Jak asi víte, či spíše nevíte, zatímco ostatní Češi lisovali kraby na pláži, zkoušeli, zda se skútr dá použít jako crossová motorka, poslouchali "rolling stones" (sesuv kamenů) při zemětřesení nad šest stupňů Richterovy škály a hlavně si užívali pohádkově modrého oceánu, slunečného počasí, dobré nálady a všeho, co jihovýchodní pobřeží Taiwanu nabízí (více na http://taiwan.brdloush.net ), já se vydal na sever do hlavního města této země - Taipeie. Nebudu zde podrobně popisovat, co jsem prováděl každý z těch sedmi dnů, jenž jsem tam strávil. Spíše se chci podělit o to, co mě zaujalo, překvapilo a při tom všem vám rovněž poskytnout malé okénko do života obyčejných Taiwanců.
A hned na úvod prozradím, že dojmů nebylo zrovna málo. Využil jsem totiž pozvání Nikki, studentky, bez které byste si dost dobře možná již četli náš epitaf - hned od našeho příjezdu se o nás až neskutečně stará a se vším pomáhá. Ta mi nabídla, že pokud chci, její rodina mě vřele uvítá ve svém ne zrovna velkém bytě. A vskutku se tak zanedlouho stalo - navíc z toho málem bylo vřelejší uvítání, než bych sám čekal. A sice jsem se skoro ženil! Jen doufám, že ani jeden z mých rodičů teď nespadl ze židle, či ještě hůře nedostal infarkt. Raději bych to měl rychle vysvětlit.
Nejen, že jsem byl představen snad všem členům rodiny, kteří žijí v Taipei, zároveň mě seznámili i s prababičkou - 97letou a na svůj věk stále až překvapivě vitální a sympatickou ženou. A právě v ten moment se tatínek Nikki ukázal jako velký vtipálek a našeptal jí, že jsem nový přítel jeho prostřední dcery, Amy, a že si ji hodlám v nejbližší době vzít. Tento rozhovor proběhl samozřejmě v čínštině, tudíž jsem mu se svou chatrnou znalostí pár základních frází nebyl ani při veškeré své upřímné snaze schopen porozumět. Načež se milé prababičce okamžitě rozzářil obličej, popadla mou ruku a jala se mi jí za neustálého děkování třást. Proč a zač jsem v té chvíli samosebou netušil, ale ostatní se usmívali, já se k nim rovněž trochu vyděšeně přidal a navíc začal opakovat, že opravdu nemá zač. Ano, byl to pro mě mírně trapný okamžik, ale zažil jsem horší, jako tehdy když.... No raději nic. Přeci jen si chci uchovat alespoň špetku důstojnosti. Mimochodem doufám, že se tep mých rodičů již touto dobou alespoň trochu uklidnil.
Jinak celá rodina Nikki byla a je úžasná - máma, která po celých sedm dnů i přes časově náročné zaměstnání neustále připravovala speciality místní kuchyně; Serena, nejmladší dcera, jež jsem bohužel neměl přes její studijní vytížení možnost blíže poznat; Amy, jednička ve všem, na co sáhne - studentka účetnictví na nejprestižnější univerzitě na Taiwanu, kapitánka tamějšího volejbalového týmu a hlavně strašně milá a neustále usměvavá holčina, se kterou je radost jen tak někam vyrazit; dále otec rodiny, jenž byl z mé přítomnosti obzvlášť nadšený, poněvadž alespoň na chvíli byla převaha jeho ženy a tří dcer o něco menší; a konečně Nikki, nejstarší dcera, výborná studentka, která již brzo dosáhne na titul MBA a určitě se z ní stane úspěšná manažerka, předtím však ještě skvělá kamarádka, jež na podzim na 99% zavítá v rámci výměnného programu na pět měsíců do Čech, a tím pádem bude mít možnost poznat to dobré i špatné z naší země. A upřímně doufám, že toho dobrého bude mnohem a mnohem více.
Na začátku jsem slíbil, že napíšu o něčem, co mě na této zemi zaujalo. V jedné z diskusí pod dříve uveřejněným článkem se pak objevila prosba čtenáře, který by se rád dozvěděl něco bližšího o partnerských vztazích na "krásném ostrově". A já mu toto přání přinejmenším zčásti vyplním. Toto téma totiž v Taipei přišlo mimojiné na přetřes hned několikrát. Předně jsem se od přítele Nikki dozvěděl, že na univerzitách existují jakési školou běžně posvěcené seznamovací večírky. Samozřejmě na plakátu nestojí: "Přijďte se podívat, naplníte si břich, potkáte nové přátele a možná i svou životní lásku!" Oficiálně se jedná o sbližování studentů z různých oborů, avšak již předem si účastníci většinou vyměňují informace o vhodných partnerech a ti, co party organizují, si již s předstihem vybírají ty nejatraktivnější protějšky. A vzhledem k tomu, že Stephan, přítel Nikki, zrovna jedno takové setkání pořádá, je mezi svými spolužáky velice oblíben.
Co mě však překvapilo ještě více, bylo, že při výběru budoucího partnera hraje velkou roli jeho status - to, z jaké rodiny pochází, jakou školu studuje a jaké má ten dotyčný vyhlídky do budoucna. Pokud jeden z milenců je na tom v tomto ohledu mnohem hůře než ten druhý, nemá jejich vztah i přes veškerou lásku a osobní sympatie moc šancí na přežití. V takovém případě totiž poměrně rázně zasahují rodiče toho výše postaveného a snaží se je rozdělit. Řeknete si, že u nás se děje totéž. Ano děje, ale nikdy jsem se s tím nesetkal v takové míře jako zde. Buď mají mí přátelé včetně mě neskutečné štěstí na rodiče, nebo se pohybuji ve špatných kruzích.
Další věc, která výraznou měrou ovlivňuje životy všech lidí na Taiwanu, je náboženství. Jedná se o směs buddhismu, taoismu a místních zvyků - každý region a město má svého boha. Jen s Islámem jsem se prozatím nesetkal. Pro cizince je rovněž velice matoucí, že zde existuje zvláštní bůh snad pro všechny aspekty lidského života. Máte před důležitou zkouškou a bojíte se, že neuspějete, nebo si jen pro všechny případy chcete zajistit podporu shůry? Není nic jednoduššího než zajít za studijním bohem a poprosit ho o úspěch! I já jsem si to zkusil a nesměle ho požádal o podporu při státnicích, jež mě s největší pravděpodobností čekají v září. Kdo ví, třeba mi to pomůže k vysněnému titulu inženýra. A jak takové modlení probíhá? Nejdříve si zakoupíte a zapálíte vonné tyčinky, poté předstoupíte před oltář daného boha, třikrát se pokloníte a až následně začíná samotný obřad. Nejprve byste se měli představit a říci odkud pocházíte. Pak přichází na řadu vaše žádost, v jejímž závěru se opět třikrát ukloníte a vhodíte vonnou tyčinku do speciální nádoby, kde pozvolna dohoří. Tím to však celé nekončí. Jestliže se vám totiž vaše přání splní, musíte se následně do chrámu vrátit a bohu za jeho přízeň poděkovat. Jen zatím nevím, jak budu toto po, jak doufám, úspěšném složení státní závěrečné zkoušky řešit. No co, kdyžtak si udělám další výlet na Taiwan.
S náboženstvím je ostatně spjata i víra v různé metody alternativní medicíny. Do mé taiwanské rodiny třeba jednou v podvečer zavítal strýček-léčitel, díky němuž jsem se stal svědkem takové procedury. Ta spočívala v přejíždění všech částí lidského těla (snad krom hlavy) speciálním plochým kamenem. Nic víc, nic míň - žádné zaříkávání, žádné proslovy, žádná mystická atmosféra. Strýček, oblečený do sepraných modrých kraťasů a vytahaného tílka, si s léčenými vždy příjemně popovídal, při čemž ostatní se buď ve stejné místnosti dívali na televizi, nebo jako já večeřeli. Na druhou stranu musím podotknout, že daná metoda nepatří zrovna k těm nejšetrnějším, ba právě naopak - je dosti bolestivá. Serena při ní dokonce brečela a upřímně se tomu ani nedivím. Pokud pokožka následkem hrubého přejíždění kamenem jen zrudne a po chvíli se vrátí ke své původní barvě, je vše v pořádku. Čas od času však zfialoví a to značí závažný problém. Očividně to vše ale přináší své výsledky - tetička, která mívala problémy s chůzí, najednou bez větších obtíží praktikuje i jógu a provádí cviky, u nichž bych se já přelomil vejpůl. Jinak léčba není samozřejmě zadarmo, strýček si za ní nechává platit, všechny takto vydělané peníze však následně dává na charitu a pro sebe nechce nic!
