Švec měl v dědině vždycky práce dost. Jedny botky se k němu nosily nepočítaně. Nikdy se nestalo, že by je zedřelo jenom jedno děcko. Dědily se.
První mé cesty k ševcovi vedly ke starému Gojovi. Bydlel v malém dřevěném domečku hned u hlavní cesty a vykonával různé příležitostné práce. Také uměl podrazit botku, přišít příštipek, či přibít podkůvku na opatek, aby se boty více šetřily. Jeho synek chodil se mnou do třídy.
Někdy na začátku války se k nám přistěhoval opravdovský švec. Vyhnali ho Poláci. Nastěhoval se chalupy vedle Petřeků, ale vchod byl z druhé strany. Se třemi dětmi bydlel ve světnici a kuchyni a dílnu měl ve vstupní verandě. Nad ní byl nápis Teofil Šlapeta, obuvník. Tedy už žádný obyčejný švec, který umí sem tam něco spravit, ale obuvník, i to jméno měl příznačné. V dílně měl neuvěřitelné množství kopyt různých velikostí, ševcovský šicí stroj a učedníka.
Svršky si objednával u svrškaře a tak uměl ušít parádní střevíce, zimní válenky, pro tatínka vysoké holínky, které, když se spodek obchodil a vrch zůstal ještě dobrý, vyspravil zcela novou spodní částí. Holínky byly jako nové.
Dobře si pamatuji na své černé střevíce, které byly zdobeny perforací ve špičce a měly šněrování. Kůži na ni věnovala naše koza. Byly to opravdu parádní botky a já jsem na ně byla velmi pyšná. Myslím, že to bylo mé první nezděděné obutí. Památku na ně mám dodnes. Rostla jsem nejenom já, ale i moje noha. A na další větší boty už nezbylo.
Starší sestře ušil pan Šlapeta už po válce černé lodičky na podpatku a hrubé podrážce, jak bylo tenkrát v módě. Ráda jsem si od svých o dost starších sester sem tam něco půjčovala. Tu nedostatkové nylonky, samozřejmě, že přišly k úhoně a byla jsem málem bita. Jednou, když Jindra nebyla doma, jsem si půjčila na nedělní cestu do kostela ony lodičky. Do Frenštátu to bylo celých pět kilometrů a boty měly vysoký podpatek, na němž jsem se ještě neuměla pohybovat. Jak jsem se doklopýtala do města si nepamatuju, ani jak jsem povinně prostála celou mši, ale dobře vím, že jsem se okamžitě po odbočení z hlavní cesty zouvala a prosila jsem tatínka, aby mě podepřel. Nohy byly tak zbědované, že nechtěly jít ani bosé.
Velmi často jsem byla prostředníkem a s docela rozedranými botkami jsem se k panu Šlapetovi plížila s velkými obavami. Měla jsem strach, že mě s tím, co mu nesu, vyhodí.“Pane Šlapeto, maminka se nechá ptát, zda to ještě půjde spravit?“podávala jsem mu zcela hladové botky. „Co by nešlo, všechno na světě jde, jenom malá děcka nechodí!“ odpověděl mi rázně.
Často jsem si jeho průpovídku připomínala a myslím si, že právě takový pan Šlapeta nám teď chybí. Jednak aby nám spravil každou botku, ale také přidal trochu sebevědomí. Vždyť přece všechno na světě jde!