Když andílkům rostou růžky
Jsou na světě místa, která dokáží člověka okouzlit nádhernou krajinou, lesním tichem, zpěněným příbojem mořských vln, nebo magickou krásou hor. Jsou místa, která vás naplňují radostným pocitem pramenícím z prožitků, které byste rádi přivolali zpátky, ale zůstávají už jen ve vašich vzpomínkách. Moje vzpomínka se váže k místu, které sice člověku nebere dech závratnou a výjimečnou krásou přírody, ale pro mě má svůj půvab a svoji přitažlivost. To místo je v Polsku u Otmuchovského jezera. A právě zde, v chatovém táboře, jsem poznala Ywonnu a Izabelu. Dovolte prosím, abych vám je představila.
Ywonna a Izabela, jak hlásaly četné čmáraniny na zdech, byla šestiletá dvojčata, se kterými, podle vyjádření jejich maminky, šili všichni polští čerti. Zpočátku, při pohledu na ty andělsky líbezné tvářičky tomu nikdo nevěřil. To bylo ovšem zpočátku. Později bylo jasné, že se k těm polským čertům museli přidat snad všichni čerti zahraniční.
Oběma dvojčatům začínal den brzy ráno. O půl šesté se začalo spícím táborem ozývat příšerné vrzání houpaček a skřípění kolotoče. To Ywonna s Izabelou nacvičovaly svá vrcholná akrobatická čísla, aby diváctvo při jejich zhlédnutí padalo do mdlob. Každý den pečlivě připravovaly nová překvapení. Jestliže na vás při otevření popelnice vyskočila rozzuřená kočka s koupací čepicí na hlavě, mohli jste si být jisti, že ji tam zavřela Ywonna nebo Izabela. Pochopitelně nikomu se nikdy nepodařilo pravou pachatelku identifikovat, neboť si byly podobny jako vejce vejci. A tak dodnes pro mě zůstalo záhadou, která z nich tenkrát přivedla to hrozné psisko.
Bylo krátce před polednem. Připravovala jsem oběd – jídlo typicky tábornické, v táborových podmínkách. Nicméně vonělo to báječně. „Deň dóbry,“ ozval se za mnou sladký hlásek, doprovázený podivným temným funěním. Otočila jsem se … a ztuhla. Pes baskervilský! – byla moje první myšlenka, když jsem za sebou viděla obrovského hafana s očima podlitýma krví, zubiska vyceněné. „Ywonno, Izabelo!“ zaječela jsem zděšeně, neboť jsem nevěděla, která z nich drží tu bestii na vodítku: „Hned odveď to strašné psisko!“ „Toto jest bardzo dobry pies! On pani něugryzně, tylko tutaj trocha počmucha,“ uklidňoval mě sladký hlásek. Když však viděla, že se její uklidňování minulo s účinkem, pohrozila velitelsky psovi: „Daj spókoj, zobač, pani jest ciala deněrvovana!“ Jenomže to už ten bardzo dobry pies neslyšel. Hlavu měl zaraženou v kastrolu s gulášem až po ušiska.
Ve vzácných chvílích, kdy dvojčata neměla zrovna nic důležitého na práci, přicupitala obvykle za mnou na „taku dyškusiju,“ která, jak praví oblíbené rčení komentátorů, se konala v přátelském ovzduší obou zúčastněných stran, jež setrvaly v delších srdečných rozhovorech. V podstatě déletrvající srdečné rozhovory sestávaly z malování obrázků, na kterých si zúčastněné strany daly jaksepatří záležet, což dokazovaly dva svorně vyplazené jazýčky. Pomocí tužky a papíru jsme vzájemně objevovaly zvláštnosti obou řečí a báječně jsme se při tom bavily.
Ywonna s Izabelou malovaly vlak. Když měl vlak asi padesát vagónů a kouř z lokomotivy viditelně poznamenal jejich trička, zeptala se mě jedna z nich věcně: „ A jak to še nazyva u vas?“ „ Vlak“ odpověděla jsem. „Vlak?“ opakovaly nejprve udiveně, a pak se začaly chichotat. “V l a k!“ Chichotání se stupňovalo v řehot. A pak už to nevydržely, vyběhly ze dveří a volaly: „Mamušo, mamušo, počong kolejovy nazyva še po češsky vlak! Óch, chichichi, óóch chichichi, vlak! vlak! také bardzo směnšne slovo!“
Naše společné „dyškusie“ zasahovaly mimo jiné i do oblasti historické, kde sice nepatřím zrovna mezi experty, nicméně na otázku, zda u nás byly též “krulevny“ jsem mohla odpovědět, že ano. „Proše pani, něch pani narysuje češsku krulevnu“ žadonily, protože nemohly vědět, že moje představa královny je značně ovlivněna současností, ve které královny vystupují zpravidla v bikinách s mírami 120, 56 a 90. Takticky jsem proto požádala dvojčata, aby nejprve ony namalovaly královnu polskou, neboť jsem nechtěla svým výtvorem neblaze ovlivnit jejich pohled na českou historii. Ywonna s Izabelou se ujaly svého úkolu nesmírně zodpovědně. Za nějakou chvíli mi byla „krulevna polska“ představena na papíře ve vší své majestátnosti. Chyběly jí sice některé detaily jako krk a nos, zato však šaty s bohatstvím šperků byly vyvedeny do nejmenších podrobností. Jinak ovšem – všechna čest královně polské!
