Zapomenuté osudy zajímavých a statečných lidí, které osobně poznal Slavomír Pejčoch Ravik, si připomínáme vybranými příběhy, jež většinou spolu s ním dokumentoval fotograf Bedřich Kocek. Jsou to vzácné doklady o počátcích mnoha aktivit a služeb, jež dnes už považujeme za samozřejmé.
Jak Karel May inspiroval Čestmíra Loukotku
Začalo to někdy v roce 1912, když obvinili Karla Maye, duchovního otce dvou legendárních postav – Old Shatterhanda a náčelníka Apačů Vinetoua, že nikdy mezi indiány nežil a že tedy jeho dílo není ničím jiným, než snůškou nesmyslů.
A tu, tehdy teprve tercián Čestmír Loukotka, se ujal obrany starého unaveného Karla Maye: dokázal, že slova z indiánských jazyků, použitá v Mayových románech jsou naprosto správná a pocházejí skutečně z jazyka Apačů, Siouxů, Kiowů a jiných kmenů severní Ameriky. Loukotka je našel v knize Mayova přítele, indianologa Buschmanna. A o slovech, která v knize uvedena nebyla, Loukotka správně předpokládal, že mohla být získána bezprostředním studiem.
Za pravdu dal tehdy Loukotkovi až rok dvacátý čtvrtý, kdy byl na hranici Mexika a Kalifornie objeven kmen Nijor, jehož náčelníci vystupovali v knize o Old Surehandovi. Navíc objevení indiáni mluvili přesně týmž jazykem, který ve svém díle používal Karel May. Jen Vinetou ve skutečnosti nikdy neexistoval. Čestmír Loukotka zjistil, že si Karel May jeho jméno vypůjčil od francouzského spisovatele Eimarda, který popisoval ve svém literárním díle slavnosti chilandských Araukanců, nazývané vinětún. Ostatně všichni slavní náčelníci Apačů byli popsáni americkým generálem Grantem, který s nimi bojoval. Odborná literatura zná Victoriu, Kočise a Geronima, ale o Vinetouovi nepadlo v historických pramenech ani slovo.
Tak začal, někdy před padesáti roky, vyprávění ve svém dejvickém bytě tehdy již sám starý pán, Čestmír Loukotka. Je vlastně velkým paradoxem, že Čestmír Loukotka, kterého pro studia indiánských kmenů nezlákal nikdo jiný než Karel May svými knihami, později seriózně odbourával jednu legendu za druhou. Až to jednomu přijde líto – protože i v pokročilém věku, kdy bychom měli mít tak říkajíc rozum, opouštíme iluze svého mládí jen velmi neradi. Hrdí Apači dostali podle názoru Čestmíra Loukotky jméno od vlastních sousedů a jejich název prý neznamená nic víc a nic míň než loupežníky a vrahy. Karel May prý sám napsal většinu knih ve vězení, kde si odpykával dvojnásobný trest za žhářství. A pokud jde o slávu, získali údajně největší proslulost nejspíš Siouxové, kteří v bitvě u Little Bighornu rozsekali na padrť všechny vojáky, jež proti nim poslala americká vláda. Padli prý do jednoho všichni, včetně hrdiny války Severu proti Jihu, generála Custera. Střetnutí se Siouxy přežili jen tři lidé, dva vojáci a jeden žurnalista. A chápeme, že Čestmír Loukotka při seriozním studiu indiánských kmenů musel nakonec sejmout růžové brýle mayovské literatury.
Čestmír Loukotka v mládí absolvoval obchodní akademii, potom začal studovat na pařížské Sorbonně americkou etnologii u Paula Riveta. Ale vypukla první světová válka a student se musel vrátit domů. Mladý muž, zabývající se po nocích životem a jazykem indiánů, vydělával si ve dne podvojným účetnictvím u pražských Elektrických podniků, kde to nakonec dotáhl až na účetního ředitele. Později pracoval vědecky v Náprstkově muzeu a poté v Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV. Jeho největší přínos spočívá v dodnes užívané klasifikaci indiánských jazyků jižní Ameriky.
Osud mu dopřál, aby si po třiceti pěti letech pilné odborné práce potřásl rukama s živoucími objekty svého studia. Nepočítáme-li ovšem prvního indiána, kterého Čestmír Loukotka spatřil kdysi velmi dávno v Praze. Byl to populární Červiš z paraguayského kmene Čamakoko, kterého do Prahy přivezl cestovatel Frič, aby tu nechal nemocného indiána vyléčit od střevních parazitů. To se podařilo; když se však Červiš vrátil na americký kontinent, jeho vlastní kmen ho nepřijal a označil ho za sprostého lháře, vymýšlejícího si báchorky, nehodné indiánské cti. Druhým Indiánem v Praze byl severoamerický Irokéz, který učil první české sportovce jízdě na kanoi. Později poznal Loukotka ještě čtyři civilizované peruánské indiány, kteří mu pomohli ve studiu kečuánského jazyka.
Ve svých třiašedesáti se Loukotka vydal na cestu za živoucími indiány amerického kontinentu a bezmála v sedmdesáti bez dokončeného vysokoškolského vzdělání obhájil svou kandidátskou práci. To jsou výkony, které by obyčejný smrtelník bez romantiky mládí snad nikdy nezvládl.
Ke „svým“ indiánům se Loukotka dostal díky bohatému mecenáši Asissi Chateaubriandovi spolu se skupinou vědců. Byl to brazilský kmen o stopadesáti až dvěstě lidech na úrovni starší doby kamenné. Na této úrovni se kmen živil tím, co muži ulovili v hloubi pralesa a tím, co ženy nasbíraly kolem sídliště kmene. Jedli vlastně všechno, co snese lidský žaludek. Z toho všeho Loukotka ochutnal. Oheň se pořád ještě zapaloval vrtáním kolíku z tvrdého dřeva do podložky z měkké dřeviny. Byl to stav, srovnatelný snad se sídlištěm lovců z Věstonic. S tím rozdílem, že Loukotka ty indiánské Věstonice zažil v docela hmatatelné podobě uprostřed dvacátého století.
Loukotka sepisoval slovník kmene, ale s obtížemi. Není to jednoduché naklonit si důvěru divočiny a dost dobře člověk neví, v kterém kritickém bodě se může zvrtnout trpělivost kmene v bojovou zběsilost. V rozhořčení nad všetečnými dotazy jazykového znalce Loukotky odešel například z kmene kouzelník, aby se už nevrátil. Bylo také těžké, dozvědět se více o náboženství a kmenových mýtech.
Ovšem Čestmír Loukotka tu viděl i mnoho jevů, které stály za obdiv. Pořád ještě, snad i dnes, totiž žijí na naší planetě skupiny lidí, kteří jsou takoví, jakými je udělala příroda. Bez škodolibosti, závisti, lži, lstivosti a přetvářky, jež jako vedlejší produkty civilizace zamořily život našeho věku.
Text: Slavomír Pejčoch Ravik
Koláže: Olga Janíčková
Foto: Bedřich Kocek a internet