Tak, kola jsou už naložena v přívěsu, tašky, kufry a batohy spolkl zavazadlový prostor a pomalu se usazujeme na sedadla autobusu. Jedeeem…. Směr, jakási vesnička (a nebo je to městečko?) ve Žďárských vrších. Jak to vlastně začalo?
Snad každý rok, se bavíme o nějaké cestě na kolech. Pokaždé se dělají plány a úvahy o tom, kam vyrazit. Pokaždé se najdou objektivní důvody, proč se nic neuskuteční. Letos to vlastně rozhodl někdo za nás. Parta lidiček sháněla na doplnění sedadel v autobusu několik lidiček, kteří si troufají na ježdění po kopcích. Né že by jsme byli takoví cyklisté. Jsme z těch, co se raděj rozhlížejí po krajině a né koukání na tachometr, jestli už mají splněný denní pensum kilometrů. Byli jsme ujištěni, že si každý jezdí tak, jak mu to vyhovuje. Dobře, sedíme v autobusu a pomalu se rozhlížím. Jéjda, támhle sedí Wolf a hned vedle Pepa. Tak to už máme dva o kterých víme, že to jsou statní sportovci. Proboha, kam jsme to vlezli. Jen ujištění, že nás nikdo nebude honit pod heslem: „Když sis zaplatil, tak makej, ať si pak nestěžuješ, že sis nic neužil“.Doufám že si autor oněch slov vzpomene.
Pomalu se zabydlujme. Když se přijede na místo do obce Sněžné vidíme. Že se většina zná. Tak se pomaloučku představujeme. Za hodinu si připadám, že jsem s touto partou snad odjakživa. Pomalu se ukazuje, že ani náš handicap cyklistů lehce turistických není na závadu. Hned první den, než Věra vybalí, se projedu jen tak kousek. Za mnou se valí skupina jezdců a pěkně do kopce kolem mě frčí jako v protisměru. To mě snad pronásledují? No jo, Jirka (vedoucí zájezdu) říkal že v jedné vsi je občerstvení s jakýmsi Kadovánkem. Nejsem abstinent, ale na poprvé jsem se až do oné vsi nedostal. Po absolvování stoupání, se otevřel nádherný pohled do kraje a přede mnou byla jakási propast. Silnice se propadala dolů do vsi. Představa, že se potom musím zase vrátit na onen vrchol, jsem se málem stal nepřítelem jakýchkoliv likérů podávaných v dolíkách, Kadovánek nevyjímaje. Po cestě zpět, jsem zjistil, že za cukrárnou je docela hezká zahrádka a v ní se točí pivo. Sice je to zpátky také do kopce, ale né tolik. Dá se tedy říci, že první den byl plodný. Dojeli jsme na místo, projel jsem se a našel jsem zdroj slušného piva. Jo a nemusel jsem vybalovat. Po večeři se skupinky domlouvají na zítřejší den. Na poprvé a při pohledu do mapy rozhoduji o cestě do Nového Města. Pro jistotu tou nejkratší cestou. Poněkud jsem přehlédl stoupání. Nebylo tak prudké, ale zato dlouhé. Když jsem viděl ve škarpě veliké lesní jahody, byl důvod k pauze. (Večer jsme tvrdili, že jsme uklízeli škarpy, že tam byly tam takové červené bobule, které hyzdily zeleň).
Je zajímavé, že v Novém městě se sešlo pomalu celé osazenstvo autobusu. Každá parta přijela jiným směre a návrat také plánovali rozdílně. Nechali jsme se přesvědčit, že nejsme takové třasořitky a při pohledu do mapy Věra zjistila, že je poblíž místo jejího pionýrského tábora, jsme se chytli další rodinky a jeli aspoň část cesty společně. Tábor tam byl. Sice už vypadal jinak než před padesáti lety, ale potom byla cesta lesama a to bylo v tom horku docela fajn. K jahodám se ještě přidaly borůvky a tak spokojenost byla bezmezná. Zato druhý den. Vezmu to zkrátka. Obloha zamračená, cesta podél potoku a tudíž téměř po rovině, odbočka na romantickou zříceninu uprostřed skal (bez kol) a Jimramov. Zatahuje se. První přeprška a zároveň oběd. Vyjdeme z hospůdky a jedem na Borovnici. Nejedem. Leje. Vrátíme se stejnou cestou. Tam už víme co nás v tom slejváku čeká. Tak to byla pouhá teorie. Po pár kilometrech Věře praská zadní kolo. Duše nadranc a ještě trhlina v plášti. Oprava se skoro povedla. Teda jen na pár kilometrů. Pak už to bylo jedno promočený a prokřehlí jsme tlačili kola domů. Ale náladu nám to nezkazilo. Večer se nabídl správce tábora, že nám z města přiveze nové obutí. A zase se může jezdit.
Protože se nejedná o cestopis, vynechám podrobnosti dalších cest. A tak se podíváme na vlastní tábor. První den jsme byli v obrovském táboře sami. Jirka již v autobuse s nelibostí konstatoval, že se v celé partě nenachází jediná kytara. Prý se to stalo poprvé, co tyto akce pořádá. Spíše se vyskytuje více kytaristů než nástrojů. Smůla. Správce říkal, že by kytaru měl ale je nějaká divná. Nejde naladit. Mechanika je vadná, struny rezaté, ale jinak vypadala dobře. Vypadala. Podle jedné struny, která měla stržený šnek se daly naladit ostatní struny. Pomocí kombinaček, se daly naladit i ostatní. Kromě bas. Éčka. Po zahrání jedné písničky se procedura ladění opakovala. A tak by se deset písniček mohlo hrát třeba celý týden. Pokud by si někdo pamatoval, co se už přehrálo. Naštěstí už druhý den přijela skupinka dětiček na letní tábor. Devadesát roztomilých děcek. Řvaly jako by jich bylo devět set. Jejich první prací bylo, utrhnout kliku na záchodě. Dívčím. Večer kolem desáté, začaly pomalu utichat ty nejmladší. Kolem jedenácté upadly do spánku asi jen vedoucí. Ostatní se snažily povznést ducha tábora do doby, než jsem spořádaně usnul. Jaký byl repertoár dále jsem si již nevychutnal. Uznáte, zajisté, že se v takovém případě nedají hrát tklivé písně našich trampských praotců a možná ani současných blugrasistů. Na této skutečnosti docela vydělával místní zmrzlinový a cukrářský podnik. Né že bychom chodili na větrníky a nebo rakvičky. Zato pivo v zahrádce teklo proudem. Teď mě napadá, neměl šéf cukrárny smlouvu s vedením tábora?
Najednou je pátek, vracíme se z projížďky a zase se ozve duše u Věřiného kola. Z kopečka a rychle se to dá stihnout. Pak se jen nakládají kola zase do přívěsu, balí se rance a je konec. Docela mě mrzí, že se jede domů. Najednou nevadí deštivé dny, randál na tábořišti, a je najednou smutno. To mám ale na rozdíl od mnohých tu výhodu, že v pondělí nemusím do práce.Vystupujeme jako první. Mohutné ahoj a je konec. Tak zase za rok, když to půjde.
