PRAZVLÁŠTNÍ TVOR
Dítě je tvor prazvláštní a ještě zvláštnější. Snažíš se mu zavděčit obědem, že by si ani ve svátek nemohlo přát lepší, ono žadoní o kousek suchého chleba, nabízíš mu hory doly z těsta a másla, ono stejně běží na dvůr vyštrachat z kouřícího hrnce vařenou bramboru. Však ono Pašíkovi neubude.
Tak také já jsem ze všeho nejvíc miloval suché chlebové kůrky. Jaký svátek, přinesla-li maminka z obchodu čerstvý, dosud sálající pecen chleba! Jaké strkanice a spory s malou sestřičkou o krásně křupavý skrojek!
Žádný jej nechtěl dát tomu druhému, i přes domluvy a výhružky nedal, a tak musela nejednou maminka vzít nůž a obřezat bochník z obou stran, teprve potom náš křik ustal.
To mi ke štěstí úplně stačilo, suchý chléb, nanejvýš s kouskem másla, povidel a nebo medu. A potom samozřejmě brambory, ve slupce vařené, holými prsty chvatně loupané a se špetkou soli pojídané.
A co teprve brambory pečené v ohni! Kdepak v ohni, ve žhavém popelu, žár ohně by je spálil na troud, popel však mají rády, krásně řezavějící uhlíky.
Abyste věděli, takové pečení brambor, to je celá věda a mnohokrát se musí strčit klacíkem do uhlíků, jestli se nezačínají propékat příliš, i tak se některé z nich promění v černé uhlí. Je třeba hodně sykat bolestí a ještě víc foukat, než se brambůrek poddá tvým dlaním a dovolí ti nahlédnout svoje sálající nitro. Hledač perel otvírající lasturu nemůže zažít slastnější pocit, když se ti zjeví zlatý poklad propečené bramborové střídky, krásně se drolí a přímo se domáhá tvých úst. Děda vytahuje z kapsy trochu soli, sedíte na mezi a umouněnými ústy se usmíváte jeden na druhého. Nemusíte nic říkat, aby bylo slyšet, jak ve vás všechno zpívá: „To je dobrota, to je dobrota, to je...“