Příhody Pošlýho Žibřida (7)
Ještě jsem vás neunavil?
Chodil jsem také velmi rád do přírody. Bylo mně tam vždy nesmírně krásně, nejen proto, že neuměla nadávat a vymýšlet si všelijaké posměšky. Miloval jsem čistý vzduch, bzučení hmyzu, krásně zbarvené třepetající se motýly a vůbec vše živé, na čem se mohly moje oči pokochat a z čeho se i upřímně radovaly.
Rád vzpomínám na jeden vandr, který měl být původně ve dvou, ale protože do toho kamarádovi na poslední chvíli přišla nepříjemná rodinná záležitost, vyrazil jsem tedy sám a zažil jsem věci takové, že když na ně v současné době někdy vzpomínám, připadá mně to, že jsem si to snad vysnil, ale moc dobře vím, že ne.
To, že jsem tehdy zabloudil i s mapou v ruce, pro mě moc dobrá reklama sice není, nicméně je to pravda a to, že jsem se prodíral všerůzným porostem, také. Dokonce jsem se dostal do jakési bažiny a jen s obtížemi hledal malé ostrůvky, abych se zcela neponořil a v této zoufalé chvíli, kdy přede mnou zcela jasně vytanuly scény z filmu Král Šumavy, mě pojednou zachránil můj sluch, který v určitých chvílích zachytil jakési tóny a já se instinktivně vydal oním směrem a ty jednotlivé hudební variace se po určité době spojily v hudbu a ta mě dovedla až k malému venkovskému hřbitovu, kde byl obřad již v plném proudu a já celý rozradostněn tím, že jsem opět v zajetí civilizace, se k němu potichu přidal, abych tím poděkoval nebožtíkovi, který mě vyrval ze spárů nepříjemného živlu, jenž mě zcela promáčel a notně zašpinil.
Jakýsi neznámý člověk, který stál opodál, se na mě podezíravě zadíval, hned jak jsem přišel, a zjevně jsem se mu nelíbil, zvláště pak asi to moje ustrojení hodící se všude možně jen ne na smuteční obřad.
Po chvíli přistoupil ke mně.
„Vy jste byl v nějakém příbuzenském poměru?“ a očima sjel na mé promáčené kalhoty a zablácené kanady.
Já se na něj podíval co nejupřímněji a na chvíli se zamyslel, protože jsem si začal uvědomovat svoji trapnou přítomnost.
„Je mně ho líto,“ řekl jsem tiše doufaje, že jej tím uklidním.
„Tak to nebyla vaše příbuzná!?“ konstatoval a pohrdlivě se na mě zadíval. „Vy se vetřete na pohřeb, špinavý s prominutím jako prase a ani nevíte, že zesnula žena a ne muž. Styďte se pane!!“ zvýšil hlas.
„Prosím za prominutí,“ odvětil jsem polohlasem smířlivě. „Jsem tu pouze náhodou… já totiž zabloudil tady nedaleko v jakémsi močále a sem na tento kopec mě dovedly tyto chmurné tóny a tím mě, dalo by se říci, zachránily a já chtěl jen vzdát poslední poctu nebožtíkovi, i když jsem ho neznal, ale mně v této chvíli velmi pomohl. Omlouvám se, půjdu pryč, nechtěl jsem…“ a otáčel se k němu zády.
Chytil mě za rukáv.
„Když je to tak,“ řekl již tiše, „klidně zůstaňte,“ dodal a znovu se zaposlouchal do farářových slov.
A já byl vděčný a rozhlížel se kolem sebe a poprvé v životě mě zaujalo toto, jinak tiché, prostředí. Najednou jsem si povšiml té nevšední upravenosti a zmocnila se mě dosud nepoznaná úcta, která mě zasáhla tak mocně, že jsem později začal sám vyhledávat podobná místa, abych se mohl znovu vnořit do tohoto neopakovatelného pocitu, dalo by se říci, že se pro mě začínal stávat opravdu dokonalou drogou.
Onen muž, který si mě jako jeden z mála povšiml, se mně potom představil a dali jsme se spolu do řeči. Byl to vnuk té paní, kterou pochovávali, a já byl nakonec pozván i na smuteční hostinu, kde se sešlo asi třicet lidí v takovém velkém venkovském stavení a mně ta trachta přímo připomínala hostinu svatební spojenou s nějakou velkou zabíjačkou. Nechybělo zde vůbec nic, dalo by se dokonce říci, že zde bylo vše, na co mohl mít člověk chuť.
A věřte nebo nevěřte, já se stal hlavní postavou této plačící společnosti.
Ten pán, odhadoval jsem ho tak nějak přes třicet, mě zavedl do koupelny a napustil mně vanu, donesl mně jedny šaty a čistou košili a já mohl ty svoje mokré svršky alespoň nechat uschnout.
Když mě potom přivedl mezi ostatní, poplácal mě po rameni.
