Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...
Přímo dušičkový začátek tohoto roku způsobil, že jsem se ani já necítila ve své kůži. Hledala jsem proto, čím bych si zlepšila náladu, jenže nic kloudného mne nenapadalo... „Až předevčírem!...“
"Co jsem to vlastně chtěla...?"
O všem - pro oči mé a mých přátel.
Vtip se musí umět podat!
Když jsem tak včera vzpomínala na bráškovy "vejšplechty", najednou mi bleskla hlavou vzpomínka na jeden vlahý večer před půl stoletím, kdy jsem svým "novotvarem" pobavila posluchače pro změnu já...
Naše bydlení v Krasnici na samotě mělo i své kladné stránky. Jednou z nich byl fakt, že obyvatelé všech tří domků drželi - až na výjimky - pohromadě. Dovedli si v nouzi pomáhat, ale uměli se i společně bavit. Když nastaly vlahé večery ke konci května, scházela se vždy v sobotu smíšená společnost z domků za naší vilkou. Tam pánové rukou společnou vybudovali velké ohniště obložené kameny a jednoduché lavičky z nehoblovaných prken. Ženy přinášely něco dobrého na zub, pánové zase nějakou lahvinku a nás děti nejvíc zajímalo, kdy už bude dost žhavého popela, abychom mohli dát péct brambory. No a když se objevily i špekáčky, na koncích naříznuté a napíchnuté na špičatých hůlkách, naše blaho bylo úplné. Plameny šlehaly do výšky, proschlé dřevo praskalo a dobrou náladu nic nenarušovalo... Ale počkat! Něco přece. Jakmile se začalo stmívat, začali se vzduchem míhat chrousti, pro které v tomto kraji měli záhadný název "kozamišky". Teď už jsem spoustu let chrousta ani nezahlédla, ale tehdy jich bylo požehnaně a taky jsme si s nimi užili! Pro kluky byli vynikajícím prostředkem na zlobení děvčat. A tak paní učitelka věčně musela uklidňovat některou dívčinu pištící, že jí kluci strčili chrousta za krk nebo do vlasů. Při samostatné práci, kdy bylo ve třídě ticho jako v kostele, se občas ozval ze zadních lavic, kde seděli kluci, zlověstný drnčivý zvuk. A tehdy paní učitelka nezaváhala ani chvíli. Mlčky přistoupila k lavici, v níž seděli Honza s Jirkou, a nastavila beze slova dlaň. Hoši jí se sklopenými hlavami na ni položili krabičky od sirek, z nichž se podivný zvuk ozýval. No jistě! Chrousti zavření v krabičce dovedou udělat slušný rámus! No a právě tihle chrousti se co chvíli některé z dam naší společnosti zapletli do vlasů. A tak se postupně součástí "společenského večerního oděvu" přítomných dam stal šátek... Ale vraťme se k onomu večeru.
Kdosi z přítomných tehdy navrhl, že se budou vyprávět vtipy. Nastražila jsem uši. Nedávno jsem totiž vyslechla jeden vtip, který se mi náramně líbil, a velice ráda bych se o něj podělila s ostatními, a tak jsem netrpělivě čekala, až na mne dojde řada. Vtip byl jednoduchý: Velitel v letadle říká dvěma parašutistům - začátečníkům: "Teď vyskočíte, budete počítat do deseti, pak zatáhnete za tuhle šňůrku, otevře se vám padák a vy bez problémů dopadnete na zem." Vyskočí Franta a hned za ním vyskakuje i Lojza. Lojza zatáhne za šňůrku, krásně plachtí, dopadne bezpečně, avšak na hnojiště. Rozhlíží se po Frantovi, ale marně - nikde ho nevidí. Kolem hnojiště teče močůvka a zpod její hladiny se stále ozývá šššššššš. Lojza už chce prásknout do bot v obavě ze zatoulané zmije, když tu se z močůvky vynoří Franta a vyrazí:"Ššššest!" Velitel při své instruktáži zapomněl, že Franta koktá...
Tak tímhle vtipem jsem chtěla posluchače pobavit. Celá nedočkavá se postavím před publikum a spustím: "Velitel v letadle říká dvěma parašulistům... "Dál se nedostanu. "Komuuuuu?" zavyje smíchy Otův tatínek. "No parašulistům!" odpovím klidně a chci pokračovat. Ale není mi to dopřáno. "Komu že to?" ptá se tentokrát i Otova maminka a otírá si slzící oči. Pomyslím si: Vždyť Ota nic neříkal, že by jejich byli hluší... Podívám se na ně přísně a pro jistotu začnu znovu a hlasitěji:"V letadle říká velitel dvěma parašulistům..." Konec! To už se řehtají všichni dospělí. Stojím a rozpačitě na ně koukám: Čemu se smějí? Vždyť jsem řekla teprve začátek vtipu! Po několika minutách bouře smíchu utichne, posluchači se uklidní a konečně mě nechají vtip dovyprávět. Odměnou je mi bouřlivý potlesk. Kdybych tak tehdy tušila, že patří dvěma "parašulistům"!