Krok 3 – Zbavme se rozdělujících, nerespektujících ideologií
Po celé dějiny vězí lidský rod v zajetí nejrůznějších ideologií, myšlenkových směrů, konstrukcí, světonázorů. Tyto ideologie, ať už politické, náboženské, kulturní či mnohé další jsou více či méně tolerantní, nebo nesnášenlivé, demokratické, či totalitní a v důsledku vedou k vytváření vyhraněných skupin, často v nevraživém vztahu vůči skupinám jiným (s důvody mnohdy zcela irelevantními a nerozumovými). Je třeba zahodit toto umělé rozdělování lidí, protože uvědomíme-li si, že neexistuje žádné „já“ na individuální úrovni, nemůže existovat ani na úrovni politických, náboženských či národnostních skupin. Jsme prostě „my“, lidstvo a planeta jako celek, potřebujeme vzájemný respekt, ne nepřátelství, spolupráci, ne soupeření, tým, ne konkurenci. Protože jsme jedno, musíme také jako jedno vystupovat a společně táhnout za jeden provaz. Podívejme se do minulosti, co pozitivního ideologické soupeření kdy přineslo? Kolik válek, neštěstí a milionů zmařených životů přinesla víra v tu či onu ideologii? Použijme hlubší vhled a podrobme jednotlivé myšlenkové koncepty neutrálnímu studiu – doopravdy je potřebujeme? Odkud se vzaly a co nám přináší? Představme si, jak by vypadal svět neovládaný ideologiemi.
Do toho si přiznejme, že některé (mnohé?) z těchto myšlenkových konceptů jsou samotnou svou podstatou hlásnou troubou zla, nenávisti a eroze všeho slušného a řádného, co lidská společnost postupnými krůčky za pět tisíciletí vytvořila. K tomu přidejme ještě ty ideologie, které v počátcích své existence (snad) měly ušlechtilé myšlenky, ale působením člověka a času se z nich vyklubaly jen další systémy násilí a zla. Ten konečný výčet bude pořádně dlouhý… Všechny nedemokratické a nenávistné myšlenky musí lidstvo důsledně a rozhodně zavrhnout a rázně se vypořádat s jejich představiteli namísto toho, aby jim poskytovalo ještě veřejný prostor plivat svá otrávená slova a šířit své jedy napříč společností a získávat tak další a další stoupence, ať už z jejich hlouposti, prospěchářství či strachu. Je třeba se s tímto nebezpečím vypořádat dřív, než se promění v masu, ve vlnu tsunami, která smete vše, co se jí postaví do cesty, a až opadne, zanechá za sebou nedozírné škody. Kolikrát již jsme to v dějinách zažili? Jen 20. století platí za dokonalou laboratoř zla. A přijmeme-li myšlenku „ne-já“, pak si uvědomíme, že všechny tyto projevy špatných myšlenek a úmyslů jsou v našem světě tím, čím ve fyzickém těle nemoc. A stejně jako nemoc, když se včas nepodchytí a neléčí, může vést k trvalému poškození či dokonce smrti těla, stejně tak tato společenská onemocnění povedou ke kolapsu celé planety, nepostavíme-li se jim konečně rázně čelem. Kolik historické zkušenosti se ještě musí nahromadit, aby nastala tato důležitá změna?
I na poli států lze pozorovat zaměření na individuálnost, konkurenci a výkon stejně jako u jednotlivců. Tyto rozpory a rozdíly je nutné překonávat, uvědomovat si společnou podstatu všech národů a společný zájem všech států na přežití planety, tedy nás. A společná prohlášení skupin politiků či států jsou sice líbivá, ale rozhodují činy, ne slova, a skutečně efektivních činů jsme zatím viděli pramálo. Kromě toho stačí i jediný stát, který bude mařit společné úsilí, a výsledek se nedostaví. Zní to jako utopie? Ano, zní. Je to ovšem nevyhnutelné? Ano, je. Pokud tedy nemá nastat nevyhnutelný konec, že ano…
K posunu tímto směrem může ovšem docházet pouze ve světě, který bude svobodný a respektující, což v současné chvíli platí pouze pro jeho část. Ta část lidstva, která se narodila do svobodných regionů, by jednak měla pocítit vděk a radost už jen z tohoto prostého faktu, současně ale neignorovat tu druhou část populace žijící ve stínu totalitních, resp. autokratických ideologií. Protože fatální chybou by bylo domnívat se, že to je jejich věc, jejich problém, v jakém zřízení žijí, či že se mají postarat sami, aby nastolili změny k lepšímu. Zase totiž vězíme uvězněni v představě „my“ a „oni“ a zapomínáme, že „jejich“ problémy jsou (budou) i „naše“ problémy.
A v co tedy věřit? Nepotřebujeme žádné staré ani nové náboženství, ideologii či světonázor. Jediné, v co je třeba věřit a dle čeho jednat, je laskavost, soucit, empatie, upřímnost a vzdělanost vedoucí k moudrosti. Co víc je nutné k pozitivní změně a uvědomělému bytí? A proč právě tyto hodnoty v mnoha „zavedených“ ideologiích chybí? Proč asi?