Pravidelně v sobotu…
Ano, ale k té sobotě se teprve musíme dostat. Každý týden totiž začíná pondělkem. V pondělí se táta ráno sebral a šel do práce. Bylo to asi kolem osmé a předtím jsme posnídali, celá rodina pospolu. Vůbec se nepamatuji na žádný nervózní spěch a shon. Pravděpodobně byl tento ranní rituál tak zaběhnutý, že nebylo potřeba něco organizovat. Bydleli jsme ve dvou místnostech a tak ani úklid nedal moc práce. Máma uklízela na MNV a tam byla práce jen odpoledne. Celé dopoledne se tedy vařilo a odpočívalo. V poledne přišel táta z práce na oběd a zase nepamatuji nějaký shon. V pohodě jsme se naobědvali a táta zase odešel do práce. Já se motal kde se dalo, po dvorku bylo pořád co kutit a nebo se šlo za kamarády, kteří také ještě nechodili do školy. Tak utíkal celý týden a ke změně došlo až když jsem začal chodit do školy. Pak jsem se také zúčastňoval rituálu oběda a odchodu po obědě na další vyučování.
Na konci týdne byla neděle. Ráno se vstávalo o chvilku později a celé dopoledne bylo jaksi vykolejené. Táta si mě a bráchu vzal na dvorek a tam se konali jakési činnosti, ke kterým nebyl v týdnu jiný čas. Pamatuji si jak se stavěla nová králíkárna, nebo posada pro husu. Brácha s tátou řezali a přibíjeli prkna na kostru čehosi a já jim podával hřebíky a nebo dělal jiné důležité práce. Po obědě a chvilce odpočinku, při kterém se za naší pomoci umylo nádobí, setřela podlaha a vyrazilo se na procházku. Každý ze starších se pamatuje na to, s jakou ochotou se těchto procházek zúčastňoval. Obléknout sváteční šaty (aby nás nikdo nepomluvil) a v nich setrvat až do pozdního odpoledne. To bylo pro hochy v jistém věku tou nejmilejší zábavou.
Nějak se mi ale ztratila ta sobota z písničky. Nebojte se, vždyť jsem o ní již psal. Sobota nebyl žádný zvláštní den. Jediné co na ní bylo jiné než celý týden bylo, že táta domů přinesl peníze. Ano, nemluvím o jedné sobotě, ale o každé. On totiž tenkrát měl pan podnikatel (než mu tu dílnu sebrali) jednu sílu, která psala obchodní dopisy, přijímala účty, vařila panu šéfovi kávu a mezi telefonáty ještě stačila udělat výplaty pro oněch deset zaměstnanců. Chudinka vykořisťovaná. Já jí pamatuji. Když jsem chodil občas za tátou do dílny, vždy mě s úsměvem přivítala a popřála mi hezký den. Já tam chodil rád. Táta byl kartáčník a tak jsem se naučil z toho řemesla dost na to, abych si sám vyrobil kartáč na šaty a boty. Krásně to tam vonělo.
Proč se tedy v té písničce o sobotě zpívá?
To se musím posunout trochu dál v čase. Dnes se tomu říká puberta. Tenkrát to slovo snad nikdo neznal a proto nás oslovovali starší lidé „vy holoto nevycválaná“. Abychom se mohli nějak vycválat, muselo se něco v našem životě změnit. Za prvé, bylo potřeba aby nám někdo zakázal stanování. Za druhé bylo potřeba, aby se v sobotu mohlo končit s jakoukoliv činností dříve než večer a za třetí, bylo potřeba mít dost odvahy, urvat se z domácího řádu. Ta třetí podmínka byla pro mě podřadná. Rodiče věděli, že jen samostatný kluk se může protlouct životem lépe něž nějaký maminčin mazánek. Ta druhá byla trochu problematická, ale ti páni z plánování poslechli aspoň část trampské modlitby a uzákonili šestihodinovou pracovní dobu v sobotu. Hurá, v šest dvacet na vlak a honem do Stvořidel.
