Nastává čas dovolených a tím zároveň i cestování po vlastní ose. V autoklubech se jako každoročně připravují, na zoufalé volání svých členů o pomoc, ozývající se ze všech koutů Evropy. Letos k nim přibyl jeden docela nový problém. S nástupem navigačních systémů do našeho života, tedy do našich aut se totiž objevil nový fenomén. Většina automobilistů zatratila mapy (pokud je kdy používala) jako zastaralý přežitek. Vždyť stačí, když si na tom aparátku naťukám adresu, kam chci dojet a podle navigačního plánku, co se mi objeví na monitoru – a za poslechu toho ustavičného povídání - tam klidně dojedu bez mapy.
V posledních dvou letech zjistily pomocné kanceláře ANWB rozmístěné po oblíbených prázdninových zemích, že stále více automobilistů se spoléhá jen na onu zázračnou krabičku, která diriguje kam zabočit, který výjezd a podobně. „Prázdninové“ pobočky Holandského automobilového klubu v Lyonu, Barceloně, Mnichově, Athénách a ve Vídni, jsou v letních měsících zaplavovány telefonáty od majitelů těchto novodobých vynálezů. Technické zázraky najednou nefungují, nebo nemají patřičný program, nebo dokonce , ó hrůzo, nějaký lapka celé zařízení v nestřeženém okamžiku ukradl. Z lidí na dovolené se stávají zoufalci, kteří mnohdy nevědí, kde přesně jsou, neboť fascinováni kovovým hlasem neviditelného skřítka v kouzelné krabici, se soustřeďovali jenom na instrukce a popřípadě trochu na provoz před sebou, ale už vůbec ne na směrovky a ukazovatele podél cest. V těchto případech dostávají pracovníci zoufalá oznámení jako: „Nevím kde jsem, navigátor vypověděl službu. Přijeďte sem pro mě.“ Nebo podobná šílená hlášení: „Podívejte se nějak tam u vás, kde jsem, a jak se odtud dostanu!“. Záchranní andělé se pak snaží cílenými dotazy zjistit, kudy vůbec dotyční jeli a nebo jak se jmenovala poslední benzinová pumpa, kterou minuli, či zkoušejí jiným způsobem určit stanoviště těch rozčilených nešťastníků, aby jim mohli poradit, kterým směrem mají pokračovat v jízdě. Je neuvěřitelné, kolik lidí sebou nebere vůbec žádné mapy. Často nezbývá nic jiného, než poradit těm o pomoc volajícím, aby dojeli k nejbližší benzinové pumpě a tam si koupili staromódní silniční mapu a podle té pak jeli dál. Pokud se v ní tedy dokáží orientovat. Mapa na ně nekváká, nic neříká, prostě je. Neporadí, kde je sever, je potřeba to vědět. Všem, kteří se chystají autem na dovolenou, doporučuje lehce zneklidněný autoklub ANWB už předem, vzít si mimo navigačního přístroje také pořádnou silniční mapu. Nedaleko nás, v pohraničním městě Roermond zažívají také zajímavé věci. Protože se přestavuje celá silniční síť okolo i uvnitř města, jsou některé příjezdové silnice a mnohé ulice ve městě uzavřené a směr objížděk je vyznačen čísly a cedulemi. Do tohoto města, blízko za hranicemi, přijíždí veliké množství nákladních aut z různých evropských zemí, zejména z Polska, Bulharska a také z Česka. Jejich řidiči se většinou spoléhají na své navigační systémy. Jenže ti malí skřítci sídlící v navigačních krabičkách jsou ještě malí a hloupí, nevědí, že jsou ulice uzavřené a vedou řidiče nevědomky do neprůchodných míst. Městská rada nechala vyhotovit cedule v několika jazycích, které radí vypnout navigační systém a pokračovat podle instrukcí a podle plánu města. Jenže : to můžete použít i ten starodávný, nahoře připojený, protože na plánu města nejsou objížďky vyznačeny. Zrovna minulý týden zažil nepříjemné překvapení jeden český řidič nákladního auta, který nebral na vědomí objížďky, vyznačené na tabulích a jel, jak mu navrhoval jeho skřítek, navigátor „alternativně“, dokonce po cyklistické cestě, sjel z ní - a zapadl do písčitého staveniště na konci nikam nevedoucí cesty. Vytahovali ho pracovníci silniční stavby buldozerem. Přitom je již daleko před hranicí města spousta tabulí s nápisy „Čtěte ukazatele“ a „Pozor stavba“ také v několika řečech. Ale nic to nepomáhá, protože řidiči věří svým nápovědům v těch roztomilých škatulkách. Staromódní cedule ignorují. Také jejich znalost cizích jazyků nebývá valná. Většina polských šoférů umí plynně jen jedno německé slovo „ Scheisse“. Radní tohoto města Roermondu už prý připravují nějakou akci, chtějí aby byla oficiálně schválena silniční značka, upozorňující na nutnost vypnutí navigace a pokračování v cestě podle ukazatelů. Ale je tu jeden problém. Jak má ta cedule vypadat? Nejjednodušší by asi bylo dát na ceduli přeškrtnuté slovo TOM - TOM a bylo by to. Jenže, to by zase byla reklama pro tuto velmi rozšířenou značku navigace, a to zákon nedovoluje. A tak se uvažuje, a uvažuje o nějaké jiné grafické značce. Zatím se na nic nepřišlo. Řidiči dále bloudí.
Protože mne to zajímá, a nemám tam daleko, byl jsem se tam podívat, se svým „strýčkem Tomem“, jak mu doma říkáme. Cestu znám dobře a i ty cedule přečtu. Ale chtěl jsem si zahrát na cizince s navigačním skřítkem. A vida : hned při vjezdu do města radil strýček jet rovně, cedule ale nabádaly jet doprava. To se několikrát v různých variacích opakovalo.
Po chvilce mi zcela zpitomělý aparátek zoufale ohlásil: „Hledejte hlavní ulici a nebo se vraťte“. No teda. Představil jsem si, že jsem řidič, který tu v životě nebyl a jedu s „fůrou“, tedy s obvyklou kombinací nákladního auta s vlekem. Zpotil jsem se, ačkoliv je momentálně dost chladno. „Zde zatočte doleva“, pravil strýček Tom na místě, kde se podle velkých tabulí mělo jet jasně doprava. Konec zábavy, vypnul jsem ho. Zjistil jsem, že je mi v této situaci platný tolik, jak praví poněkud neslušná poznávací značka auta, které tuhle jelo přede mnou. Jen se podívejte na obrázek. Manželka to stačila na můj povel vyfotit.