Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Vladislav,
zítra Doubravka.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Rovinj a hurá do života!
 
Naše prázdninová praxe končila a byl čas se rozloučit. Chtěli jsme to udělat důstojně a nevšedně, a proto jsme vymysleli plán. Poslední pracovní den o půlnoci jsme si oblékli naše stejnokroje a každý si vzal do ruky velkou, zapálenou svíčku. Potom jsme se seřadili do dlouhého hada a vyrazili. Za zpěvu národních písní jsme obešli celý ubytovací komplex. Když jsme se dostali k ohromnému sladkovodnímu bazénu, který byl součástí hotelového zařízení, postavili jsme se na jeho okraj a zachovali chvíli ticha. Personál i hoteloví hosté v půlnoci pochopitelně ještě nespali. Domnívali se, že se jedná o nějakou zábavu, a dělali nám proto v hojném počtu doprovod. My se postavili do pozoru a náš předák poděkoval jak jugoslávským spolupracovníkům, tak všem hostům za přátelské prostředí a za přízeň, kterou Čechům věnovali. Na závěr jsme za uctivého ticha všech přihlížejících zazpívali českou hymnu. Po jejím skončení propukli všichni v nadšený jásot a aplaus a my – tak, jak jsme byli – tedy oblečení a se zapálenými svíčkami, naskákali do bazénu. Naše počínání svedlo hodně hostů i personálu k následování. Během malé chvilky se v bazénu plácalo plno oblečených, smějících se lidí, kteří si rozuměli bez ohledu na národnost a kterým bylo dobře.

A ještě jeden zážitek mi utkvěl v paměti. Pracovali jsme přes dva měsíce bez jediného volného dne. Jenom poslední den pobytu, ten byl náš! Hotel Brioni obstaral autokar a my jeli na prohlídku Istrijského poloostrova. Byla to nádhera a člověk nevěděl, na co se má dříve podívat. Největším favoritem byl bezesporu Limský fjord, to byla opravdu překrásná podívaná.
 

Navštívili jsme také staré rybářské městečko Rovinj a pořádně si je prohlédli. Rovinj leží na kopci a vévodí jí starobylý kostel. Na špičce kostelní věže je umístěna dřevěná socha patronky rybářů a námořníků. Její jméno už nevím, to bych si musela vymýšlet. Jeden starý rybář spravující sítě nám vyprávěl o této soše pradávnou legendu. Patronka rybářů reagovala na mořské větry a dalo se podle ní předvídat počasí. Jestliže mělo být moře klidné, zůstala v původní poloze, tedy čelem k moři. Stejně spolehlivě věštila i bouřky a špatné počasí. Jednoduše se k moři otočila zády a tím rybáře a námořníky varovala. Její předpovědi byly neomylné a jakmile stála zády k moři, nikdo nevyplul. Proto se svatá patronka těšila, a možná ještě těší, velké úctě a vážnosti všech obyvatel.

Rovinj připomíná tak trochu italská přístavní městečka. Kopcovité uličky se šňůrami vlajícího prádla, plno osmahlých, povykujících dětí, rybáři spravující svá vybavení a pletoucí sítě, ženy sedící na schůdkách domů, plno hospůdek s levnou kořalkou, s čerstvými, pečenými rybami a dalšími dary moře. V jedné hospůdce jsem prvně ze zvědavosti ochutnala ústřice. Číšník  přinesl ohromný nazdobený tác plný škeblí, nože na otevření, vidličky a citron, protože ten dodá ústřici pravou chuť. Když se škeble otevře, napíchne se ústřice na vidličku, pokape citronem a obřadně se nese do úst. Po spolknutí se má udělat buď české mňam, nebo alespoň nějaké to gurmánské gesto, aby se pochoutka náležitě ocenila a udělalo se zadost bontonu. To jsem věděla a také jsem to tak chtěla udělat. Ale ta potvora se mi jako naschvál začala mrskat na vidličce a já měla dokonce dojem, že na mě mrká a vyčítavě říká:
„Tak ty mě chceš opravdu sníst, jo? No, to sis dovolila dost!“

Jen s největším sebezapřením, abych neurazila, jsem ústřici snědla. Byla dobrá, ale jedna mi úplně stačila. S chobotnicí to bylo lepší. Dostali jsme totiž menší, dozlatova opečené kroužky, které chutnaly sice zvláštně, avšak znamenitě. Že to byla chobotnice, to jsme se dozvěděli, až když byla mísa prázdná. Inu, co by se také v rybářském městečku mělo jíst, že.

 
 
Druhý den jsme se sbalili a jelo se domů. Svalili jsme se na sedadla vlaku s rozhodnutím, co nejdelší čas prospat a dohnat tak, co jsme promeškali. Jenže člověk míní a Pán Bůh mění. Asi ve 23 hodin jsme měli dorazit do Záhřebu. Pan profesor nás v předstihu všechny obešel a kladl nám na srdce, aby nikdo nevystupoval na záhřebském nádraží, protože vlak tam bude šíbovat, čili přejíždět po jednotlivých kolejích a pokračovat v cestě z úplně jiného nástupiště, než přijel.

