Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Přímo dušičkový začátek tohoto roku způsobil, že jsem se ani já necítila ve své kůži. Hledala jsem proto, čím bych si zlepšila náladu, jenže nic kloudného mne nenapadalo... „Až předevčírem!...“
"Co jsem to vlastně chtěla...?"
O všem - pro oči mé a mých přátel.
Všude číhá nebezpečí
Nedá se nic dělat - já a tělocvik jsme zkrátka spolu nikdy neladili. Ještě že jsem aspoň tu a tam našla srovnatelnou "spolunešiku"! Ta nejkvalitnější se mnou chodila do třídy na gymnáziu, vlastně jedenáctiletce - tak se tehdy tento druh střední školy jmenoval. Svůj "špičkový výkon" (a měl by být spíše označován - jak se za chvíli dočtete - jako "výkon patový") uskutečnila, když jsme byli v 10.třídě.
Náš tělocvikář Arnošt Krátký nás ten den vyvedl na školní dvůr, který byl uzpůsoben k tomu, aby se tam daly hrát míčové hry a realizovat jednoduché tělocvičné úkony, mimo jiné také vrhy a hody různým nářadím, u něhož se nepředpokládala příliš dlouhá letová dráha. Z vaku, který nesl přes rameno, vylovil tentokrát dvě těžké koule a sdělil nám, že se dnes budeme učit vrhat koulí. Shromáždil si nás všechny za zády, aby se některá z nás nestala terčem jeho ukázkového vrhu, a jal se nám názorně předvádět postoj, rozkmitání a posléze samotný vrh koulí. Potom přišla řada na nás. Jeho instruktáž jsme měly uvést do života. Pokusy mých spolužaček byly tu více, tu méně úspěšné, ale nedělo se nic mimořádného. Za čárou, kterou jsme nesměly kvůli bezpečnosti překročit, zůstaly poslední dvě atletické hvězdy - Eva a já. Přišla jsem na řadu. Při svých tehdejších nějakých 42 kg jsem kouli sotva zvedla, ne tak abych s ní ještě předepsaným způsobem kamsi vrhla. Po chvíli zápasu s nářadím jsem velmi nestylově přemístila kouli do jakési zanedbatelné vzdálenosti a moje místo zaujala Eva. To bylo na rozdíl ode mne děvče "krev a mléko" aneb, jak říkávala moje babička, "pěkně opluskaná". Tělocvikář, jenž naše výkony sledoval z pravoboku,se asi nechal unést vidinou oběda, který nás po této hodině všechny očekával, a poněkud polevil ve své pozornosti.To ovšem neměl dělat! Eva zabrala - síla jí opravdu nechyběla, zato oko měla z Kašparovy krávy - a koule jí vržená náhle nabrala nečekaný směr a nezadržitelně se řítila na tělocvikáře. Ten se probral v posledním okamžiku a uskočil. Ale žel ne úplně. Jedna noha už to nestihla a koule ji zasáhla přímo do paty! Nebohý Arnošt, ač byl Krátký, vydal dlouhý sten a šel k zemi. No a my, jeho žákyně, jsme byly nuceny si potom v praxi vyzkoušet přepravu raněného na tzv. židličce.
Po čase už mezi námi Krátký zase hopsal po jedné noze, popřípadě se belhal o hůlce s "chodicí" sádrou, ale pokud si vzpomínám, až do maturity jsme již v tělocviku koulí nevrhali...!