Ještě než začnu vlastní vyprávění tak, aby bylo v souladu s uvedeným nadpisem, dovolím si malou odbočku zdánlivě nesouvisející s příběhem.
Jednou jsme v úzkém kroužku seniorů, bývalých designerů podniku zabývajícím se výrobou vlněných tkanin, rozebírali jako obvykle, příčiny rozpadu textilního průmyslu. V živé debatě zaznívaly různé názory, dohady, závěry. Rozebírali jsme i otázku dovozu tkanin z asijských zemí. Neplodnou diskusi uzavřel jeden kolega slovy: „ Prosím vás, co furt melete, nebýt Vietnamců tak dneska nemáme v čem chodit!“ Vzhledem k tomu, že v minulosti byl preferován těžký průmysl, byla textilní výroba jako součást lehkého průmyslu, pouze na okraji ekonomických zájmů státu. Nízké platy ovlivnily výši důchodů, takže ani designeři, ve světě patřící k textilní elitě, si dnes nemohou nijak vyskakovat.
Vzhledem k tomu, že jako důchodci se s výrokem kolegy ztotožňujeme, čas od času jsme s manželem navštěvovali vietnamské tržiště za účelem průzkumu asijské nabídky textilních výrobků. Těchto průzkumů se zúčastnil i náš jezevčík, psí slečna Dona, která má již od přírody průzkumnictví v krvi. Kromě této vlastnosti má ještě bezmeznou lásku k žrádlu a svému páníčkovi. Páníček totiž nedokáže odolat jejím prosebným psím očím, které toužebně vzhlížejí ke všemu co je k snědku. Když prosebným, velejemným dotekem krátké tlapky na páníčkovu nohu žebrá o kousek žvance, tak… no, nedejte jí! Prostě viděno realisticky – jedná se o značně obézního, hladkosrstého jezevčíka, ale s milou a dobráckou vizáží.
Dodnes si nejsem jistá, která z těch vlastností upoutala vietnamského prodavače vystavujícího své zboží v koutě tržnice. S neobyčejným zájmem sledoval naši Donu a tichým, vemlouvavým hlasem k ní promlouval: „Pot, pot tady, pot, móc heska pes.“ Můj polichocený, vstřícný úsměv si vietnamský obchodník vyložil jako impuls k uzavření výhodného obchodu. Manžel, který stál opodál a nevšímal si nastávající obchodní transakce zpozorněl teprve ve chvíli, kdy mi Vietnamec úslužně nabízel balíček s bavlněným povlečením se slovy: „Dam povleceni, ty dat pes?“
Nevzpomínám si, že bych někdy viděla u svého manžela tak agresivní, výhružný výraz jako v okamžiku, kdy se rozhořčeně obořil na chudáka prodavače: „Člověče! Máte rozum? To není pes na guláš!! Vyděšený Vietnamec dostal ze sebe jen omluvné: „Ne, ne, ne prosim, ne gulas, kamarat, kamarat!!
A od té doby, odmítá můj muž chodit se mnou na průzkum vývoje asijské textilní výroby.
Jinou úsměvnou historku mi vyprávěl jeden můj kolega
Potřeboval již nutně doplnit svoji dosluhující garderobu bývalého úspěšného designera o nový artikl, v podobě cenově dostupných kalhot. Vzhledem k tomu, že již dávno přestal klást důraz na světové módní trendy, rozhodl se na vietnamském tržišti zakoupit kalhoty, které by podle jeho vyjádření měly něco vydržet. Co - to mi neřekl.
Drobná, půvabná Vietnamka z povzdálí sledovala, jak se můj kolega přehrabuje v nepřeberném množství kalhot, zkušeně prohmatává kvalitu tkanin, odborným mnutím mezi palcem a ukazovákem zkoumá hustotu osnovy a útku, přibližuje tkaninu k očím, aby posoudil, zda byla použita správná vazba…. zkrátka, nedokázal v sobě zapřít designera profesionála.
Mezitím čas běžel. Prodavačka evidentně ztrácela trpělivost a počínání zákazníka jí připadalo krajně podezřelé. Aniž by tušila, že ošuntělý zákazník je nositelem řady zlatých medailí za textilní návrhy, přistoupila k němu právě ve chvíli, kdy si k pomyslnému pasu přikládal bůhvíkolikáté kalhoty a otázala se nedůvěřivě: „Má pan penyz?“ (laskavý čtenář, nechť vysloví nahlas). Kolega zcela konsternovaný otázkou se zapýřil a přiznal nesměle: „No, mám.“ Nejistota jeho vyjádření přiměla prodavačku s krejčovským metrem kolem krku, že k němu přistoupila a přísně se zeptala: „A kolik mas penyz? zkusit kabinka!“ Ale to již kolega na nic nečekal a zděšeně prchal z tržnice.
Teprve později mu došlo, že pochybnost vietnamské prodavačky se netýkala jeho mužství, ale obsahu jeho peněženky.
Jednou jsme v úzkém kroužku seniorů, bývalých designerů podniku zabývajícím se výrobou vlněných tkanin, rozebírali jako obvykle, příčiny rozpadu textilního průmyslu. V živé debatě zaznívaly různé názory, dohady, závěry. Rozebírali jsme i otázku dovozu tkanin z asijských zemí. Neplodnou diskusi uzavřel jeden kolega slovy: „ Prosím vás, co furt melete, nebýt Vietnamců tak dneska nemáme v čem chodit!“ Vzhledem k tomu, že v minulosti byl preferován těžký průmysl, byla textilní výroba jako součást lehkého průmyslu, pouze na okraji ekonomických zájmů státu. Nízké platy ovlivnily výši důchodů, takže ani designeři, ve světě patřící k textilní elitě, si dnes nemohou nijak vyskakovat.