„Pojďte, představím vás své truchlící rodině,“ poznamenal smutně.
A od té chvíle, co jsem se představil, nebyla to ani v nejmenším truchlící rodina, ale rodinný rozesmátý spolek, který se bavil téměř až do rána a na právě zasypanou nebožku si z nich již, kromě mě, nikdo nevzpomněl.
Nebýt tohoto mého jména, byl by můj život zřejmě zcela fádní, ale otcův nápad mně ho tak nevšedně sám zpestřoval, až jsem mu byl chvílemi i vděčný.
Když jste vydrželi až sem, dovolte mně ještě jednu malou příhodičku a pak už toto své vyznání, k potěše mnohých z vás, rád ukončím.
Bylo to ještě za soudruha a jednoho dne jsem zažil velmi žertovný příběh, nebýt ovšem toho jeho drahého konce.
Celkem náhodou jsem se zastavil na ulici Pekařské na dvě piva a představte si, že i to v té době stačilo, aby vás úředně prohlásili podnapilým. Já neřídil žádné vozidlo, já jen přišel na ostrůvek k Fakultní nemocnici, abych zde počkal na tramvaj. Přesně na ten perón, který se potom zanedlouho propadl a nenávratně v hlubinách brněnského podzemí zmizela jedna paní společně s nějakým pánem, kterému se nakonec podařilo zase vyšplhat zpátky nahoru. Možná byl nemocný, ale rozhodně měl štěstí…
A tam v té tmě plakala dívka, která seděla na kraji zastávkového stojanu a mě nenapadlo nic lepšího, než ji začít utěšovat. Až při bližším pohledu jsem zjistil, že je trochu jiné národnosti. Mému srdci však byla blízká svojí lítostí, a tak jsem se k ní přidal. Představil jsem se jí, doprovodil její údiv několika dalšími veselými slovy, a než jsem se stačil nadát, bylo nás tam najednou dohromady asi šest a já vůbec netušil, odkud se ti ostatní mezitím vyrojili a skutečnost, že se mezi sebou bavili velmi podivným jazykem, byla dost na pováženou.
Netrvalo to dlouho a stal jsem se středem jejich pozornosti.
„Říká že je Žibžid,“ ukázala na mě Cikánka a mě se dotklo, že vyslovuje moje jméno způsobem, jako já sám ve svých dvou letech.
„Jsem Žibřid!“ poopravil jsem ji důrazně.
„To je jedno. Také čudné meno móže mať len pitomý pojebaný gadžo!“ osopil se na mě jeden její společník bezdůvodně a strčil mě do kolejiště.
Zalitoval jsem chvíle, kdy jsem se rozhodl obveselit neznámou dívku, a znovu odhodlaně vstoupil na ostrůvek a odstrčil pro změnu já jeho.
Ostatní jen postávali okolo a čekali, jak se situace vyvine.
On taky odskočil, ovšem na druhou stranu do vozovky, kde se bohužel opřel o právě projíždějící auto hlídky VB a rázem bylo naděláno na pěkný průšvih. Zbytek této podivné sestavy se vypařil ještě dříve, než se soudruzi stačili vymotat ze svého vozu, a na scéně jsme zůstali jen já a ten, co se do mě začal bezdůvodně navážet. Ten se jim odrazil od kapoty, a než se stačil postavit na svoje překvapené nohy, už ho jeden držel za křídlo.
„Občanský průkaz!“ vmetl mně jeden uniformovaný i se svojí slinou do mé udivené tváře. Rychle jsem zašátral v kapse a podal mu jej.
Zálibně v něm listoval a, opřený o své služební žlutobílé auto, se jenom pochechtával. Zpočátku mírně, ale jeho smích neustále sílil, až se z něj stal docela obyčejný záchvat.
Je to dobré, pomyslel jsem si, pobavilo ho, jak se jmenuji a jistě na celou věc docela rád zapomene. Nevypadá na nikoho pomstychtivého, uklidňoval jsem sám sebe v duchu.
„Pojď sem,“ zavolal na toho druhého, který se mezitím věnoval tomu tmavšímu. Ten na tom byl podstatně hůře, protože žádný doklad nevlastnil a veškeré jeho příbuzenstvo, které mu alespoň nějakou totožnost mohlo dosvědčit, se zbaběle rozprchlo, takže toho už si pěkně posadil do auta a šel za svým smějícím se kolegou.
„Piš,“ řekl ten, co držel můj občanský průkaz.
„Žibřid Pošlý,“ řekl a znovu se nezadržitelně rozchechtal.
„Jak?“ zeptal se jeho kolega nevěřícně.
„No vždyť ti to říkám jasně…,“ ale smíchem to nedokázal znovu přeslabikovat, a tak mu podal moji občanku. Jenže ten druhý se začal rozčilovat.
„A jak to mám dělat zaráz, číst a ještě zapisovat?! Diktuj,“ osopil se na svého rozesmátého, o jednu hvězdičku chudšího, spolupracovníka.
