O pevnosti Slezska, které nás za první republiky měly chránit před okupanty ze severu, se dnes stará hrstka nadšenců. Především jejich zásluhou se v Hlučíně-Darkovičkách nachází ucelený a funkční komplex, který za rok navštíví desítky tisíc návštěvníků. Každoročně se zde ve spolupráci s Armádou ČR pořádá ukázka bojů o pevnosti. Nestorem všech bunkrologů v naší republice je čtyřiaosmdesátiletý Jan Polášek.
Povídám si s ním v pro něj typickém prostředí, vojenské palandy, svícen z dělové nábojnice, oprýskaná lampa a všude beton.
„Základy pevnosti MO-18 Obora jsou až v hloubce pěti metrů,“ říká. „A plně funkční studna má hloubku padesát metrů.“
Promiňte, co vás přivedlo k tak netradičnímu koníčku, jako jsou vojenské pevnosti?
„Mám těch koníčků víc – auto, moto, kino, rádio, foto, ale to všechno s bunkry souvisí. Co mě přivedlo? Vlastenectví. Vím, že dnes už tento pojem řada lidí ani nechápe, ale já měl otce, matku, kněze i učitele opravdové vlastence. Vštípili mi, že kde se člověk zrodí, tam se hodí a musí se starat. Stavby bunkrů jsem vnímal jako kluk, protože náš rodinný přítel pan Josef Procházka byl jejich stavbyvedoucím od Bohumína až po Kozmice a spolupracoval s vojáky. Pak přišel Mnichov, spojenci nás vypláchli… Málokdo si dnes uvědomuje, že našimi skutečnými spojenci byli jen Rumunsko a Jugoslávie, ty země odolaly jak Hitlerovi, tak Stalinovi.“
Poměrně častá otázka historikům zní: myslíte, že bychom se ubránili?
„Nebýt zrady spojenců… kdo ví? Naše strategická, technická, kulturní i morální úroveň patřila mezi nejvyšší v Evropě. Profesor Bechyně určil postupy technologické a stavební postupy, měli jsme cementárny, železárny, odhodlané lidi. Navzdory zradě jsme měli naději.“
Jaký byl stav pevností po válce?
„Němci nejdříve roztrhali zvony na pevnostech, demolovali je a vykradli. V roce 1944 se pak paradoxně bránili v bunkrech před sovětskou a naší armádou. S několika přáteli jsme se po válce rozhodli, že aspoň něco dáme do původního stavu. Pracoval jsem tehdy jako technik u Státního filmu, později u krajského Filmového podniku. Mimochodem, Severomoravský kraj měl v té době 400 kin. Měl jsem hodně služebních cest, při kterých jsem si stav všech bunkrů mohl zmapovat, a zároveň pevnosti v Darkovičkách doplňovat původní technikou.“
Co vám v této činnosti dalo nejvíce zabrat?
„Například turecké hospodářství a přesvědčovaní potentátů, aby pomáhali myšlence vlastenectví. Tenkrát byla opravdu jiná doba, Vlastence generála Píku popravili vlastní lidé. Kněz Dr. Ladislav Kubíček, který ve Svinově postavil kostel Krista krále, byl vězněn a pronásledován. Naproti tomu, vždy se našli lidé, kteří pomohli. Třeba bez tehdejšího ředitele Muzea osvobození v Ostravě Alfonse Březiny bychom areál v Darkovičkách stěží dali dohromady. V roce 1987 se nám podařil „majstrštyk“, když jsme přestěhovali čtyřiadvacetitunovou a téměř padesátitunovou kopuli z Orlických hor. S velmi dobrými kolegy Janem Guřanem a Petrem Kuchařem jsme je hned usadili podle původních plánů. Dnes nám ve všem pomáhá Slezské zemské muzeum v Opavě včele s ředitelem dr. Kalusem".
Můžete zhodnotit, co vám neobvyklý koníček dal a vzal?
„Dal mi revma – prostory v bunkrech jsou studené a vlhké. Občas jsem se musel pohádat, ale to patří k věci. Ovšem dal mi také sebeuspokojení a pocit, že dalším generacím předáváme hmatatelnou památku. Možná se budete divit, ale já jsem v bunkrech strávil i svatební cestu. Jednu sobotu jsme se s Miluškou vzali a v neděli už jsme cestovali po pevnostech, i do Osoblahy a Jindřichova".
Poslední otázku mám až poněkud intimní: čím to je, že k úsměvu máte pořád blízko a vyzařuje z vás činorodost?
"Jsem spokojený. Bůh mi mnohokrát držel palce. Opravdu, kdybych se měl znovu narodit, chtěl bych prožít právě takový život, jaký jsem prožil. A moc se těším na manželku. Až dostanu „povolávací rozkaz“, ona se mě určitě zeptá: kdes byl tak dlouho?“