Putování Austrálií (10)
Pondělí 16. listopadu
Jedeme krajem Rangers Flingers do Wilpena Pound a odtud do Wilpena Pound
Ráno máme v 6:00 a.m. ostrý budíček a v čase č. v 7:40 a.m. jsme u opraváře. Bohužel, tentokrát opět pro nás, se opravovat nebude. Jediný žijící opravář musí odjet a vrátí se až k večeru…, ale my čekat nemůžeme!
Pouštní městečko William Creek
...pozdravujeme Martina Bártu!
...Ostravu nebylo kam dopsat...
Nasedáme a jedeme dalších 80 kilometrů, opět „na ostro“, až do Lyndhurst. Tam kupujeme nejen PHM, ale Chuck anglicky ukecal pumpařku, aby nám její „muž“ zalepil gumu, když už mají na pumpě nabídku oprav!
Pat a Mat v jedné osobě v Lyndhurst
Neochotně, velmi neochotně tato už od pohledu nevrlá žena zašla pro svého muže, který údajně pracoval na zahradě - to bych teda chtěl vidět! To, co se potom dělo nutně musel někdy v minulosti vidět pan Jiránek, otec mých oblíbených televizních hrdinů - Pata a Mata. Kromě nezvyklé tloušťky udivil pumpař až neskutečnou nešikovností a upocenou pomalostí. Na gumě pracoval něco přes dvě hodiny a svou profesionální zručností předčil Pata a Mata dohromady. Když už gumu konečně zalepil – na třetí pokus - tak jsme tuto nesli jako svátost oltářní k autu. Chuck mne během přenášení zaklínal a říkal:“Jenom to proboha nepusť na zem, bo jak ta guma eště raz prdne tak to ten blbec už znova nezalepi“! Nakonec jsme měli štěstí, protože to byl náš první, ale i poslední defekt. Nechtěl bych však slyšet ty, kteří si po nás auto půjčili a byli donuceni k použití rezervy…
Výšlap na Wilpena Pound (uzavřený kráter nesopečného původu) byl asi 4 hodinový. Začal dvěma kilometry mírného stoupání kolem místní říčky, lesem mohutných eukalyptů - jediným přírodním vchodem k sedlu do kráteru.
... i zde bývá někdy voda
Zajímavostí výstupu do sedla byly suché kmeny a větve zaklesnuté v korunách eukalyptů dobře 4 - 6 metrů nad námi. Chuck to vidí na až do 10ti metrů! Ale zcela určitě to byly stopy po povodních! Ze sedla následoval kilometr výšlapu vzhůru, na hřeben, k vyhlídce Wangara lookout. Odkud bylo vidět celé údolí, dno „kráteru“ - dnes vzrostlý eukalyptový les. I když dno „kráteru“ bylo svého času obdělávaným polem a pastvinami, není dnes po lidské činnosti ani stopy. Nebýt toho, že jsem si při sestupu přečetl povídání o lidech, kteří zde 80 let žili a pracovali, nevěřil bych. Čtení o rodině Angličanů bylo velmi smutné.
Další slibovaná jezerní plocha Lake Eyre
Poslední z pěti billboardů popisující osud rodiny začíná následujícími slovy: „Po dlouhém suchu začal, na vánoce 1914, dlouho očekávaný déšť. Pršelo den, dva, týden, měsíc a potom přišla potopa a byl všemu konec“! Po Angličanech zde zůstalo jen jedno kamenné obytné stavení a v ohradě něco málo zbytků dobových zemědělských strojů. Stejně jako v oblasti Flinders Ranges, to jsou památníky na pracovité osadníky, které přemohla australská příroda, neznající klasická roční období...
... snad tam někde v dáli
Koneckonců i v současné době si člověk s australskou přírodou prohrává i když už to není tak dramatické jako v minulosti. K vítězství nepomohla ani výstavba přehrad k získání vody na zavlažování obdělávaných polí. Dokonce se už dnes ví, že právě tyto přehrady ve svém důsledku jen zvětšují srážkový deficit v příslušné oblasti. Tam, kde měla být stáda krav a ovcí (LP z roku 2007), byla jen „poušť a spoušť“. Rozpadlá, opuštěná stavení a ventilátory čerpadel se netočily. Centrální Austrálie se z důvodu sucha vylidňuje už delší dobu.
