým hlasem jsem mu říkala:“Koukej se synku, tady ti před očima jdou dějiny!“
Věřila jsem. Věřila jsem ještě i další rok, možná dva, a trpělivě čekala, až bude líp.Mezitím se rozpadala manželství mých kamarádek, kdy ON byl zapřisáhlý komunista, ONA se zamilovala do Klause a Havla. Pozorovala jsem ty nejrychlejší převleky a změny postojů, jen co už bylo jasné, jak to asi bude dál. Ti nejchytřejší a nejrychlejší se ani s převleky moc napárali, šli rovnou na věc. Musím ale přiznat, že jsem v těch zhruba prvních třech letech všemu rozuměla. Znala jsem jmény, i křestními, celou naši vládu, věděla jsem o nich skoro tolik, jako o svých o hereckých idolech.
Čas šel. Kráčel. Běžel, tu klopýtal.
Zákonitě jsem měla rozumět všemu čím dál více! Dostávala jsem více informací, měla jsem možnost poslouchat neomezeně všechny rozhlasové stanice, dokonce i zakázanou Svobodnou Evropu, ale zjišťovala jsem, že rozumím všemu čím dál míň.
Proč v našem kraji vyhrála ODS, ale na radnici sedí komunisté s ČSSD? Proč se komunisté u nás docela dobře domluví dokonce i s ODS, a proč se pusinkovali a následně se zasnoubili na nějaký čas po předchozím lítém předvolebním boji strany ČSSD a ODS?
Neznám už jména všech politiků, jen těch profláklých. Jen těch, na které něco zvlášť pikantního prasklo. Navíc se na můj vkus střídají nějak podezřele rychle.
Nesleduji už různé nedělní polední debaty, už mne to nebaví. Prostě mně to nebaví. Nebaví mne to proto, že tomu jako obyčejný člověk nerozumím.
Můj syn to neřeší - toho to programově, stejně jako jeho kamarády, nebavilo sledování politických pří, hádek, podrazů a falše nikdy.
Všímám si čím dál menších účastí na volbách – a nedivím se.
Ale vzpomínám na svého tatínka.
V mládí byl na nucených pracích v Německu. Byl dělník, a tak vládu „jedné strany“, té komunistické, přivítal a také věřil.
Že se bude mít líp, a že se budou mít líp jeho děti.
Prohlédl taky až po letech, a pak se o politice odmítal bavit.
Kdesi jsem četla, že když se národ o politiku moc nezajímá, je to dobře, protože je všechno v pořádku. A že až se lid o politiku zajímat začne, znamená to revoluci, nepokoje, zvraty a války.
Uklidněte mne, prosím, že se o politiku nezajímám proto, že je všechno v pořádku!
Mám totiž takové šimrání za krkem, že není.
Dagmar Jarošová