Vlastnost, která mě dále na místních lidech nepřestává udivovat, je jejich píle a pracovitost, s níž se věnují svěřeným povinnostem - a to již od útlého věku. Nejmladší sestře Nikki je 16 a studuje střední školu (senior high school). Do ní odchází ráno kolem sedmé, končí zhruba ve čtyři hodiny odpoledne, při čemž je zde zcela běžné, že studenti jako ona mají následně ještě další školu, jakousi přípravku na vysokou. A tak není divu, že se Serena vrací zpět domů třeba až v deset večer, něco pojí a do půlnoci navíc vypracovává zadané domácí úkoly. Druhý den jí pak čeká to samé. Upřímně mě teď již ani nepřekvapuje talent Taiwanců usnout v podstatě kdykoliv a kdekoliv. Já bych na tom byl zcela stejně. Zvláště oblíbeným místem pro všechny jsou knihovny. Je tam klid, příjemné prostředí, povětšinou i klimatizace, to vše přeci přímo vybízí k tomu dát si od úmorného studia na chvilku pauzu a trochu si zdřímnout. Vzhledem k tomu, že moje máma je již řadu let povoláním knihovnice, by mě vcelku zajímala její reakce na to, kdyby jí polovina čítárny(studovny) pochrupovala s obličeji přilepenými na desky stolů.
Jak tak koukám, opět jsem se "trochu" rozepsal a tím pádem to nyní již vezmu stručně. V Taipei jsem byl neoficiálně pasován na "Big Foota" (volně přeloženo - velkou tlapu, zároveň se jedná o bájnou příšeru z lesů Severní Ameriky, něco jako yetti). V žádném obchodě se mi totiž ani po několikahodinovém shánění nepodařilo pro sebe koupit boty o velikosti 46, či lépe 47. Od prodavaček jsem vždy akorát slyšel lámanou angličtinou pronesené "big foot". Holt smůla.
Zavítal jsem i na nejvyšší budovu světa - Taipei 101. Do výšky 508 metrů vás zde zhruba za půl minuty vyveze nejrychlejší výtah světa (aspoň myslím) – až 600 metrů za minutu. Nikdy jsem to sice neměřil, ale odhaduji, že v klasickém českém paneláku jedete z přízemí do posledního patra mnohem déle. Na druhou stranu se vám při tom určitě nestane, že by vám díky rychlosti zalehlo v uších. Výhled z vrchu na noční Taipei byl dechberoucí, ale stejně jsem v duchu trochu vlastenecky konstatoval, že prostě Ještěd je Ještěd (mé oblíbené místo).
A ještě stručněji. Taiwanské noční trhy nejsou místem pro ochránce zvířat. Z části, kde za hrozných podmínek prodávali domácí mazlíčky, se udělalo mdlo i mě. Některá štěňata v klecích mi již dokonce připadala mrtvá.
Vřele doporučuji taiwanskou zmrzlinu - nadrobno nasekaný led s ovocem dle vlastního výběru. Já jsem okusil kombinaci jahod, manga a banánu. Sice to takto možná nezní až tak přitažlivě, ale od té doby se na tuto specialitu ptám kudy chodím. Když použiji formulaci jedné své kamarádky, jedná se doslova a do písmene o "orgasmus chutí".
A do třetice: v metru na nástupištích existují tzv. čekací pruhy (waiting lines). To znamená, že při čekání se nemůžete postavit, kde se vám zlíbí, ale měli byste se poslušně zařadit do příslušného pruhu a tam vyčkat příjezdu soupravy. Kupodivu to funguje. Dále je ve stanicích pod hrozbou poměrně vysoké pokuty zakázáno jíst a pít. Kupodivu to neporušují.
A to je vše! Vyčerpáni? Já tedy určitě.
Břetislav Stromko
POPIS FOTEK:
foto1 – noční Taipei 101 – nejvyšší budova světa
foto2 – já, táta s prababičkou Nikki a žena, která se o ní stará
foto3 – socha Chiang Kai-sheka – bývalého prezidenta Taiwanu
foto4 – budova, jež se součástí památníku Chiang Kai-sheka
foto5 – Nikki a její přítel Stephan na vrcholu Taipei 101
zda se skútr dá použít jako crossová motorka, poslouchali "rolling stones" (sesuv kamenů) při zemětřesení nad šest stupňů Richterovy škály a hlavně si užívali pohádkově modrého oceánu, slunečného počasí, dobré nálady a všeho, co jihovýchodní pobřeží Taiwanu nabízí (více na http://taiwan.brdloush.net ), já se vydal na sever do hlavního města této země - Taipeie. Nebudu zde podrobně popisovat, co jsem prováděl každý z těch sedmi dnů, jenž jsem tam strávil. Spíše se chci podělit o to, co mě zaujalo, překvapilo a při tom všem vám rovněž poskytnout malé okénko do života obyčejných Taiwanců. 