„Žibřid Pošlý,“ vykuckal ze sebe konečně mezi jednotlivými výbuchy smíchu příslušník veřejné bezpečnosti. Ten druhý jen nechápavě kroutil hlavou a potom rozhodl.
„Takovou blbost nemůžu napsat do žádnýho protokolu… je to vůbec pravý?“ zapochyboval a ukázal na knížečku v červených umělohmotných deskách, na které vévodil vylisovaný orámovaný dvouocasý lev s hvězdičkou nad hlavou. „Dej mu dejchnout,“ řekl bezradně.
No a tak jsem se poprvé seznámil s trubičkou a balónkem. Tak jak se dalo předpokládat, trubička po dvou pivech zezelenala a oni mě také naložili do auta a pro opilství a následné výtržnictví zavezli do Černovic na záchytnou stanici.
Lékař, který mě tehdy přijímal se na mě soucitně dlouze díval.
„Člověče nešťastný,“ řekl po dlouhé době, „kdybych se takhle jmenoval, tak do hospody vůbec nepůjdu a koupím si raději domů lahvový…,“ a pak něco zapisoval do přijímacího protokolu. Potom ještě pozdvihl oči, zadíval se do mých a dodal: „A po setmění nevylezu z domu.“
Nevšední zážitek, že? I na tehdejší dobu ovšem poměrně drahý.
Moje definitivní rozhodnutí zcela se vytratit z občanského života dozrávalo poměrně dlouho. Začalo obyčejnou myšlenkou, která mě přitahovala ubíhajícím časem stále více a mé sny tomu dost dopomohly, nebo by se dalo říci, že zcela utvrdily mé představy, a stal se ze mne hrobník.
Nyní stojím každý den mezi kříži rozmanitých tvarů a velikostí, všerůzných náhrobků dle majetnosti jejich uživatelů a sem tam se seznámím i s pravou nefalšovanou rodinnou hrobkou.
Procházím se zde v každé roční době a je mně zde mezi nebožtíky krásně. Já respektuji jejich jména, která je za jejich života zdobila, a oni se mně již pro změnu zase nemohou smát. Jsem Žibřid a zůstanu jím až do své vlastní smrti. Jméno si nechám vytesat k náhrobku svých rodičů pro jistotu ještě za svého života, aby to potom někdo dodatečně nepopletl. Otec mně ho dal při narození a umožnil mně tím strávit celkem nevšední život a já jej nyní za odměnu nechám zvěčnit pod to jeho… ostatně to byl jeho nápad.
Je to klidná a tichá práce bez posměchu a na to, že se mně z ní nezvýší moje životní úroveň… na to vůbec nemyslím, protože z práce se nebohatne, alespoň v Čechách ne. Tady se bohatne trochu jinak, řekl bych netradičně. Jsme stát, který je raritou bývalého východního bloku a reprezentuje ho v Evropské unii člověk jménem Špidla, který je tak bystrý, že se ani za dva roky nenaučil anglicky… takhle se zvyšuje životní úroveň. Nic neumět a přesto mít všechno…
Tady na hřbitově je to však zcela jedno.
A i kdybych náhodou, o čemž si dovoluji s úspěchem pochybovat, o tuto práci přišel, popojedu zcela jednoduše o kousek dále, protože nebožtíků je dostatek všude. O svoji budoucnost se tím pádem ani v nejmenším nestrachuji, jsou to mí tišší společníci, mí souputníci životem, kteří jen odpočívají a já se jim o ten jejich zasloužilý klid rád starám. Našel jsem zde smysl svého života a nemíním ho již měnit za žádnou cenu.
Potkávám zde denně návštěvníky svých zesnulých a ti jen tiše pozdraví, já jim slušně odpovím a navzájem se nikdy nepředstavujeme. V tom je účel této mé nepopulární práce, ale nemyslete si, i vy jednou budete potřebovat takového svého sluhu, jakým jsem nyní já. A věřte, že vám bude úplně jedno, jak se ten člověk bude jmenovat.
Nejsem žádný Charón, já již pracuji jen rýčem, lopatou, krompáčem, hráběmi a jiným podobným náčiním. Jsou to moji každodenní pomocníci, bez kterých bych se vůbec neobešel.
Je mně jedno jestli prší, či padá sníh, nebo naopak je takový vichorec, že si dělá z listí malá soukromá tornáda, a nebo od ranního rozbřesku praží sluníčko bez přestání a za celý den se na obloze neukáže ani jeden jediný mráček. Jsem ve svém království ve tvaru lichoběžníku neskonale šťastný, protože ono je tiché za každého počasí.
Pro mnohé je smutné, pro některé přímo děsivé jen při pouhém pomyšlení, pro mě však nezvykle krásné, protože moc dobře vím, že tady budu jednoho dne také pochován a začnu zde tu svoji nekonečnou pouť.