...konec konců i zde byla nedávno voda, bláto je ještě vlhké
Na otázku:“Kdy u vás pršelo“? sahali hospodští kolem Shwy hluboko do paměti, případně listovali v loňském kalendáři. Když pak voda přijde, nastane čas potop, jako třeba teď, přičemž tyto potopy nejsou zdaleka z největších! Voda a Austrálii je věčné a pro Australany mnohdy neradostné téma.
cassuaří rodina cestou na Wilpena Pound, ... klokaní rodinka tamtéž
Vím, že náš kamarád Bojan začíná každou četbu novin pohledem na stav vody v městské přehradě. V době naší návštěvy, na konci australského jara, v ní bylo jen něco přes 50% možné kapacity. Tolik z učených knih, filmů, TV a vyprávění hospodských u Shwy a Bojana…
pohled z Wangara Lookout; tady byla kdysu pole a pastviny
Ten večer spíme spokojeně v klidu a pokoji…
Úterý 17. listopadu
Stále krajem Flinders Rangers na Hawker, Quorn, přes Gladstone kolem pobřeží do Port Augusta
Jakmile ráno vylezlo sluníčko hned udeřily mouchy. Jakoby se domluvily. Jedeme krajem Flinders Rangers a podle „učebnice“ se pokusíme najít nějaký památník na původní osadníky z Evropy. Od silnice na obě strany vybíhají místní prašné cesty k opuštěným typickým kamenným domům. Jsou bez střech a stojí jen obvodové zdi.
Quorn, kdysi žijící město, dnes jsou okna převážně zatlučená
Pouštní umělec?
Stojí jako mrtvé památníky na pracovité osadníky a minulé časy. Na opuštěném hřbitově, který navštěvujeme, je na „pamětní desce“ celá historie obce. Její obyvatelé vymřeli záhy po meči a tím i vesnice. Podle čitelných dat na náhrobcích je vidět, že staří přežívali, ale mladí umírali mladí, moc mladí…ale „Proč“?!
V Quorn si prohlížíme město - víceméně jedna velmi ospalá ulice s opuštěnými domy a zatlučenými výlohami. Posedíme v místní restauraci na kávě a pak jedeme dál – až do Port Augusta.
Pane Bože, co to jede támhle po tom poli? Není to drak?! Ale ne, to je přece kombajn! Ano, je to tak, je to kombajn a sklízí obilí z lánu o jehož velikosti by si mohli nechat zdát i sovětští kolchozníci na celinách nebo na Kubáni. Lán se táhne od obzoru k obzoru a „nieto vidno konca kraja“ ako hovoría moji krajania! Obilí je úplně bílé a je vysoké, no jestli moc, tak 30 cm. Jsme v obilnici státu South Australia. Pole se střídají, jedno je s obilím, druhé se suchým senem - tráva „na stojato“ a mezi tím je sem tam nějaký ovocný sad. Tak to jde pořád dokola, až do Port Augusta.
South Australia a jeho celiny s kombajnem
Dnes to vidím na výrazně odpočinkovou etapu. Chlapci usnuli v Port Augusta před IS ve stínu eukalyptů a tak po „budíčku“ jedeme zvolna do dnešního cíle v Port Broughton.
Dnes na nás padla únava
Port Broughton je malé ospalé městečko s malým přístavem jachet a s krásnou alejí norkfolkských jedlí přímo u městské pláže. Sedíme na pobřežních lavičkách a kocháme se okolím. Nakonec jdeme do nedaleké místní takeaway na tradiční „fish and chips“, kteréžto do nás spadlo jako do vyschlé studny. Místní kemp zasluhuje buď hlasitě vyslovenou pochvalu a nebo písemně jedničku s hvězdičkou – je totiž doslova „krásný“. Nejen že je nově vybavený - kuchyň, toalety a bazén září novotou - ale dokonce poskytuje i koberce na stanovacích místech…
kemp v Port Augusta a my jsme na konci naší "Pouti"
Dnes je plný seniorů-důchodců, bydlících v přívěsech nebo v kempinkových domcích. Stany a jejich komfort ke své škodě asi neznají?! Večer se vzájemně navštěvují, případně vesele štěbetají u večeře v jídelně kempu s obří TV obrazovkou. Jedním slovem pohádka, klídek, tabáček! „Maju se tu jako v nebi a tež maju fajně zrobene nove zuby, mluvi nam u jidla Chuck“!
Kemp vřele doporučuji všem, tedy i pro jedince doprovázené velmi náročnou „ó nikoliv“!
Jsme unaveni, ležíme jen tak volně na koberci, koukáme na nebe plné hvězd a naposledy, ale znovu marně hledáme Jižní kříž… tak snad až příště!
Karel Janků
Související články: