Tak posledně vám páníček prásknul, jak jsem ze strachu o plnou misku zdolávala skálu. Ono mě to ale začalo bavit a tak jsem se stala horolezeckým psem. Jen skály v Jizerkách mě nebavily. Tam měli i páníčkové od žuly odřené přední tlapky. To si ale já nemohu dovolit. Po zadních chodit neumím. No a snad uznáte, že psí konzervy, to není ono.
Rádi se touláme a skalní města a bludiště, jsou naše milovaná místa. Zora od mala neměla ráda obojek. Proč jí v tom nedat vůli. Po vystoupení z auta, se držela u auta, dokud jsme jí neřekli, „tak pojď“. Pak vyrazila a držela se na dohled. Samozřejmě se někdy stalo, že nám přes cestu prošla nějaká zvěř. Zora si vzpomněla, že je vlastně lovecký pes a vyrazila. Volat na ní bylo naprosto zbytečné. Jak se rozhodla, že něco uloví, tak se nedala zastavit, dokud neztratila stopu a nebo ono nebohé zvíře nedohnala. Pak se zastavila a začala se tvářit, že by se chtěla kamarádit. Tvrdím, že kdyby na to měl zajíc nervy, tak by ho pozvala na svačinu do svého pelíšku. Bavili jsme se představou, že dožene srnku a pak nám jí přivede domů. Pokud se jí podařilo odeběhnout dost daleko, pronásledované zvíře už bylo mimo dohled, začala poštěkávat, nejdříve jen tak a postupně přecházela do hysterického jekotu. Jak jsme se ozvali, zmlkla. Jednou se jí podařilo zamotat se mezi skalami. Vše se opakovalo, jako z partesů. V okamžiku, když jsme dali najevo, že jsme tady, zmlkla. Jen nám zapomněla odštěkat, za kterou skálou je. Volání, pískání a i nadávání nebylo nic platné. Slyšela nás a tak byla v pohodě. Pokud znáte skalní bludiště, jistě víte, že se tam dá opravdu zabloudit. Dobrou hodinu jsme pobíhali a kleli. Po Zoře ani vidu ani slechu.Když jsme ji konečně nalezli, tvářila se jako že je všechno v pořádku.
Pokud jsme se pohybovali po turistických cestách, vždy si spočítala, kolik lidí má ve skupině a pak občas provedla kontrolu, jestli se jí nikdo neztratil. Pokud bylo vše v pořádku, šlapala jako předvoj. O psech se říká, že špatně vidí a nerozeznává barvy. Na tom byla založena naše finta pro turisty. Pokud jsme šli v místech, kde se křížily a nebo potkávaly cesty, stačilo počkat, kam Zora zamířila. Když přešla třeba na zelenou cestu, stačilo zavolat „Zori po červené“ a Zorinka se vrátila na křižovatky a vyrazila tou druhou cestou. Jednou jsme tím vyvedli z klidu německé turisty. Ještě chvíli jsme slyšeli, jak se dohadují, jak jsme jí to naučili. Zkrátka, Zorinka nebyla žádný blb.
Teď se vrátím na počátek. Ta čubička se bude se mnou mazlit. Jak pravila žena, když jsme se rozhodovali, zda pes a nebo fenka. Na některém s předešlých snímku bylo vidět jednu z mála chvil, kdy si nechala muckání líbit. Nebyl to pes, který se nechá tahat. Když se někdo chtěl k ní sklonit a pohladit jí, uhnula a na opovážlivce vrhla zdrcující pohled. Je zajímavé, že většinou každý pochopil, že se s ním kamarádit nebude. Jediné, kdy byla ochotna prodat i duši bylo, když někdo měl zmrzlinu. Tak jak nikdy neloudila, v tomto případě šla veškerá důstojnost stranou a nastoupila totální žebrota. Začínala nenápadnými pohledy, pak přidala lehké kníkání a nakonec rozhořčené ostré štěknutí. Málo kdo odolal a nepodělil se s ní. Po první dávce pokračovala v loudění, dokud jsme jí neseřvali. Pak nám dala najevo, že už nejsme její smečka, ale jakýsi odporní tvorové.
Zorinka ale nebyla pouze turistický pes. Byla také servisním psem, známým po celé řadě nemocnic a zdravotnických zařízení. Vysvětlím. Pes to byl zdravý jako řípa a já také. Po špitálech se jezdilo služebně, jako technik kardiologických zařízení. Moje žena při tom prodávala vybavení pro kojeňáky a spotřební materiál pro Jipky. Co měla Zora dělat, když páníčkové ráno brzo odjeli a vraceli se až večer. Jízda v autě jí nedělala žádné potíže. Seděla na zadním sedadle a pokojně spinkala. Když se probrala, chtěla vědět, kde se zrovna nacházíme. Její oblíbená poloha a skvělý výhled zajišťovala kolena mojí ženy na předním sedadle. Protože se naše silnice krásně vlní, musela chudák pořád vybírat balanc a tak prováděla soustředěnou masáž stehen. Moc se divila, proč se to paničce nelíbí, když za to celkem nic nechce. Když jsme přijeli do nemocnice, (většinou pořád na stejné štace)chodili se sestřičky dívat jak Zorinka způsobně sedí na kapotě auta a čeká až páníček vydělá na nějaký pamlsek. Jak nám ale holka stárla, tak se jí cestování pomalu začalo zajídat. Kdybych napsal, že jsem této práce nechal kvůli ní, lhal bych, ale skončil jsem akorát včas, aby měla Zorajda klidné stáří.
