Bylinky na naše revma
Není pochyb o tom, že naše předky dokázal potrápit revmatismus stejně jako dnes nás.
Proto lidové léčitelství i bylinkáři shromažďovali a dali dohromady mnoho návodů na zmírnění těchto potíží. Mnohokrát se mluvilo i o ďábelských účincích.
Dnes si povíme o některých zastaralých a již překonaných postupech z oblasti lidového léčitelství. Patří mezi ně tzv. hořčičná placka. Vyrábí se z roztlučených semen hořčice rozetřených na kaši s teplou vodou. Hořčičné těsto by nemělo mít vyšší teplotu než 40 stupňů C, jinak působí na kůži agresivně a dráždivě. Před její aplikací se doporučuje místo aplikace ošetřit mastným krémem a hořčičnou placku nanést na gázu a ne přímo na kůži. Pro zmírnění dráždivosti se do hořčičného těsta přidávala také žitná mouka. Placku lze aplikovat jen do zarudnutí kůže, což bývá zhruba čtvrt hodiny, ale u citlivějších osob je čas aplikace ještě kratší. Delší působení může způsobit tvorbu puchýřků, které jsou bolestivé a špatně se hojí. Po odstranění placky se kůže dobře omyje vlažnou vodou.
Používání hořčičné placky je již ale přežito stejně jako hořčičné papíry, které se přikládaly na postižené místo. Někde se ještě dosud užívá mazání z hořčičné silice ve dvouprocentním lihovém roztoku.
Ke zmírňování bolestí u kloubového, ale hlavně vleklého svalového revmatismu se hojně užíval i křen v podobě křenové placky.
Čerstvý křen se jemně nastrouhá a smíchá s octem a moukou. Placka se také přikládá na kůži přes gázu a lze ji ponechat jen do slabého začervenání, protože silně dráždí kůži. Myšlenka využití silic a alkaloidů z křenu a hořčice nebyly od věci, nicméně v současné době tyto způsoby vnější léčby revmatických bolestí nahrazují bezpečnější a účinnější látky.
Mezi poměrně drastické prostředky léčby revmatických bolestí patřilo i našlehání bolavého místa čerstvými kopřivami. I když nelze popřít působení v čerstvých listech obsažené kyseliny mravenčí, není tak docela zřejmé, že bolest daná podrážděním kůže jen nepřehlušovala bolest revmatickou. Dalo by se říci, že to bylo opravdové vyhánění čerta ďáblem. Velmi oblíbené byly též různé druhy mazání. Jednalo se většinou o macerát rostlinných prostředků v oleji, lihovém roztoku nebo ve francovce. Mazání většinou mírně zlepšovala celkový stav a mírně ulevovala při bolestech.
Mezi nejoblíbenější druhy patřilo jalovcové mazání. Připravovalo se z jalovcového oleje a glycerínu. Opatrně se vtíralo na postižené místo a překrývalo teplým obkladem. Dalším trumfem bylo voňavé mateřídouškové mazání, které se vyrábělo z esenciálního mateřídouškového oleje a lihu.
Při listování ve starých receptech na přípravu mazání jsem nabyla dojmu, že naši předkové zkoušeli postižená místa mazat prakticky čímkoli. Nicméně některé lihové roztoky měly přece jen jisté účinky a přinášely úlevu. Tak se například považovalo za osvědčený prostředek puškvorcové mazání, které se připravovalo smícháním jednoho dílu puškvorcového oleje s třemi díly čistého lihu.
Někdy se používal také macerát z čerstvých plodů jírovce maďalu - kaštanů, kdy se rozkrájely kaštany a zalilo lihem nebo silnou pálenkou. Láhev se umístila na slunce a po týdnu už bylo mazání připraveno. Velmi rozšířené bylo i užití rozmarýnu jak vnitřně, tak zevně. Voňavé mazání se připravovalo z listů rozmarýnu, listů violky a listů tymiánu, které se nechaly máčet ve francovce. Spojení francovky a silic z listů bylinek bylo jistě příjemné a voňavé a do jisté míry přinášelo i úlevu při bolestech.
Dnešní bylinář vezměte jen jako připomenutí starých postupů. Dnes je mnoho účinných léčebných bylinných prostředků zmirňující revmatické bolesti. Stačí se doptat v lékárně.
Miluše Daňková
Další články bylináře: