Indie, slovo vonící kořením, exotikou, dálkami a zcela vlastní historií, která šla svou prastarou cestou dávno před tím, než v Evropě vůbec nějaká historie začala; také druhá nejlidnatější země na světě s téměř miliardou obyvatel, rodná vlast Mahátmá Gandhího.
Člověk má pocit, že aby ji alespoň trochu poznal, potřeboval by k tomu měsíce. A já měl k dispozici pouze necelé dva dny v pauze mezi obchodními jednáními a odletem zpět do Evropy. Naštěstí pouhých dvě stě kilometrů od hlavního města Dillí je Agra, město starých indických řemesel, ale především město, ve kterém stojí Tádž Mahal, snad nejznámější indická památka. Ať už se dopravíte do Agry jakkoliv, autobusem, autem, musíte je nechat asi kilometr před Tádž Mahalem. Indové si této památky velice cení, a aby ji co nejméně znečistili nesmí v nejbližším pásmu kolem něj jezdit žádná auta se spalovacím motorem. Dále už pouze elektrobusem cyklorikšou, v Indii snad nejobvyklejším způsobem přepravy na krátké vzdálenosti. Vstupné do Tádž Mahalu je pro cizince, dosti vysoké (750 rupií, tedy asi 590 Kč), pro samotné Indy to stojí sotva desetinu této částky. Dá se to ale pochopit. Údržba této památky stojí dost peněz a pro Indy je to kus jejich národní historie.
Překročením hlavní vstupní brány Tádž Mahalu jako byste vstoupili do jiného světa. Za zády jste nechali špinavé ulice s odpadky, pobíhajícími vepříky a rámusem, před vámi se otvírá pohled na krásné stavby, zahrady a pečlivě střižený anglický trávník. Stavitel Tádž Mahalu, Šachhdžahan, vládl v Indii v 17. století. Jeho dědeček Akbar i otec Džahandžír vybudovali mocné impérium a učinili Agru sídlem svého královského rodu Mughalů. Když Šachdžahan usedl v roce 1627 na trůn, měl vše, co si mohl orientální vládce přát – obrovské impérium, neomezené bohatství, pohodlí a luxus, a nade vše svou milovanou manželku Mumtaz Mahal.
A právě její smrt při narození čtvrtého dítěte dala podnět k vybudování Tádž Mahalu.
Říká se, že Šachdžahan slíbil své paní před smrtí, že vybuduje památník, který bude věčně symbolizovat jeho lásku. Její smrt ho zcela zdrtila a veškeré své síly i bohatství vrhl do výstavby jejího posmrtného památníku. Tádž Mahal je tedy vlastně mauzoleum, hrobka Mumtaz Mahal je v jeho geometrickém středu. Je taky nádherným projevem lásky muže ke své ženě. Výstavba Tádž Mahalu trvala dvacet let od roku 1623 a podílelo se na ní více než dvacet tisíc dělníků. I dnes, téměř o 400 let později, zůstává stavba zářivě bílá. Pro její výstavbu byly použity nejkvalitnější materiály.
Od základů až po špičku kopule je Tádž Mahal vybudován z bílého mramoru, zvaného makrana, který se těží v Indickém Rádžastánu. Tento druh mramoru je zcela kompaktní, povrch není pórovitý a proto nedochází k jeho znečišťování. Bohatá ornamentální výzdoba mramorových ploch není provedena barvami, které po čase vyblednou. Byla použita technologie vkládání drahých kamenů (jaspis, chalcedon, achát, karneol, mořské korály i pravé diamanty) do mramoru. Jeden motiv kvítku, kterých jsou po celé stavbě tisíce, se skládá z několika desítek kousků přesně opracovaného kamene. Výsledné dílo je pak téměř věčné. Květinové a ornamentální motivy uvnitř i vně jsou doplněny citáty z koránu, které jsou vyvedeny z černého mramoru. Mramor makrana i většina použitých drahých kamenů jsou poloprůsvitné a celá stavba odráží dopadající světlo. Nejkrásnější prý je při měsíčním úplňku nebo při východu slunce. Uprostřed dne se na stěny, na které dopadá slunce, téměř nedá dívat, jak oslňují. Kolem hlavní stavby jsou důmyslně rozvedeny vodní kanály s mramorovými břehy a efekt zrcadlení dodává krásné stavbě ještě další rozměr.
Tádž Mahal je postaven na břehu řeky Jamuny, aby jej šach měl na dohled ze svého královského paláce v Červené pevnosti. Šachdžahan měl prý v plánu postavit kopii Tádž Mahalu z černého mramoru na druhé straně řeky jako hrobku, do níž by byl po smrti pohřben on. To se mu již nepodařilo, protože jeho vlastní syn, Aurangzeb, který měl již dost tatíčkova utrácení, prohlásil Šachdžahana za nepříčetného a do konce života jej uvěznil v jeho paláci. Nakonec mu tedy zůstal pouze pohled z okna.
Šachdžahan je pohřben vedle své manželky Mumtaz Mahal. Řemeslo vkládání kamenů do mramoru se zachovalo dodnes. Je to rodinné řemeslo, které se dědí z generace na generaci. Tyto výrobky jsou také pohádkově drahé. Bohatě zdobený stolek 60 x 100 cm stojí třeba 7000 USD. Takový stolek je ale výsledkem více než roční práce a obsahuje stovky kamenů. Takovými penězi nedisponuji, ale našla se alespoň malá krabička na klenoty, kterou jsem si mohl dovolit koupit své manželce. Byla ze stejného mramoru a zdobená stejným způsobem jako stavba, které jeden milující vládce zasvětil celý svůj život…
Dillí je Agra, město starých indických řemesel, ale především město, ve kterém stojí Tádž Mahal, snad nejznámější indická památka. Ať už se dopravíte do Agry jakkoliv, autobusem, autem, musíte je nechat asi kilometr před Tádž Mahalem. Indové si této památky velice cení, a aby ji co nejméně znečistili nesmí v nejbližším pásmu kolem něj jezdit žádná auta se spalovacím motorem. Dále už pouze elektrobusem cyklorikšou, v Indii snad nejobvyklejším způsobem přepravy na krátké vzdálenosti. Vstupné do Tádž Mahalu je pro cizince, dosti vysoké (750 rupií, tedy asi 590 Kč), pro samotné Indy to stojí sotva desetinu této částky. Dá se to ale pochopit. Údržba této památky stojí dost peněz a pro Indy je to kus jejich národní historie. 