překvapivě vitální a sympatickou ženou. A právě v ten moment se tatínek Nikki ukázal jako velký vtipálek a našeptal jí, že jsem nový přítel jeho prostřední dcery, Amy, a že si ji hodlám v nejbližší době vzít. Tento rozhovor proběhl samozřejmě v čínštině, tudíž jsem mu se svou chatrnou znalostí pár základních frází nebyl ani při veškeré své upřímné snaze schopen porozumět. Načež se milé prababičce okamžitě rozzářil obličej, popadla mou ruku a jala se mi jí za neustálého děkování třást. Proč a zač jsem v té chvíli samosebou netušil, ale ostatní se usmívali, já se k nim rovněž trochu vyděšeně přidal a navíc začal opakovat, že opravdu nemá zač. Ano, byl to pro mě mírně trapný okamžik, ale zažil jsem horší, jako tehdy když.... No raději nic. Přeci jen si chci uchovat alespoň špetku důstojnosti. Mimochodem doufám, že se tep mých rodičů již touto dobou alespoň trochu uklidnil..jpg)
kuchyně; Serena, nejmladší dcera, jež jsem bohužel neměl přes její studijní vytížení možnost blíže poznat; Amy, jednička ve všem, na co sáhne - studentka účetnictví na nejprestižnější univerzitě na Taiwanu, kapitánka tamějšího volejbalového týmu a hlavně strašně milá a neustále usměvavá holčina, se kterou je radost jen tak někam vyrazit; dále otec rodiny, jenž byl z mé přítomnosti obzvlášť nadšený, poněvadž alespoň na chvíli byla převaha jeho ženy a tří dcer o něco menší; a konečně Nikki, nejstarší dcera, výborná studentka, která již brzo dosáhne na titul MBA a určitě se z ní stane úspěšná manažerka, předtím však ještě skvělá kamarádka, jež na podzim na 99% zavítá v rámci výměnného programu na pět měsíců do Čech, a tím pádem bude mít možnost poznat to dobré i špatné z naší země. A upřímně doufám, že toho dobrého bude mnohem a mnohem více. 
nové přátele a možná i svou životní lásku!" Oficiálně se jedná o sbližování studentů z různých oborů, avšak již předem si účastníci většinou vyměňují informace o vhodných partnerech a ti, co party organizují, si již s předstihem vybírají ty nejatraktivnější protějšky. A vzhledem k tomu, že Stephan, přítel Nikki, zrovna jedno takové setkání pořádá, je mezi svými spolužáky velice oblíben.
Další věc, která výraznou měrou ovlivňuje životy všech lidí na Taiwanu, je náboženství. Jedná se o směs buddhismu, taoismu a místních zvyků - každý region a město má svého boha. Jen s Islámem jsem se prozatím nesetkal. Pro cizince je rovněž velice matoucí, že zde existuje zvláštní bůh snad pro všechny aspekty lidského života. Máte před důležitou zkouškou a bojíte se, že neuspějete, nebo si jen pro všechny případy chcete zajistit podporu shůry? Není nic jednoduššího než zajít za studijním bohem a poprosit ho o úspěch! I já jsem si to zkusil a nesměle ho požádal o podporu při státnicích, jež mě s největší pravděpodobností čekají v září. Kdo ví, třeba mi to pomůže k vysněnému titulu inženýra. A jak takové modlení probíhá? Nejdříve si zakoupíte a zapálíte vonné tyčinky, poté předstoupíte před oltář daného boha, třikrát se pokloníte a až následně začíná samotný obřad. Nejprve byste se měli představit a říci odkud pocházíte. Pak přichází na řadu vaše žádost, v jejímž závěru se opět třikrát ukloníte a vhodíte vonnou tyčinku do speciální nádoby, kde pozvolna dohoří. Tím to však celé nekončí. Jestliže se vám totiž vaše přání splní, musíte se následně do chrámu vrátit a bohu za jeho přízeň poděkovat. Jen zatím nevím, jak budu toto po, jak doufám, úspěšném složení státní závěrečné zkoušky řešit. No co, kdyžtak si udělám další výlet na Taiwan.
dokonce brečela a upřímně se tomu ani nedivím. Pokud pokožka následkem hrubého přejíždění kamenem jen zrudne a po chvíli se vrátí ke své původní barvě, je vše v pořádku. Čas od času však zfialoví a to značí závažný problém. Očividně to vše ale přináší své výsledky - tetička, která mívala problémy s chůzí, najednou bez větších obtíží praktikuje i jógu a provádí cviky, u nichž bych se já přelomil vejpůl. Jinak léčba není samozřejmě zadarmo, strýček si za ní nechává platit, všechny takto vydělané peníze však následně dává na charitu a pro sebe nechce nic!.jpg)
moje máma je již řadu let povoláním knihovnice, by mě vcelku zajímala její reakce na to, kdyby jí polovina čítárny(studovny) pochrupovala s obličeji přilepenými na desky stolů.