Když začala škola
Celé dopoledne jsem netrpělivě čekala na zazvonění telefonu. Nemohla jsem se dočkat, kdy se mi konečně dostane telefonické pocty dozvědět se, jak dopadl první školní den mé pravnučky Denisy. Ačkoliv nás dělí vzdálenost 160km, mám tu čest být informovaná vždy jako první ze dvou prababiček i dvou babiček. Vážím si toho!
Mezi čekáním na hovor se mi vybavila vzpomínka na první školní den mého dnes již čtrnáctiletého vnuka, studenta gymnázia, jehož uvedení se do první třídy příliš neodpovídalo obvyklým prvňáčkovským tradicím.
Před slavnostním zahájením školního roku, než se budoucím žáčkům otevřela skleněná křídla školní budovy, dostalo se mému vnoučkovi řádného rodičovského ponaučení o tom, jak se má řádný žák ve škole chovat. Po pravdě řečeno, moc si od toho neslibovali, ale vzhledem k tomu, aby jim v budoucnu nebylo vytýkáno, že zanedbali výchovu, udělili mu pro jistotu preventivní kázání. Aby ani moje babičkovské rady nepřišly zkrátka, přispěchala jsem se svou troškou do mlýna. Přes očividný nezájem nastávajícího školáka jsem mu líčila, jak jsme museli sedět pěkně v lavicích s rukama založenýma za zády. Záda musela být rovná jako pravítko. Podle toho paní učitelka hned poznala, které děti jsou hodné. Největší zlobivci a uličníci seděli v poslední lavici, zvané oslovské. Sdělení o oslovské lavici v něm konečně vyvolalo zájem a otázku, kde jsem seděla já. Záludná otázka šestiletého absolventa mateřské školy z oddělení „velčáků“ mě zaskočila. Prohlásila jsem, že vždycky jsem seděla v první lavici, kde sedí vzorné děti, které se stále hlásí a dávají pozor na každé slovo paní učitelky. Měla jsem dobrý pocit, že moje řeč na něho učinila velký dojem.
Když nastal ten slavný den a rodiče s vyparáděnými a netrpělivými školáčky vstoupili poprvé do třídy, byl náš vnouček první, který se řítil obsadit poslední lavici. Třída se zaplnila dětmi, mezi nimiž byla většina holčiček. Rodiče, včetně babiček a dědečků, se tlačili v uličkách podél zdí třídy.
První zvonění! První zvonění v každém z nás probouzí dojemnou vzpomínku na vlastní školní léta, na školní léta našich dětí, na to, jak ten čas rychle utíká. Tyto úvahy však rodiče našeho vnoučka netrápily. Podle toho, jak kluk suverénně vlítnul do poslední lavice, aby tam zaujal polohu pistolníka amerického saloonu, obávali se věcí příštích.
Laskavá paní učitelka vyvolávala snaživě se hlásící holčičky, které nesměle tichounkými hlásky přednesly básničku, nebo zazpívaly písničku.. Když byl počet snaživých holčiček vyčerpán, obrátila se paní učitelka na kluky: „ Copak, copak chlapci, nikdo z vás se nepřihlásí? Nikdo nemá odvahu?“ Musím prozradit, že vnouček byl rodiči předem instruován, že v případě, bude-li vyvolán, mohl by přednášet „Polámal se mraveneček“, neboť věděli, že dobrou čtvrtinu básničky zvládá poměrně bez chyby.
Výzva paní učitelky se nesetkala s žádnou odezvou. Děti ztichly plné očekávání, kdo bude ten odvážný chlapec. Nikdo se nehlásil. Jeden ctižádostivý tatínek výhružným pokynem hlavy dal svému synkovi na srozuměnou, že nastala chvíle chopit se šance. Klučina se neochotně vysoukal z lavice a se zjevnou nechutí se šoural k tabuli.
Když se postavil vedle paní učitelky, ozval se do napjatého ticha hlas z poslední lavice: „ Tak se ukaž frajere! Do toho!
Později mi rodiče našeho vnoučka sdělili, že v tom okamžiku měli jediné přání. Propadnout se do země.
No prosím, moje vzpomínka je u konce a telefon stále mlčí. Kdypak ta novopečená školačka asi zavolá? Doufám, že budu zase první, kdo se dozví tu zprávu. Každé telefonické spojení s pravnučkou je pro mě zdrojem prababičkovského potěšení.
Nedávno mi volala: „ Babíí, víš co mi říkala máma? Že když byla malá, tak ti napsala pohádkovou knížku a namalovala k tomu obrázky.“
„To je pravda Denisko“ odpověděla jsem. „Ještě mám tu její knížku schovanou na památku. Je moc pěkná. Až k nám přijedeš, ukáži ti ji.“
Vzápětí jsem si vzpomněla, že za ni tenkrát její máma požadovala honorář. „ Deni, chtěla bys mi udělat také takovou knížku? Tvoje máma mi ji prodala za dvacet korun.“ Na druhé straně bylo chvíli překvapené, přemýšlivé ticho. „Babi, ale já ještě neumím psát! Ale víš co? Já ti namaluju jenom obrázky a budeš to mít jenom za deset korun.“
No tak se na to podívejme! Počítat už umí. Po kom to dítě asi je?
Zvoní telefon. Konečně! Vzápětí se ozývá ve sluchátku dětský, zajíkavý hlásek: „Babíí, babíí já jsem tak šťastná! Tak hrozně šťastná! Ještě nikdy v životě jsem nebyla tak šťastná. Byla jsem dnes poprvé ve škole. Sedím v první lavici s Betynkou. Mám růžovou aktovku! A růžové pouzdro! A přihlásila jsem se první na básničku.…“ Přerušila jsem ji: „ Denisko, a jakou básničku jsi přednášela?“ „ Polámal se mraveneček. Paní učitelka mě pochválila!“Nevím proč, ale nějak podivně mě to dojalo.
Za týden nato, jsem plná zvědavosti volala vnučce, jak pokračuje novopečená školačka. Náš rozhovor přerušovala Denčina máma větami: „Deniso, přestaň kňourat, nebo to budeš psát celé znovu! To je oblouček? Tak se dělá šikmá čárka? Proč to proboha všechno lepíš k sobě? Já se z tebe jednou fakt zblázním!“
A pak prý, že se historie neopakuje!
Růžena Sosýnová