„Teraz pani!“ Dlaně mi zvlhly, na čele vyvstal studený pot. Nezbývalo, než pustit se do díla.
Na prvních tazích, kterými byla postižena královnina hlava bylo znát značné umělecké rozechvění. Z dalšího však bylo zcela jasné, že vzniká dílo, jemuž nelze upřít určité hodnoty. Probudilo se ve mně silné národní cítění. Jestliže „krulevna polska“ měla na každém prstě dva prsteny, pak měla česká královna čtyři, nepočítaje v to nějaký ten prst rafinovaně přidaný navíc. Ywonna s Izabelou sledovaly můj umělecký rozlet se zatajeným dechem, jen občas přerušovaly ten tvůrčí proces tichým „óch,“ nebo „ách!“ No prosím, celá léta člověk neví co je v něm utajeno, až teprve dětské oči mu pomohou otevřít bránu netušených možností.
Za těchto úvah dokončila jsem svou královnu českou a byla jsem připravena skromně přijmout hold, jenž tomuto dílu právem náležel. „Óóch“…. vydechli ti andílkové v úžasu. Óóch to němožlive, že by kdeš na šviatě, byly take strašne krulevny!“
K obvyklým jevům každé dovolené patří fronty. Jak každý ví z vlastních zkušeností, fronty bývají různé. Rozlišujeme je podle několika hledisek. Odborné pojednání o frontách by zabralo mnoho času, proto shrnu jen obecně: fronta je útvar, který vzniká zcela zákonitě a řídí se platnými zásadami. Frontových zásad je celá řada, ale mezi nejdůležitější patří: Kdo dřív přijde, ten dřív mele!
Pamětlivá této zásady, vydala jsem se v časných hodinách ranních k místu, kde se fronty tvoří zpravidla podle zákonů bio-fyziologických. Z protější strany přicházela rozespalá rekreantka zjevně vedena stejnou zásadou, ale v polském znění. Na místo jsme dorazily téměř současně.
„Zajato,“ ohlašovala postavička v růžovém pyžamku, která stála přede dveřmi. Z dialogu, který za hodnou chvíli následoval jsme pochopily, že za dveřmi trůní Izabela a věrná stráž přede dveřmi je Ywonna. Mezitím čas plynul.
Konečně i věrná stráž pozbyla trpělivosti a energicky zabušila na dveře: „Izabela, co tam robiš, o chvile tu bendě ciala kolajka!“
„A kdo tam jest?“ ozval se s bohorovným klidem hlásek za dveřmi. “Češska pani i polska pani“ a hlasem, který osůbku za dveřmi rázem povýšil na rozhodujícího činitele dodala:„….a która bendě piervša?“ Nastalo ticho. S polskou čekatelkou jsme si vyměnily tázavé pohledy. Bylo nám jasné, že právě v této chvíli se na tom ztichlém místě řeší závažná otázka, které z nás bude dána přednost. Mezitím však čas plynul dál.
„Izabela, do diabla, która bendě piervša?“ přerušila ticho Ywonna hlasem již znatelně výhružným z čehož bylo zřejmé, že si o vzniklé situaci vytvořila správný přehled. Ještě kratičké zaváhání…. a pak jasný a důležitý hlásek za dveřmi rozhodl velkoryse: „Ta, która zaproše!“ Frontové zákony vzaly za své.
Milých historek prožitých s těmito dětmi mám nepřeberně. V blízkosti malých andílků s čertovskými růžky jsem prožívala návrat do dětského světa plného hravosti, fantazie, snů a dětské rozpustilosti. Pokaždé, když při návštěvě Polska stojím na břehu Otmuchovského jezera a dívám se na jeho zčeřenou hladinu, přála bych si znovu spatřit ve vodním zrcadle dvě líbezné tvářičky. Ywonnu a Izabelu.
Růžena Sosýnová
Další články autorky:
