Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zdeněk,
zítra Milena.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Odvaha jít oklikou
Pavel Piekar
 
Asi málokterý výtvarník o sobě může prohlásit, že během 26 let se každý den věnoval umění. Pavel Pekar to tvrdí.Tvoří „při zaměstnání“ a jeho svébytné místo – mezi autory jako je M.Cihlář, V.Kokolia, B.Rozbořil nebo J.Vičar. Tento vyznavač poctivého díla se narodil v Ostravě (1960), dětská a jinošská léta prožil v Táboře, kde osm let navštěvoval LŠU a taky závodně veslařil. Ve čtrnácti se pokoušel dostat na SŠUP, v osmnácti a devatenácti na AVU. Ve dvaceti si řekl, že navzdory všemu bude jeho životní náplní umění. V roce 1993 dokončil stavební fakultu ČVUT v Praze a sedm let fungoval jako stavební inženýr. Dnes pracuje v Národní galerii v Praze.
 
NR: Přestože tvorbou žiješ, nestala se Tvým zaměstnáním…
PP: Vydělávám si jinou prací, abych si zachoval „uměleckou svobodu“. Nejsem tak finančně závislý na zakázkách nebo na prodeji grafik.
 
NR: Nikdy ses nepokusil živit se uměním?
PP: Zpočátku jsem se ani nesnažil o spojení se světem výtvarníků, ale po revoluci jsem se rozhodl, že to zkusím. Odešel jsem z Průmstavu a vstoupil do Unie výtvarných umělců. Snažil jsem se získat stipendia, začal jsem prodávat nějaké grafiky. Povedlo se mi vydělat nějaké peníze, ale bylo jich málo (mám rodinu,děti). pak přišla nabídka na místo správce depozitáře v NG. Dva roky jsem přijímal, vydával a evidoval obrazy. Skvělé bylo, že jsem měl přístup ke starému umění a mohl jsem si, když byl čas, taky kopírovat. nakonec jsem povýšil na správce Šternberského paláce a teď i Valdštejnské jízdárny. To mi vyhovuje – jsem stavař a výtvarník – mám dost technických znalostí pro provoz objektu, a snad i nějaký vkus. O umělcích se často říká, že jsou nepraktičtí, ale moje zaměstnání je naprosto praktické a to mi dodává sebevědomí.
 
NR: Pomáhal Ti někdo, kromě LŠU, orientovat se na umění?
PP: Jezdil jsem k malíři Bohuslavu Kutilovi, který bydlel ve vsi blízko Tábora. pomáhal mi s přípravou na přijímací zkoušky. Když mi půjčil monografii Pavla Kleea, právě jsem řešil dilema, jestli dělat stavařinu pořádně, nebo toho nechat. A taky jsem tehdy hodně vesloval. Ta monografie ale zapůsobila, jakoby mi někdo otevřel oči. řekl jsem si:“A teď se budeš věnovat jen malování.“ Od té doby každý den kreslím, ryju nebo tisknu. Než pan Kutil zemřel, seznámil mne s manželi Janem a Jenny Hladíkovými, kteří se stali na dalších pět let mými novými učiteli a zároveň přáteli, skoro rodiči. Nestudoval jsem sice uměleckou školu, zato jsem měl veliké štěstí na lidi, kteří mne dokázali pochopit a pomáhali mi.
 
NR: Jak ses dostal k linorytu?
PP: Nejdřív se maloval abstraktní věci, ale postupně jsem zjišťoval, že to není ono. A když mi pan Kutil půjčil monografii Rembranta, nechal jsem abstrakce a asi tři roky jsem jenom kreslil. Pak jsem zkusil linoryt, nejdříve černobílý, potom barevný – a ten už dělám 12 let. Ambice malovat je sice ve mně pořád, ale vím, že nejsem dobrý malíř. Linoryt mi umožnil vyjádřit se malířsky grafickou technikou. Navíc je jen u nás několik lidí, kteří odkrývají  možnosti linorytu. Je to velice variabilní, ale nedoceněná technika.
 
NR: Tvé práce jsou hodně realistické…
PP: Je to moje intuitivní cesta a současně pokus o negaci dnešního umění, které podle mne ztrácí přirozenost a kontakt s běžným divákem. Realistické umění je mezi umělci a kunsthistoriky považováno za přežité. Já sám jsem vyzkoušel nějak navázat na 20. století, ale přišlo mi, že moderní umělci se vyjadřovali a vyjadřují osobitými deformacemi, takže výsledkem může být jen napodobenina jejich díla, nikoliv moje vlastní cesta.
 
NR: Proč si myslíš, že dnešní umění se ubírá nesprávným směrem?
PP: Domnívám se, že tvorba posledních třiceti let nepostihuje úplně naši dobu. Gotické, barokní umění vyjadřovalo svou současnost komplexněji – i proto, že se vázalo k realitě. Myslím, že přirozená zkušenost se pojí se světem reálným, ne abstraktním. Málokdo má abstraktní třeba sny – sny jsou prožitky prostoru a něčeho v něm. Já chápu obraz jako transpozici trojrozměrného prostoru do plochy tak, aby prostorový pocit dálky a hloubky zůstal zachován. To postrádám u současných umělců. Většina dnešního umění mi připadá jako dvojrozměrná dekorace. Prostor přestal považován za důležitý, protože chybí dostatečné kreslířské znalosti, které by ho dovedly vyjádřit. Já sám jsem celá léta kreslil, abych se to naučil.
 
NR: Jaký máš názor na českou uměleckou scénu současnosti?
PP: Ke své generaci a současnému umění jsem velmi kritický. Zdá se mi, že dnešní trendy jsou z 90% prázdné. Třeba to, co propagují kritici Ševčík a Jiroutová, mi připadá strašně agresivní a navíc mi to nic neříká. Já chci, aby z mého díla byl i patrný soucit  s divákem. Mezi teoretiky vidím velice málo osobností, které se nebojí vstoupit na tenký led vlastního názoru a skutečně hledají a snaží se prosadit něco nového. Naše výtvarná scéna je rozdělena do skupin, které místo aby vytvářely tvůrčí prostředí, snaží se vzájemně zlikvidovat. Opravdovým kunsthistorikem byl pro mě Max Dvořák, který měl jistou vizi, dar jazyka a dostatek vzdělání a proto mohl o umění dobře psát. Dnes kritici nemají odvahu prosadit někoho neznámého nebo pořádně zkritizovat někoho uznávaného. Dávají si pozor, aby nešlápli vedle – trošku se kritizuje, trošku chválí, ale dohromady se nic neřekne. Nejvíc mi vadí, že nedovedou formulovat důvod, kvůli kterému by člověk na výstavu šel. Většinou to jsou jen informace o tom, že výtvarník je ovlivněný tím a tím, že měl ty a ty výstavy , je tak a tak důležitý a jeho věci nějak vypadají – a není přesně řečeno jak. Taky postrádám takové, kteří chtějí prezentovat opravdu výtvarníka a nikoliv sebe.
NR: A co si myslíš o uměleckém školství?
PP: Jistou dobu jsem měl komplexy, že bez školy nikdy nemůžu být dost dobrý, ale dneska jsem tomu dokonce rád. Samozřejmě – škola může mladému člověku hodně pomoci, ale taky nemusí. Důležité je hlavně její prostředí. Nicméně i studium může člověka vzdálit od jeho vlastní cesty – je v kolektivu a přizpůsobuje se jeho estetice. Na výstavách absolventů je často poznat, ze kterého ateliéru jsou, všechno se stírá do šedi jedné třídy. Pedagog je důležitý, ale to podstatné je v tom mladém člověku. Třeba na Knížkově AVU je dost lidí, pro které je intelektuální zdůvodnění toho, co udělali, důležitější než věc sama. Podle mě má umění mluvit samo za sebe, bez nutnosti komentáře. Umění performance rozhodně odmítám.
 
NR: Ovlivňuje tvůj život tvorbu – a naopak?
PP: Ačkoliv věřím, že umění a život se ovlivňují, nechci to přeceňovat. Umělci pracují s citem a jsou proto ve svém životě zranitelnější. Proto se v těchto kruzích tolik lidí zmítá v citových bouřích – často se zamilovávají, často se rozcházejí. Myslím si, že to je jedno z velkých nebezpečí umění. Umělec nejen nemá vyvinuté „antivirové“ obranné mechanismy, to běžné otupení každodenním životem, ale naopak, citlivost se ještě pěstuje. Pro mě je umění přirozené jako kterákoliv jiná duševní nebo fyzická potřeba. Zažil jsem pár momentů – něco jako kontakt s energií, se kterou se člověk setkává v okamžicích velkého klidu a vnitřní koncentrace. Nejsilněji to cítím v přírodě, kdy vnímám rytmus, jiný než ve městě, mezi lidmi. Takový zážitek je tím, co mi dává sílu a důvod k práci. Touha dotknout se nějaké meze provází spoustu umělců. Dělají všechno, aby dosáhli koncentrace pocitů štěstí a velké rovnováhy. Když se jim to konečně povede, vědí, že za chvíli ten pocit zmizí. Snaží se ho proto udržet, nějak vyjádřit – aby v jejich díle zůstal alespoň odlesk, který třeba někomu vybaví vzpomínku na něco podobného. Zkusím to vyjádřit alegoricky. Je banální ráno. Muž nastoupí do autobusu. Najednou spatří ženu, o které si myslí, že ji určitě už někde viděl. Velice ho přitahuje. Nakonec se odhodlá a zeptá se, jestli se neznají. Ona odpoví: Jsem Tvoje touha. Autobus zastaví a žena vystoupí.
 
NR: Dennodenně tiše na něčem pracuješ a nevidíš zpětnou reakci.Neschází Ti?
PP: Mám kolem sebe lidi, kteří mou práci sledují. Také vystavuji, takže nějaká reakce je. Přivítal bych, kdybych si uměním vydělal tolik, že bych nemusel dělat nic jiného, ale 70-80% výtvarníků toho nikdy nedosáhne. Být jako van Gogh nebo Váchal celý život odkázán na někoho jiného bych nechtěl. Uznání současníků je sice příjemné a důležité pro mě osobně, ale ne pro moje umění. Je pouze třeba, aby v době, kdy vzniká, vešlo do širšího podvědomí, ale jeho kvalitu zhodnotí možná až následující generace.
 
NR: Je to trochu paradox – jsi umělec, který pracuje v galerii v neumělecké funkci…
PP: Moje cesta vede vždycky tak trochu oklikou. Oklikou jsem se dostal i do Národní galerie. Jsem zvědav, jestli jednou ode mne něco koupí – to pak bude pro mě takový veselý moment.
 
Nadia Rovderová
 
Pozn. Redakce:
ArtPro - Galerie české plastiky v Praze
srdečně zve na výstavu
 
PAVEL PIEKAR: LINORYTY
 
Výstava je ke shlédnutí v zadním sálu galerie do 10. 9. 2006


Komentáře
Poslední komentář: 14.08.2006  08:15
 Datum
Jméno
Téma
 14.08.  08:15 Jirka