Pekingské chu-tchungy jsou zbytkem 700 let staré zástavby v okolí Zakázaného města. Tvoří spleť úzkých tmavých uliček a přízemních domků, kde vždy bydlela chudší vrstva společnosti. Jednoduché příbytky obyčejně mívaly pouze jediný pokoj, který sloužil jako kuchyň, ložnice i obytná místnost. Roh místnosti vyplňoval kchang , vyvýšený stupínek, který nahrazoval lůžko i místo k odpočinku. Pod ním se v krutých pekingských zimách topilo v malých kamínkách na uhlí. Lidé tu žili velice skromně. Rozpočet domácností zahrnoval trochu mouky, čaje, uhlí a pár drobností pro radost, např. vonné tyčinky k slavnostním příležitostem. Na víc se nedostávalo. K oslavám se sjížděli příbuzní a tehdy si dopřáli pořádné jídlo. Připravovala se nudlová polévka a spousta sladkostí. Veškerý společenský život se odehrával na dvorcích za vysokými zdmi. Pro zútulnění nevábného prašného prostoru vysazovali stromy, nejčastěji cypřiše, občas i jabloně, meruňky a švestky. Také proto, aby si vylepšili jídelníček. Chu-tchungy neposkytovaly příliš prostoru k zábavě, přesto si lidé nějaké potěšení našli. Věnovali se chovu zpěvných ptáků, vyráběli ozdobné klece, chodili se svými opeřenci do parků. Zvláštní kastu tvořili holubáři. Takový holubí nadšenec vydržel celé hodiny stát na těsném dvorku a pozorovat své svěřence při letu. Většina pekingských chu-tchungů vzala již dávno zasvé. Ustoupila moderní zástavbě, například v ulici Cha-ta-men novému Světovému obchodnímu centru, jinde hotelům. Přesto v nich stále žije přes tři miliony lidí. Část chu-tungů se opravuje, aby se dochovalo, jak vypadal Peking před mnoha sty lety.
Peking vysněné místo – poutní místo
Pro miliony vesničanů i obyvatel provinčních měst představuje Peking vysněné místo, kam se alespoň jedenkrát v životě touží podívat. Vidět Bránu nebeského klidu, vstoupit jí do Zakázaného města, kudy směl dříve vejít jedině císař, nebo se poklonit velkému Maovi zůstává stále obrovským magnetem. Denně přivážejí autobusy do centra Pekingu tisíce návštěvníků a každý z nich se chce vyfotografovat na historickém náměstí Tchien-an-men. Fotografie za dvanáct jüanů je trvalou památkou a doma si ji vystaví na čestném místě. K nejnavštěvovanějším místům patří mauzoleum Mao Ce-tunga na zmíněném náměstí, v němž leží od roku 1976 nabalzamované tělo Velkého vůdce, považovaného za zakladatele lidové Číny. Zejména ti starší k němu stále vzhlížejí, dokonce i přes přehmaty, kterých se dopustil. Za posledních dvacet let mu přišlo vzdát hold přes sto milionů lidí.
Žlutá barva – symbol Číny
Žlutá souvisí s mnoha významnými věcmi. Žlutou barvu mají spraše na obrovských plochách kolem řek ve střední Číně, na nichž se vytváří velmi úrodná půda. Tato oblast se považuje za kolébku čínské civilizace a klade se zhruba o 5 000 let nazpět. Žlutou barvu má podle unášených naplavenin i jedna z největších řek. Dokonce se tak jmenuje. Váže se k ní první osídlení, první centralizovaný stát, první dynastie. Žlutá řeka má dvojí tvář. Přezdívá se jí Matka Číny, ale také Smutek Číny. Její obrovské záplavy způsobují škody, řeka díky nim za posledních 3 500 let změnila tok dvacetkrát. Posunula své ústí o téměř tisíc kilometrů. V současné době se plánuje na Žluté řece obrovské vodní dílo u Siao-lung-ti. Podle projektu zde bude stát druhá největší přehrada v zemi (hned po přehradě u Tří soutěsek na řece Jang-c`-ťiang, která by měla být dokončena v roce 2003). Žlutá barva byla vždy vyhrazena císařům. Člověk si to uvědomí, jakmile vstoupí do Zakázaného města v Pekingu, kde je žluté skoro vše včetně glazovaných tašek na střechách paláců. Také první čínský císař sjednotitel, Čchin-Š-chuang, který vládl zemi kolem roku 221 př. n. l., měl přezdívku Žlutý císař. Byl sice krutý a mocný, ale vykonal mnoho dobrého pro svou zem. Nechal kvůli ochraně pospojovat jednotlivé části Velké čínské zdi, začal budovat Velký kanál, pro celou zemi zavedl jednotné písmo, jednotné míry a váhy, jednotnou měnu i zákony a připojil k zemi obrovská území, sahající na jihu až k dnešním hranicím Vietnamu. Jeho hrobka s celou hliněnou armádou čítající mnoho tisíc vojáků v životní velikosti, která je zpřístupněna turistům od konce sedmdesátých let, patří mezi unikáty světového kulturního dědictví a je pod ochranou UNESCO.
TENG SIAO - velkoměsto plné mrakodrapů
Jihočínské město Šen-čen bylo zařazeno mezi speciální ekonomické zóny a ze špatně prosperujícího města vyrostlo během desetiletí moderní velkoměsto plné mrakodrapů s dokonalým ekonomickým zázemím. Za svůj přerod vděčí hospodářským reformám, které odstartoval zesnulý čínský představitel Teng Siao-pching. Bývá proto označován za architekta nové Číny. V roce 1992 uskutečnil "královskou cestu", při níž navštívil rovněž jižní Čínu. Tato cesta zahájila novou fázi hospodářských reforem, které koncem osmdesátých let stagnovaly. Na počest tohoto čínského reformátora bude ve městě Šen-čen vztyčena sedmimetrová bronzová socha. Teng byl dynamický a optimistický, což má vyjádřit jeho energické nakročení směrem k jihu - Hongkongu. Autorem sochy je pekingský profesor umění Pai Laj-šeng.
Feng-šuej
Stavitelé v Číně museli odjakživa brát v úvahu staré tradice. Nejen to, že dobří duchové přicházejí od jihu a dokáží se pohybovat vždy jen v určité výšce. Především museli respektovat zvláštní vědu - geomantii, čínsky feng-šuej, která se snažila čelit všem nepříznivým vlivům, hlavně nepřízni přírodních sil. Schopnost rozpoznat či upravit okolní prostředí tak, aby přinášelo co nejvíce pozitivní energie a oslabovalo negativní vlivy. Věřilo se totiž, že osud jednotlivce, blaho rodiny a vůbec úspěch dalších budoucích generací závisí na přírodních silách, zejména pak na větrech, deštích a na jejich vzájemném působení. Pomocí geomantie určil věštec správné místo pro budoucí stavbu. Význam harmonie přírodních sil dokládá jedna prastará čínská pranostika, která říká: "Když větry feng vanou harmonicky a vody šuej kanou pravidelně, země rozkvétá a lid žije v míru a blahobytu." Dodnes má geomantie významné slovo při výběru místa pro cokoliv - pro hrob rodičů, či při přestavbě domu -, přihlíží se k ní i během rozhodování o budoucí trase dálnice nebo půdorysu vládního úřadu. Přizvat si profesionálního poradce z oboru geomantie neváhají ani nejvýznamnější investoři, například pro monstrózní sídlo Šanghajské banky v Hongkongu, která byla v době svého dokončení v roce 1985 nejdražší budovou na světě (s rozpočtem přes miliardu amerických dolarů). Vypadá sice jako skleník na muřích nohách, ale z hlediska geomantie nemá chybu. Jiná význačná hongkongská stavba - Bank of China, kterou dokončili o pět let později a byla tehdy svými 369 metry nejvyšší budovou světa (mimo USA) - se dostala kvůli geomantii do problému. Přestože ji projektoval významný architekt Ming Pei, Američan čínského původu (autor prosklené Pyramidy v pařížském Louvru). Zvolil jako půdorys čtverec rozdělený do čtyř trojúhelníkových bloků, které končí v různé výšce. Trochu mystiky, spousta důkladných výpočtů, aby stavba odolala i tajfunům, kterých se tu každé léto objeví několik. Krátce po dokončení se v okolních stavbách zvýšil počet úrazů i absencí. Tamní zaměstnanci si stěžovali na bolesti hlavy a nevolnosti. Přivolaní znalci geomantie odhalili, že jejich potíže zavinila konstrukce mrakodrapu - má mnoho ostrých hran. Bank of China nařčení odmítla. Majitelům sousedních nemovitostí nezbylo než své domy upravit zazděním oken a přemístěním vchodů, jinak hrozilo, že se jim nájemníci odstěhují.
Umělá vodní cesta
Toto dílo směle snese srovnání s obdivovanou Velkou čínskou zdí. Umělou vodní cestu, jejímž účelem bylo propojit Peking s Chang-čou na dalekém jihu v provincii Če-ťiang, začali budovat za dynastie Suej. Práce na gigantické stavbě se vlekla a teprve v době panování dynastie Tchang se pozvolna chýlila ke konci. Spojit chudý sever s bohatým jihem znamenalo zabránit hrozícím hladomorům. Kanál byl využíván k zásobování armády a k přepravě zboží, ovšem neméně důležitou roli plnil jako zásobárna vody pro rozvětvenou síť zavlažovacích kanálů. Dlouhou dobu představoval jedinou dopravní tepnu mezi Žlutou řekou a řekou Jang-c`-ťiang. Délka kanálu z Pekingu do Chang-čou představuje vzdálenost zhruba 1 800 km. Do dnešní doby je splavná necelá polovina. Proplouvat mohou jen menší lodě, a to nejen pro nepatrnou hloubku koryta, ale i kvůli nízkým starým mostům. Kanál se během let v důsledku častých záplav poměrně rychle zanášel a jeho údržba neustále vyžaduje značné finanční prostředky. V polovině osmdesátých let byl uveden do provozu úsek bývalého Císařského průplavu - 400 kilometrů dlouhý, spojující města Sü-čou a Chang-čou. Právě zmíněné město Sü-čou dorostlo díky Velkému kanálu už v minulosti do nebývalé krásy. Založil ho vládce státu Wu roku 484 př. n. l. a město dobře prosperovalo i v době, kdy zemi sjednotil císař Čchin Š`-chuang (kolem roku 221 př. n. l.). Dodnes je zdejší úsek Velkého kanálu v provozu a dnem i nocí na něm panuje čilý ruch. Džunky střídají sampany, ale nejrozšířenějším plavidlem zůstávají vlečné betonové čluny. Vozí zeleninu, písek a nejrůznější stavební materiál. Často slouží rodinám jako jediné obydlí, s miniaturními zahrádkami na střechách kabin, a dokonce i s domácími zvířaty.
Čínské zahrady
představují svět sám pro sebe, těžko je lze srovnávat s evropskými. Nikde jinde neexistuje tak dokonalá harmonie mezi přírodou a architekturou jako právě zde. Nechávali si je stavět zámožní hodnostáři císařského dvora, kteří toužili odpočívat na sklonku života obklopeni pouze krásou a nejbližšími přáteli. Zvali si zahradní architekty, kteří se ve společnosti těšili stejné úctě jako malíři sochaři či básníci. Svých dokonalých výtvorů dosahovali snad proto, že se nesnažili nikterak imitovat nebo vylepšovat přírodu, nýbrž usilovali o zachování přirozené harmonie a o vytvoření příjemné, poetické nálady. Tvořili pouze z kamenů, stromů a vody. Žádné sochy nebo fontány v jejich zahradách neuvidíte, dokonce i květin je minimálně. Představte si: vejdete do zahrady vstupní branou s ozdobným mřížovím ve tvaru květiny a váš pohled spočine na překrásných bílých skaliskách. Připomínají démonické nestvůry, nebo snad divoká zvířata? Jejich povrch je pokryt voňavým kobercem mechů a lišejníků, na těch nejostřejších skalních římsách rostou zakrslé borovice a při úpatí zejí otvory do miniaturních jeskyní. Kolem rostou vzácné stromy a keře, porosty tu místy tvoří dojem neprostupné džungle. V bujné zeleni zurčí pod kameny ve stínu stromů čistý potůček. Nic víc než příslib půvabů zahrady, které jsou dosud před vámi skryty, na které se zatím můžete jen těšit. Jdete dál mezi popínavými růžemi a pivoňkami klikatou stezkou do aleje banánovníků. Vede kolem malého vodopádu a končí u malebného jezírka. Po kamenném mostě, který střeží divoké šelmy s rozevřenými tlapami, přecházíte k půvabnému pavilonu na ostrově uprostřed jezírka. Na vodu v zahradě narazíte na každém kroku, je nejdůležitějším prvkem čínských zahrad. Její tichá lesklá hladina dodává okolí klidu, nebo naopak plynoucí potůček s vodopádem sem vnáší život. Přebytečná zemina z vyhloubených jezírek posloužila k vytvoření umělých pahorků, na jejichž vrcholcích se vypínají střechy pavilonů s bohatě vyřezávaným trámovím a malovanými prahy. Jak nádherné výhledy se naskýtají shora na jezerní hladinu pokrytou množstvím lotosových květů! Všude panuje klid a pohoda. Nezapomíná se totiž na to, že hlavním smyslem zahrady je vytvořit ideální podmínky k odpočinku. Samozřejmě záleží na tom, kdo ji nechal vybudovat. V minulosti často majitelům sloužila nejen pro radost ve stáří, ale i jako dočasný příbytek pro vzácného hosta, který zavítal na návštěvu do bohatého domu. Na jaře se v zahradách objevují rozkvetlé pivoňky, symbolizující ženskou krásu a lásku, v létě nechybějí lotosy, znak hojnosti. V té době bývají na březích v houští bambusu připraveny malé loďky, na nichž se vyjíždí na jezírka sbírat lotosové plody. Šťastnému a klidnému podzimu zase vévodí chryzantémy. Ale nejčestnější místo mezi květinami stále patří orchidejím. Chodníky ozdobené nejrůznějšími ornamenty často lemují balustrády, které se každou chvíli mění. Také vnitřní prostory zahrady dodržují určitá pravidla a k jejich rozmanitosti přispívají četná zákoutí a dvorky oddělené od sebe vysokými zdmi. Na jednom dvorku skromně stojí v rohu několik menších skalisek připomínajících hory poutního místa Chuangšan, jinde vysázeli pár banánovníků ve snaze oživit dvůr údery dešťových kapek dopadajících na velké listy. I šumění větru v bambusové houštině dokáže obstarat přirozený hudební doprovod. Nic není ponecháno náhodě. Avšak i nejskvostnějším sceneriím a nejdokonalejším pavilonům a altánům by chyběl ten pravý půvab, kdyby nebyly doplněny vhodnými nápisy, verši nebo alespoň květnatým romantickým názvem. Ani květiny, důmyslné skalky či rozkvetlé vodní hladiny nenahradí sílu slova, umocněnou nádherným kaligrafickým písmem. Teprve verše o přírodě, o radostech života i hlubokomyslné názory dávných myslitelů a básníků, doprovázející určité místo, dotvářejí celý rámec zahrady. Například těm bílým skálám na počátku cesty byl přisouzen nápis "Klikatá cesta k tajemství" a ty štíhlé, rozeklané, stojící o kus dál jsou "Brokátové útesy". Nad verandu s rudými květy ibišku umístili nápis "Besídka hořící vůně" a v altánu na opuštěném místě na konci zahrady je kaligrafický nápis: Toliko vzděláním pronikneš do světa. Jen podle kultury poznáš člověka.
Jiří Kempný
Zdroj: Kniha Setkání s Čínou
Milena Blažková, Josef Ptáček
Setkání s Čínou jsou setkání s bohatou historií, kulturou, filosofií, tolerancí různých náboženství, divukrásnou přírodou, exotickou architekturou i ruchem velkoměst.Hlavně jsou to však setkání s lidmi, která činí z tohoto obrazového cestopisu velmi působivou výpověď o životě Říše středu, nádherné země, která každému učaruje. Oba autoři, každý po svém, slovem i obrazem, vyjadřují své zaujetí Čínou, kterou mnohokrát navštívili.
chudší vrstva společnosti. Jednoduché příbytky obyčejně mívaly pouze jediný pokoj, který sloužil jako kuchyň, ložnice i obytná místnost. Roh místnosti vyplňoval kchang , vyvýšený stupínek, který nahrazoval lůžko i místo k odpočinku. Pod ním se v krutých pekingských zimách topilo v malých kamínkách na uhlí. Lidé tu žili velice skromně. Rozpočet domácností zahrnoval trochu mouky, čaje, uhlí a pár drobností pro radost, např. vonné tyčinky k slavnostním příležitostem. Na víc se nedostávalo. K oslavám se sjížděli příbuzní a tehdy si dopřáli pořádné jídlo. Připravovala se nudlová polévka a spousta sladkostí. Veškerý společenský život se odehrával na dvorcích za vysokými zdmi. Pro zútulnění nevábného prašného prostoru vysazovali stromy, nejčastěji cypřiše, občas i jabloně, meruňky a švestky. Také proto, aby si vylepšili jídelníček. Chu-tchungy neposkytovaly příliš prostoru k zábavě, přesto si lidé nějaké potěšení našli. Věnovali se chovu zpěvných ptáků, vyráběli ozdobné klece, chodili se svými opeřenci do parků. Zvláštní kastu tvořili holubáři. Takový holubí nadšenec vydržel celé hodiny stát na těsném dvorku a pozorovat své svěřence při letu. Většina pekingských chu-tchungů vzala již dávno zasvé. Ustoupila moderní zástavbě, například v ulici Cha-ta-men novému Světovému obchodnímu centru, jinde hotelům. Přesto v nich stále žije přes tři miliony lidí. Část chu-tungů se opravuje, aby se dochovalo, jak vypadal Peking před mnoha sty lety. 
místo, kam se alespoň jedenkrát v životě touží podívat. Vidět Bránu nebeského klidu, vstoupit jí do Zakázaného města, kudy směl dříve vejít jedině císař, nebo se poklonit velkému Maovi zůstává stále obrovským magnetem. Denně přivážejí autobusy do centra Pekingu tisíce návštěvníků a každý z nich se chce vyfotografovat na historickém náměstí Tchien-an-men. Fotografie za dvanáct jüanů je trvalou památkou a doma si ji vystaví na čestném místě. K nejnavštěvovanějším místům patří mauzoleum Mao Ce-tunga na zmíněném náměstí, v němž leží od roku 1976 nabalzamované tělo Velkého vůdce, považovaného za zakladatele lidové Číny. Zejména ti starší k němu stále vzhlížejí, dokonce i přes přehmaty, kterých se dopustil. Za posledních dvacet let mu přišlo vzdát hold přes sto milionů lidí. 
Schopnost rozpoznat či upravit okolní prostředí tak, aby přinášelo co nejvíce pozitivní energie a oslabovalo negativní vlivy. Věřilo se totiž, že osud jednotlivce, blaho rodiny a vůbec úspěch dalších budoucích generací závisí na přírodních silách, zejména pak na větrech, deštích a na jejich vzájemném působení. Pomocí geomantie určil věštec správné místo pro budoucí stavbu. Význam harmonie přírodních sil dokládá jedna prastará čínská pranostika, která říká: "Když větry feng vanou harmonicky a vody šuej kanou pravidelně, země rozkvétá a lid žije v míru a blahobytu." Dodnes má geomantie významné slovo při výběru místa pro cokoliv - pro hrob rodičů, či při přestavbě domu -, přihlíží se k ní i během rozhodování o budoucí trase dálnice nebo půdorysu vládního úřadu. Přizvat si profesionálního poradce z oboru geomantie neváhají ani nejvýznamnější investoři, například pro monstrózní sídlo Šanghajské banky v Hongkongu, která byla v době svého dokončení v roce 1985 nejdražší budovou na světě (s rozpočtem přes miliardu amerických dolarů). Vypadá sice jako skleník na muřích nohách, ale z hlediska geomantie nemá chybu. Jiná význačná hongkongská stavba - Bank of China, kterou dokončili o pět let později a byla tehdy svými 369 metry nejvyšší budovou světa (mimo USA) - se dostala kvůli geomantii do problému. Přestože ji projektoval významný architekt Ming Pei, Američan čínského původu (autor prosklené Pyramidy v pařížském Louvru). Zvolil jako půdorys čtverec rozdělený do čtyř trojúhelníkových bloků, které končí v různé výšce. Trochu mystiky, spousta důkladných výpočtů, aby stavba odolala i tajfunům, kterých se tu každé léto objeví několik. Krátce po dokončení se v okolních stavbách zvýšil počet úrazů i absencí. Tamní zaměstnanci si stěžovali na bolesti hlavy a nevolnosti. Přivolaní znalci geomantie odhalili, že jejich potíže zavinila konstrukce mrakodrapu - má mnoho ostrých hran. Bank of China nařčení odmítla. Majitelům sousedních nemovitostí nezbylo než své domy upravit zazděním oken a přemístěním vchodů, jinak hrozilo, že se jim nájemníci odstěhují.
konci. Spojit chudý sever s bohatým jihem znamenalo zabránit hrozícím hladomorům. Kanál byl využíván k zásobování armády a k přepravě zboží, ovšem neméně důležitou roli plnil jako zásobárna vody pro rozvětvenou síť zavlažovacích kanálů. Dlouhou dobu představoval jedinou dopravní tepnu mezi Žlutou řekou a řekou Jang-c`-ťiang. Délka kanálu z Pekingu do Chang-čou představuje vzdálenost zhruba 1 800 km. Do dnešní doby je splavná necelá polovina. Proplouvat mohou jen menší lodě, a to nejen pro nepatrnou hloubku koryta, ale i kvůli nízkým starým mostům. Kanál se během let v důsledku častých záplav poměrně rychle zanášel a jeho údržba neustále vyžaduje značné finanční prostředky. V polovině osmdesátých let byl uveden do provozu úsek bývalého Císařského průplavu - 400 kilometrů dlouhý, spojující města Sü-čou a Chang-čou. Právě zmíněné město Sü-čou dorostlo díky Velkému kanálu už v minulosti do nebývalé krásy. Založil ho vládce státu Wu roku 484 př. n. l. a město dobře prosperovalo i v době, kdy zemi sjednotil císař Čchin Š`-chuang (kolem roku 221 př. n. l.). Dodnes je zdejší úsek Velkého kanálu v provozu a dnem i nocí na něm panuje čilý ruch. Džunky střídají sampany, ale nejrozšířenějším plavidlem zůstávají vlečné betonové čluny. Vozí zeleninu, písek a nejrůznější stavební materiál. Často slouží rodinám jako jediné obydlí, s miniaturními zahrádkami na střechách kabin, a dokonce i s domácími zvířaty. 
stromů a vody. Žádné sochy nebo fontány v jejich zahradách neuvidíte, dokonce i květin je minimálně. Představte si: vejdete do zahrady vstupní branou s ozdobným mřížovím ve tvaru květiny a váš pohled spočine na překrásných bílých skaliskách. Připomínají démonické nestvůry, nebo snad divoká zvířata? Jejich povrch je pokryt voňavým kobercem mechů a lišejníků, na těch nejostřejších skalních římsách rostou zakrslé borovice a při úpatí zejí otvory do miniaturních jeskyní. Kolem rostou vzácné stromy a keře, porosty tu místy tvoří dojem neprostupné džungle. V bujné zeleni zurčí pod kameny ve stínu stromů čistý potůček. Nic víc než příslib půvabů zahrady, které jsou dosud před vámi skryty, na které se zatím můžete jen těšit. Jdete dál mezi popínavými růžemi a pivoňkami klikatou stezkou do aleje banánovníků. Vede kolem malého vodopádu a končí u malebného jezírka. Po kamenném mostě, který střeží divoké šelmy s rozevřenými tlapami, přecházíte k půvabnému pavilonu na ostrově 
uprostřed jezírka. Na vodu v zahradě narazíte na každém kroku, je nejdůležitějším prvkem čínských zahrad. Její tichá lesklá hladina dodává okolí klidu, nebo naopak plynoucí potůček s vodopádem sem vnáší život. Přebytečná zemina z vyhloubených jezírek posloužila k vytvoření umělých pahorků, na jejichž vrcholcích se vypínají střechy pavilonů s bohatě vyřezávaným trámovím a malovanými prahy. Jak nádherné výhledy se naskýtají shora na jezerní hladinu pokrytou množstvím lotosových květů! Všude panuje klid a pohoda. Nezapomíná se totiž na to, že hlavním smyslem zahrady je vytvořit ideální podmínky k odpočinku. Samozřejmě záleží na tom, kdo ji nechal vybudovat. V minulosti často majitelům sloužila nejen pro radost ve stáří, ale i jako dočasný příbytek pro vzácného hosta, který zavítal na návštěvu do bohatého domu. Na jaře se v zahradách objevují rozkvetlé pivoňky, symbolizující ženskou krásu a lásku, v létě nechybějí lotosy, znak hojnosti. V té době bývají na březích v houští bambusu připraveny malé loďky, na nichž se vyjíždí na jezírka sbírat lotosové plody. Šťastnému a klidnému podzimu zase vévodí chryzantémy. Ale nejčestnější místo mezi květinami stále patří orchidejím. Chodníky ozdobené nejrůznějšími ornamenty často lemují balustrády, které se každou chvíli mění. Také vnitřní prostory zahrady dodržují určitá pravidla a k jejich rozmanitosti přispívají četná zákoutí a dvorky oddělené od sebe vysokými zdmi. Na jednom dvorku skromně stojí v rohu několik menších skalisek připomínajících hory poutního místa Chuangšan, jinde vysázeli pár banánovníků ve snaze oživit dvůr údery dešťových kapek dopadajících na velké listy. I šumění větru v bambusové houštině dokáže obstarat přirozený hudební doprovod. Nic není ponecháno náhodě. Avšak i nejskvostnějším sceneriím a nejdokonalejším pavilonům a altánům by chyběl ten pravý půvab, kdyby nebyly doplněny vhodnými nápisy, verši nebo alespoň květnatým romantickým názvem. Ani květiny, důmyslné skalky či rozkvetlé vodní hladiny nenahradí sílu slova, umocněnou nádherným kaligrafickým písmem. Teprve verše o přírodě, o radostech života i hlubokomyslné názory dávných myslitelů a básníků, doprovázející určité místo, dotvářejí celý rámec zahrady. Například těm bílým skálám na počátku cesty byl přisouzen nápis "Klikatá cesta k tajemství" a ty štíhlé, rozeklané, stojící o kus dál jsou "Brokátové útesy". Nad verandu s rudými květy ibišku umístili nápis "Besídka hořící vůně" a v altánu na opuštěném místě na konci zahrady je kaligrafický nápis: Toliko vzděláním pronikneš do světa. Jen podle kultury poznáš člověka.