„Zabalíme robotu…..“
Stalo se. Do báglu se zabalilo kus žvance a uhánělo se k hitláku. (počítač se semnou hádá, že tam má byt „y“) Hitlák, byl dopravní prostředek, bez něhož si nedovedu představit odjezd do posázavské prérie a ztracených kaňonů, ve kterých se z nás nevycválaných stávali chlapi s ocelovými svaly a tvrdými pohledy. Byl to vagón, ve kterém se topilo. Kdysi. Proto také jeho název. Když ale panu „dráhovi“ došli originál hitláky z dob Rakouské monarchie, přenesl se tento název na ostatní vagony s dřevěnými lavicemi, do kterých se nastupovalo ze zadu a nebo předu. Na těchto plošinách se dalo sedět a mlátit do kytar. Jediný, kdo mohl protestovat, byla zvěř podél posázavské trati, ale ta s námi měla soucit. Pan „dráha“ byl vždy ohleduplný a zhození pod kola nám vždy jen sliboval.
„Příroda je s námi spjatá…..“
Ve Stvořidlech už byla partička kluků z druhé strany tratě, kterým přijel vlak dřív. Stavba stanu počká. Týden jsme se neviděli a tak je o čem povídat. Naladit kytary, naladit okolo sedící a začít, co se za ten týden dalo naučit. Hele, tenhle akord už znáš? Jó ale já ho mačkám takhle. Takové a jiné podobné výkřiky se nesly nad řekou. Ještě, že ta řeka tam dělá taková rámus, že nás nebylo slyšet až do vsi. Nastal pozdní večer, ale nemusel to být ani máj a na nás přišla dřímota. Kdo nechtěl stavět stan, když bylo vidět? Teď se plachty, které tu zapomněl Hitler, různě poskládají a snad nezačne pršet. Nad ránem stejně budeme klepat kosu, ať je postavené áčko nebo jehlan, nebo cosi. Ráno se každý zapřísahá, že příští týden se postaví nejdříve pořádný stan. Nemusím vysvětlovat, jak to probíhalo příště.
„My se nebojíme ani Kinkonga…..“
Bodejť by né. Každý pořádný tramp, je vyškolen ve více méně účinné obraně proti Mastňákům a Astrachánům. Již neblahé paměti pan Kubát vydal paragraf o trempinku, který pod slibem vyhnání z přírody omezoval trempování. Bez oddacího listu, nelez do přírody. To vše pod heslem „Hubte trampy, serou v lese“
Soudruzi ale šli ještě dál. Do přírody patří kromě zvěře, jen pan, pardon, soudruh předseda něčeho, aby si mohl vystřelit na jelena. Ta cháska neurvalá by nám mohla kazit výstřel a nedej Booože (pokud jsi) by nám tu zaváděla zápaďácké manýry. A tak kolem řeky chodili příslušníci a když narazili na stan, měli obrovskou radost, že zase mohou někoho doprovodit na dráhu a poslat jinam. Jednou jsme takhle protrempovali Sázavu od Červan až skoro domů za tři dny. Tam nás ledečští esenbáci nechali v klidu do konce týdne. Vždyť věděli, že když nejsme ve městě, bude chvilku klid a mohou se věnovat odhalování špiónů a jiných vlastizrádců.
„My jsme klucí vočkovaní satanem…..“
Ano zastali jsme toho dost. Vyspali jsme se kdekoliv, třeba i pod tím kaštanem a stali se z nás chlapi. Naučili jsme se, že když smícháš několik konzerv do jednoho kotlíku, vznikne jídlo, za jaké se v Alkronu platí zlatem (bohužel si nikdo nepamatoval, co se to tam vlastně dalo) pak jsme také přišli na to, že si s kamarádem můžeme dát pár facek a přesto budeme dál kamarádi a že keci o pubertě si vymysleli dospělí, aby se mohli nad mladými vytahovat. Vždyť je to jen závist, že já už nic takového nesvedu. (Pokud to není pro kriminál.)
Na závěr bych se měl omluvit těm kdož tuto průvodní písničku neznají. Byla to taková hymna naší party a hlavně naší doby, kdy se dalo s menšími problémy toulat krajinou. Dnes se v oficiálním kempu můžete zaposlouchat do posledních hitů rádoby uměleckých hudebních skupin a protože již nejsou celty po Hitlerovi, tak na místo klepání kosy si můžete zacpávat uši.
Jó pokrok se nedá zastavit!
Proto - toulání zdar!
Mirek Herout