MADE IN TAINWAN - III.
Jak Tomáš a Břéťa putovali…
Uplynul možná již měsíc a několik týdnů od doby, co jsem napsal poslední 
článek. Z tohoto důvodu bych předně chtěl tuto situaci osvětlit. I když to možná na první pohled nevypadá, na Taiwan jsme nepřijeli pouze si užívat, ale také studovat. Já jsem tu měl navíc v plánu do konce června dokončit svou diplomovou práci. Dalo to zabrat, ale podařilo se! Diplomka, mající něco přes sto stránek, leží odevzdaná na katedře a nyní se jí již nejspíš prokousává oponent. Snad ke mně bude posudek milostivý, za úspěch jsem se samozřejmě nezapomněl pomodlit u zdejšího „studijního“ boha.
Vzhledem ke konci semestru jsem však měl též další povinnosti na místní univerzitě. Mezi ty patřila i závěrečná prezentace na předmět „Business Environment and Current Issues“ (zhruba přeloženo: Obchodní prostředí a aktuální témata). Se samotným obsahem přednášky vás nebudu nudit – týkala se logistiky. Spíše je zajímavější, co se dělo po jejím konci. Profesor nakoupil za své peníze něco kolem 15 pizz, nějaké to smažené kuře, pár zákusků a různé nápoje na spláchnutí toho všeho jídla a pohostil nejen své studenty, ale rovněž
přítomné hosty. Jen ten, kdo mě dobře zná, si asi dokáže představit, jak se mi rozsvítila očíčka, když přede mě na lavice s pokynem „jezte“ vyskládali a otevřeli tolik krabic (odhadem 15) s pizzou. Tato italská specialita je totiž mým oblíbeným jídlem a pokud k tomu nadto přidáte čtyři měsíce diety o rýži a nudlích, chuťová extáze se dostavila téměř okamžitě. Připadal jsem si opět jako malé dítě v cukrárně, avšak s tím rozdílem, že tentokrát jsem mohl vše okusit. Neptejte se mě, kolik jsem toho snědl – hodně. Takové zakončení výuky bych si klidně nechal líbit i v Čechách a ne pouze kvůli jídlu. Studenti s učitelem a mezi sebou volně hovořili, 
probírali blížící se prázdniny a udělali mnoho společných fotografií.
Jaká je situace při zakončení předmětu u nás? Zápis známky do indexu, potřesení rukou a sbohem. Tím nechci říct, že je na tom něco špatného. Prostě se pouze jedná o jiné kulturní zvyklosti (mimochodem právě o nich byla má diplomová práce). U nás by se rovněž v porovnání s Taiwanem třeba jen těžko stalo, že by profesor první půl hodinu výuky ukazoval fotky ze své dovolené a následně o stejný čas prodloužil přednášku. Dokážu si představit myšlenky většiny českých studentů: „Ať si je ukáže, když chce. Alespoň se nebudeme muset učit a hodina snad rychleji uběhne.“ Po pěti minutách přetažení: „Co si to k čertu dovoluje? Nejdřív ukazuje 
fotky, které mě stejně nezajímají, pak nestíhá a teď chce, abych zde seděl, když už jsem plánoval být dávno někde jinde. Dám mu ještě chvilku a poté se vypařím.“ Na Taiwanu byste však mohli odchodem před ukončením hodiny a bez náležité omluvy učitele značně urazit.
Každopádně semestr skončil a do odletu nám zbývalo několik týdnů volna. A jak je nejlépe vyplnit? Samozřejmě cestováním. Následuje tudíž krátké vyprávění, jak se dlouhý Břéťa (čínsky Bu Qie Jia; čti Bučejdža) a bystrozraký Tomáš (čínsky Tueng Ma Xiu; čti Tonmášju) zabalili batohy (přeci jen jsou praktičtější než uzlík), vydali se za sedmero hor, sedmero řek a spoustu tunelů na západní pobřeží Taiwanu, aby si tam zkusili karaoke, nechali se namasírovat a okusili spoustu exotického jídla. Boj s draky a osvobozování princezen se tentokrát nekonalo. Takové věci na dovolené nepraktikujeme.
KAOHSIUNG
Nejprve jsme po pětihodinové cestě vlakem zavítali do Kaohsiungu, druhého největšího města na Taiwanu. Jedná se o moderní metropoli, momentálně pouze trochu rozkopanou. Buduje se zde totiž KMRT – Kaohsiung Mass Rapid 
Transport – prostě metro. Zároveň jde o místo, kde studují zbylí čtyři čeští studenti. Ani jednoho z nich jsme však nepotkali. Kluci se vydali za velkým Maem do Číny, holky zase objevovaly krásy Thajska, Vietnamu a dost možná i dalších zemí jihovýchodní Asie. A tak nám po většinu času byly průvodkyněmi dvě sympatické Taiwanky, Karen a Kelly, a jejich francouzský přítel Pierre.
Právě ty druhý den našeho pobytu navrhly, zda bychom si nechtěli vyzkoušet karaoke (KTV), jenž je na Taiwanu velice populární. Této aktivitě jsme se s Tomášem od počátku našeho pobytu poměrně zdárně vyhýbali, ani jeden z nás totiž nepatří mezi excelentní zpěváky. Naše kvality tak tkví zřejmě jinde, jen objevit kde. Sice jsem měl na střední škole z hudební výchovy jedničky, avšak ty nebyly za zpěv či za hraní na nějaký hudební nástroj (pokud nepočítáte cinkání na triangl a klapání dřívka o dřívko), nýbrž za naučení se skladatelů a jejich děl. V tu
chvíli si však náš zdravý rozum vzal rovněž nejspíš volno a tak jsme bez větších protestů souhlasili.
Pod dojmem získaným z amerických filmů a seriálů jsem si před odletem z České republiky vždy karaoke představoval jako velkou místnost s televizí a pódiem, na kterém potící se amatérští zpěváci ukazují své ne/umění, při čemž publikum je za jejich vystoupení pokaždé náležitě odmění. Funguje to však jinak. Každá skupinka zpěváků totiž dostane vlastní místnost. Na první pohled to vypadá tak trochu jako hodinový hotel, v pokojích se však namísto postelí skrývá televize, pohovka, mikrofony a počítač, z něhož si lze vybrat písničky dle svého přání. Výkony tak slyší pouze vaši přátelé a nikdo jiný.
Jasně nejlepším zpěvákem mezi námi byl Pierre. Jeho Elvis byl skoro k nerozeznání od originálu, až se mi nechtělo věřit, že se nejedná o nějaký druh playbacku. Že zpíval skutečně on, jsem poznal až tehdy, když předal mikrofon mě a Tomášovi. Z našeho duetu písně Imagine by nejspíš Lennonovi popraskaly 
i jeho slavné kulaté brýle. Určitě to však zapříčinila pouze naše nerozezpívanost a mírné nachlazení z neustálých přechodů mezi klimatizovanými budovami a horkem na ulicích ;-). A možná taky ne.
Za námahu jsme se následně odměnili výbornou večeří a též hodinovou masáží našich rozlámaných těl. V podniku nás nejdříve usadili do křesel, nohy ponořili do horké vody s příměsí čehosi ne zrovna voňavého (možná síra) a promasírovali hlavu a krk. Poté jsme se přesunuli do jiné místnosti, převlékli se a čekali, co se bude dít. Zvláště já jsem byl napjatý, poněvadž jsem předtím nikdy nic podobného neabsolvoval. Za chvilku už ale nastoupili naši maséři, v mém případě zhruba padesátiletý Taiwanec. Posuňky naznačil, abych se natáhnul na lehátko, hlavu strčil do otvoru s výhledem na podlahu, což jsem učinil, a zbytek celého procesu už tak pouze slyšel a samozřejmě cítil různé pleskání, prohmatávání a praskání kostí. Bylo to velmi, velmi relaxující a tím pádem jsem se po skončení blaženě usmíval jak měsíček na hnoji. Mimochodem během masáže hrála neustále hudba a k mému překvapení zazněla i část Vltavy od B. Smetany.
Stres však zažívala Mimi, Karenin pejsek. Té muselo připadat, že její paničce hrubým způsobem ubližují, celou hodinu kňučela a dožadovala se pozornosti. Pravda, z počátku jsem se choval skoro stejně, poněvadž na mě masér trochu přitlačil, u Mimy to však nakonec bylo spíše tím, že se jí chtělo na záchod, což bohužel v zápětí zakusil koberec.
TAICHUNG
Následující ráno jsme nasedli do autobusu a vydali se směr Taichung. Tam nás už na zastávce čekal Stephan, přítel Nikki – studentky, jež nám na Taiwanu
výrazně pomáhá přežít. Právě on byl tím, kdo nám na svých kolejích poskytl místo kde na noc složit hlavu a zároveň přislíbil ukázat Taichung a jeho okolí. Poté se k nám i přes potáčení zmatky, kdy jsme si navzájem zavěšovali, případně rovnou nezvedali telefony, připojila ještě Mya, velmi sympatická a milá Taiwanka, kterou jsem též poznal na NDHU (Nation Dong Hwa University).
Ze všeho nejdřív jsme zamířili k moři. Ne že bychom u něho na Taiwanu nebyli hned několikrát za měsíc, tentokrát to však bylo přeci jen trochu výjimečné. K oceánu jsme ani nedošli, před ním byla totiž rozlehlá pláž (lepší výraz mě nenapadá), zatopená zhruba 4 až 5 centimetry vody – v podstatě takové obrovské brouzdaliště o ploše několika kilometrů čtverečních se spoustou bahna, písku a malých krabů, kteří před lidmi bleskurychle zalézali do vykopaných děr. Samozřejmě nám to nedalo a pár jsme jich chytili a podrobili důkladnému zkoumání. Škoda jen, že jsme s sebou neměli náhradní oblečení. Šlo by se tam úžasně vyblbnout – rozpoutat blátivou bitvu, rozeběhnout se, skočit a klouzat se bahnem po břiše apod. Že je nám už přes dvacet? A co.. :-)
Na druhý den Stephan pozval i dvě své kamarádky. Pro změnu se tedy jako měsíček na hnoji tvářil Tomáš, když se s nimi a Myou tísnil na zadní sedačce auta. Po asi hodinové jízdě jsme se ocitli v menším městečku, které bylo již v dopoledních hodinách zaplněno spoustou turistů. Zaparkovali jsme tedy auto a pro potřeby přepravy na místě zapůjčili jedno dvoukolo a čtyři speciální motocykly-kola s elektromotorem. S Tomášem jsme se chopili „Harleyů“ a při maximální rychlosti zhruba 20km/h tak zažívali pocity ne tolik rozdílné od těch, jenž měli Peter Fonda a Dennis Hopper v kultovní Bezstarostné jízdě. Následovala prohlídka staré školy, železniční stanice a části muzea kuriozit, kde se někteří z nás ochotně vyfotografovali s živým hadem – brrr.
Posléze jsme znovu nasedli do auta a přemístili se k Sun Moon Lake (Jezero slunce a měsíce), které patří mezi nejnavštěvovanější atrakce na Taiwanu. To mi tak trochu připomínalo rozlehlejší Máchovo jezero. Namísto Bezdězu se však na nedalekém kopci tyčila několikapatrová pagoda, jinak vše stejné - několik ostrůvků, jeden částečně potopený díky zemětřesení (to na Mácháči snad zatím nehrozí, tam si vystačíme se sinicemi), a spousta výletních lodí. Vyhlídkovou plavbu jsme si tak zajisté nemohli nechat ujít. Naše putování jsme pak zakončili návštěvou slavné továrny na různé alkoholické nápoje a přilehlé prodejny. Tak schválně, co myslíte, že jsme v tomhle podniku jako správní Češi zakoupili a ochutnali? Odpověď: nanuky.
Potom jsme se už vrátili do Taichungu a prošli si jeden z největších nočních trhů na Taiwanu, na němž jde sehnat patrně naprosto všechno – jídlo, oblečení, živá zvířata a spousta dalších věcí. Můj nos tak zase pocítil mnoho nových a dosud nepoznaných vůní. A to bylo pro ten den vše.
Nazítří nás opět čekalo moře. S Tomášem jsme si totiž chtěli podruhé v životě vyzkoušet surfing. Alespoň mě osobně tento sport velice zaujal. Ne, že bych chtěl být pesimistou, bohužel mi ale něco říká, že v Čechách mi nebude stačit hodinová jízda autem k cestě na místo s vhodnými vlnami. Na Taiwanu to však
možné je a tak jsme již dopoledne stáli na pláži nedaleko Taichungu se surfy v podpaždí. Hned zprvu jsem se mírně vyděsil, poněvadž většina pláže byla pokryta stovkami malinkatých kuliček z písku. Něco podobného jsem ještě nikdy předtím nespatřil. Když jsem se na to zeptal Myai, ta poměrně trefně odpověděla: „To je práce krabů. Co mají taky celý den dělat?“ To nevím, každopádně my jsme se hned vzápětí vrhli do vln a s pár přestávkami si většinu dne užívali ve vodě. Anketní otázka: „Která část těla podle vás trpí při surfingu nejvíce?“
Poté jsme se k večeru přesunuli do města a vydali se na „hot pot“ (horký hrnec). Název skutečně odpovídá procesu, který v restauraci následoval. Tam vás usadí ke speciálnímu stolu, v němž jsou umístěny hrnce. Ty jsou buď sdílené, případně má každý svůj a obsahují vařící polévky různých chutí, ve kterých si musíte jídlo sami připravit. Nejdříve si tedy vyberete, na co byste asi tak měli chuť, a to vše posléze naházíte do 
zmiňované polévky. Potíže nastávají zvláště při sdílení, kdy se velice rychle zapomene, co komu patří. Tento problém však Tomáš díky své zálibě v krevetách (shrimps) a dalších mořských potvorách záhy vyřešil. Konzumoval totiž skoro výhradně tyto pochutiny – a čím víc to mělo nohou, očí nebo přísavek, tím lépe. Své jídlo si tedy vždy zaručeně poznal, bylo schopno na něj mrkat.
A to je skoro vše. Touto večeří jsme naši cestu po západním pobřeží Taiwanu uzavřeli a druhý den se poměrně náročně vrátili do Hualienu – figurovalo v tom jedno rozbité auto, jeden zmeškaný a jeden skoro zmeškaný vlak a pár hodin cestování navíc. Nakonec jsme však v pořádku živi a zdrávi dorazili zpět.
Břetislav Stromko
FOTO:
obr1 – závěrečná prezentace
obr2 – Kaohsiung – výhled z okna našeho hotelu
obr3 – Kaohisiung – Karen a Kelly
obr4 – Taichung – brouzdaliště
obr5 – Taichung – krab z brouzdaliště
obr6 – Taichung – Tomáš se Stephanem na „Harleyi“
obr7 – Taichung – napsané prosby studijnímu bohovi
obr8 – Taichung – sedlo z muzea kuriozit (pro muže poněkud nepraktické)
obr9 – Taichung – Stephan a Mya na potopeném ostrůvku
obr10 – Taichung – tomu říkám pořádná láhev
obr11 – Taichung – surfaři
obr12 – Taichung – Tomášovo jídlo