Starostlivý, hodný pan profesor, který byl poznamenán svou celoživotní pedagogickou činností a nezbednými žáky, to dokládal slovy:
„Studenti, Záhřeb je ohromné nádraží a velice lehce byste se mohli ztratit a nedostat se domů. Všichni zůstaňte na svých místech a vyčkejte odjezdu vlaku!“

My horlivě přisvědčovali, ale jakmile vlak zastavil v Záhřebu, přepadla několik z nás ukrutná žízeň. Já a kamarád Mirek jsme nebyli výjimkou. Rozhodli jsme se, že to riskneme. Vylezli jsme z vagónu, zakoupili nějaké pití a šli zpátky na nástupiště, ke kterému jsme předtím přijeli. Ale vlak nikde! Zkoušeli jsme se doptat železničních zaměstnanců, ti nám však nerozuměli, hulákali něco nesrozumitelného a mávali rukama. Teprve teď nám, pitomcům, teprve došlo, že to vůbec není žádné sranda. Neměli jsme pasy, ty byly uloženy u pedagogického dozoru ve vlaku. Neměli jsme u sebe už žádné peníze, měli jsme jenom zásobu lahví s pitím. Dnes by to velký problém nebyl, ale tehdy byla sedmdesátá léta. Hranice nebyly otevřeny a každý stát si je chránil přísnou celní kontrolou. Dostat se přes ně šlo jenom s pasem anebo s nějakým jiným příslušným cestovním dokladem. Jinak by mohl být člověk s největší pravděpodobností považován třeba za špiona nebo nějaké zvrhlé individuum. Už jenom vysvětlení situace by znamenalo spoustu starostí a času. Co teď? Zkoušeli jsme oběhnout velké záhřebské nádraží se spoustou vlaků a hemžením národů, a najít náš vlak. Bylo to skoro nemožné a také se nám to nepovedlo. Zdrceně jsme se zase sešli na opuštěném, původním nástupišti. Avšak najednou se stalo něco, co nám vyrazilo dech ještě víc.

Na nástupišti se objevil pan profesor, který nás tak důrazně upozorňoval, že nemáme vylézat z vagónu… Nesl si také láhev pití a klidným, rozvážným krokem došel až k nám. Pas neměl určitě také.

„Studenti, co zde děláte, proč nejste na svých místech?“ ptal se pan profesor.
„My tady čekáme na vlak, pane profesore.“
„Studenti, a kde je ten vlak?“
„Snad sem přijede, my nevíme, pane profesore.“
„A jak to, že tady není?“
„On někde šíbuje, jak jste nám říkal, ale snad ho najdeme.“
„Pravda, studenti, vždyť já jsem zapomněl,“ řekl smutně i zděšeně pan profesor a kolena se mu podlomila.

První se vzpamatoval Mirek. Otevřel láhev známého jugoslávského koňaku Césara, vzal pana profesora kolem ramen a řekl:
„Děti, nebojte se, když je s námi pan profesor, tak se domů určitě nějak dostaneme. Cvakněte si, pane profesore!“

Pan profesor, ač skoro abstinent, přijal podávanou láhev a beze slova se mocně napil. Jeho příkladu jsme následovali všichni a už se nám naše situace nezdála tak tragická.  I Pánbůh se nad naší nerozvážností musel smilovat, neboť najednou zčista jasna a neplánovaně před námi zastavil náš vlak. Z jeho oken křičeli kolegové, ať honem nastoupíme, že se hned jede dál. Sotva jsme nastoupili, vlak se rozjel. Nikdo minulou událost nekomentoval, jenom pan profesor poklepal Mirkovi po rameni a uznale pravil:
„Studente, ono na tom Césarovi opravdu něco je!“
 

Všechno má svůj konec a skončila i šťastná léta studentská. Teď nás čekala zkouška dospělosti v podobě maturity. Svatý týden uběhl jako voda a já moc dobře věděla, že za týden se zázraky nedějí a že všechno vyžadované učivo stejně do hlavy nedostanu. Odevzdala jsem se tedy s ostatními osudu, který jsme si chtěli alespoň trochu naklonit posvěcením psacího náčiní v kostele. Pan farář se asi opravdu hodně snažil, protože všechno dobře dopadlo. Dostali jsme glejt, profesorský sbor nám potřásl rukou a popřál mnoho štěstí a úspěchů v dalším životě.  Byl to tak zvláštní pocit, když najednou všechno skončilo a důvěrně známá škola už nebyla naše. Na jednu stranu to bylo všem líto, ovšem na druhou stranu nám u nohou ležel celý svět… Stačilo se jenom trochu rozmáchnout křídly, rozletět se do neznámých výšin a žít, žít!

Ó ty věčná pošetilosti mládí, plná ohromné sebedůvěry, odvahy, volnosti, ideálů, plánů a nadějí, ale i chyb, omylů a pádů! S tebou na chvíli snadno uvěříme, že právě my jsme ti vyvolení, co světu teprve ukáží… Opakuješ se s neúprosnou pravidelností u každé generace a šťasten ten, kdo si alespoň kousek z tebe uchová po celý život.

 
Hana Štainerová
* * *
Fotokoláž  © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 30.08.2020  17:19
 Datum
Jméno
Téma
 30.08.  17:19 Von