Bylo, nebylo…
aneb historie jednoho manželství
„Trojku, dej tam trojku!“, řval můj manžel jako raněný jelen v říji.
Začal se mně sápat po volantu, a svými dolními končetinami začal okupovat můj prostor pro mé nohy, a pro v té chvíli „mou“ brzdu, „mou“ spojku a „můj“ plyn.
Jelikož tahle idyla už trvala několik desítek nepředstavitelně dlouhých minut, byla jsem jako vždy rozrušená, vzteklá, a zmatená.
Napětí a nervozita byly o to větší, že dnes jsem byla po prvé připuštěna jako řidič v našem už tři měsíce novém autě. Nebylo to z milosti Boží, ani z milosti mého manžela, ale jen z nutnosti, neboť můj manžel na právě proběhlé návštěvě požil alkohol...
Už v naší starověké škodovce jsem si užila své, ale jelikož byla stará, opotřebovaná, asi stejnou měrou, jako já, nebylo to takové fortissimo, jako právě teď.
Jelikož řazení v naší škodovce bylo úplně jiné, než v tomto pro mě vrcholně nesympatickém autě, zazmatkovala jsem ukázkově, a místo trojky tam rvala zřejmě něco úplně jiného. Trénovala jsem sice doma v křesle s vařečkou, zapíchlou v ohbí opěráku, letitá praxe však udělala v krizi své.
Ozval se hysterický výkřik mého muže, a přibližně stejně hysterickým zvukem protestovalo i to blbé auto.
Právě zřejmě vyprchal poslední zbyteček lásky a citu mého muže ke mně (po patnácti letech manželství), neboť se mně chystal zabít, anebo aspoň přizabít…
Již dříve jsem pokládala řízení auta v situaci, kdy vedle sedí můj muž, za poloviční sebevraždu.
Ze mě asi právě vyprchala poslední kapička moudrosti, velkorysosti a shovívavosti.
Stručný výčet následujících převratných momentů v životě mém, mého muže a i našich dětí byly důsledkem této jediné, malé, a přece startující epochální chvíli.
Zastavila jsem. Zrovna jsme se nacházeli na jedné z bočních cest na předměstí, drobně sněžilo, nikde ani živáčka. Mobily byly ještě „na houbách“.
Vystoupila jsem z auta, a před zabouchnutím dvířek jsem pronesla kupodivu ledově klidným hlasem:
„Když se ti to nelíbí, řiď si sám!“
Otočila jsem se, a náhoda, jako ostatně v převážné části našich životů tomu chtěla, že kolem projíždělo nějaké zbloudilé auto. Mávla jsem, auto zastavilo, já jsem nastoupila, a v příjemném hovoru s tehdy neznámým mužem jsem se nechala dovést až domů.
Vůbec jsem v tu chvíli nepřemýšlela, co si manžel počne na poměrně opuštěné cestě s alkoholem, smíchaným s krví, navíc bez kabátu, který lehkomyslně zanechal na místě svého požívání alkoholických nápojů.
Ale on si, bohužel, počal.
Usedl za volant, jel, naboural do stromu, se štěstím nulového ranění, řidičák mu vzali.
Od té doby ho do práce vozila jeho kolegyně, která „to měla po cestě“.
Po půl roce jsme se rozvedli, manžel si vzal kolegyni, a já dodnes žiji s mužem, který mne tehdy odvezl z té zapadlé lesní pěšinky domů.
Dnes je manžel po druhé rozvedený (asi taky blbě řadila). Můj partner mně nekecá do řízení ani auta, ani domácnosti, kabáty nezapomíná, alkohol pije s mírou, a hlavně se zbytečně nevzteká. A já vzpomínám jak to vlastně všechno začalo.
“Trojku, dej tam trojku!“ řval tehdy můj manžel jako raněný jelen v říji.
Dagmar Jarošová
