Jak se pavouk Macek do Kolína vrátil...
„Vyprávěj mi nějakou bajku, “ zafňukal jednou před spaním můj Kolja.
„Bajku? A o čem?“
„Třeba o tom pavoukovi! Beztak jsi mi slíbil pokračovaní, a sliby se mají dodržovat!” žadonil jako malé štěně. „A vůbec – proč nenapíšeš taky bajku o mně?“
„Dobře, dobře, tak už si lehni a poslouchej!“ nevydržel jsem jeho neodolatelně smutný pohled a spustil:
„Bylo časné ráno, poněkud však jiné než rána předešlá. Den předtím bylo totiž za mým oknem už úplné světlo, a dnes se teprve začínalo rozednívat. Z lehkého spánku mě náhle probudilo silné mlaskání. Už zase mě otravuje, otrapa jeden! Pomyslel jsem si trochu nevrle. Přitom jsem ospale šmátral po polštáři, abych našel toho domácího mlaskouna a ujistil ho několikerým podrbáním mezi ušima, že ho mám pořád stejně rád a že bych ho nikomu nedal, ani neprodal.”
„Jéje, tak tys podezříval mě?” ozval se pobaveně Kolja.
„Jen řekni, že mě občas takhle nebudíš! Klidně mi položíš chlupatou palici na polštář, začneš mi do ucha mlaskat a žadoníš o pomazlení!”
„Ale vždycky ohleduplně a tiše, abych tě nevzbudil,” málem se urazil Kolja.
„Jo. A potom začneš přidávat do fortissima a pokračuješ tak dlouho, dokud se ti nepodaří mě úplně a pořádně vytrhnout ze spaní. No ale nic ve zlém, bez tvého buzení, by to snad ani nebylo to pravé ráno,” rychle jsem si Kolju udobřoval.
„Tentokrát jsem šmátral po polštáři marně, tvoje uši nikde! A tak jsem se rychle probral, rozsvítil a vyskočil z postele – a v tu ránu to nepříjemné mlaskání přestalo. To už jsem se trochu vystrašil, ale po původci těch pazvuků jako by se zem slehla.”
„Snad ses nebál? Copak nemáš hlídače? Copak bych z toho netvora v tu ránu nenadělal řízky?”
„A nevytahuješ se trochu? Spal jsi jako zabitý, spokojeně oddychoval a nevzbudilo tě ani světlo!”
„Vrátil jsem se do postele a snažil se usnout. Noční můra, prolétlo mi ještě hlavou. Když už jsem se skoro propadal do té své dřímoty, slyším opět zřetelné zamlaskání. Já snad toho psa přerazím, on mi to určitě dělá naschvál a předstírá, komediant jeden, že spí! Vyletěl jsem navztekaný opět z postele.“
Tady se už Kolja začal popadat smíchy za břicho. Těm, co mého psa neznají, musím vysvětlit, že si navzájem děláme z lásky různé drobné naschvály. Když už pak toho má naše panička dost a zasáhne, tak nahodíme takový nevinný kukuč, že chudák neví, na čem je.
„Tak jsem tedy znovu vstal a rozsvítil, ale věřte nevěřte, Kolja spal opravdu jako dřevo a snad ještě tvrdším spánkem než předtím. Napadlo mě podívat se do okna a vtom momentě ve mně hrklo jak v babiččiných kukačkách! Přímo na skleněné tabuli byl doslova přilepený můj pavouk Macek a za jeho zády vstával bílý den. A hele, Macek! To mlaskání se naučil od mého psa! napadlo mě. Vypadal vystrašeně, byl celý unavený a pohublý, co na něm zůstalo z původní podoby, byla snad jen dlouhá proužkovaná nožiska, kterými se přidržoval rámu okna, aby nespadl. Vše nasvědčovalo tomu, že asi začne za chvíli plakat, a pláč a brek, ať lidský nebo zvířecí, je to poslední, co snesu. Mluvit se ještě nenaučil, ale viděl jsem mu na očích, že prosí o odpuštění. Pro jistotu jsem Macka obešel a vyšel ven, abych si ho ze zahrady prohlédl pořádně a ze všech stran.
Záda měl po dlouhé cestě trochu zaprášená, ale jinak byl v pořádku. Něco jsem však přece zjistil! Macek nepřišel sám! Přitáhl s sebou drobnou štíhlou pavoučici, ta byla zavěšená ve své nylonové hedvábné punčoše kousek pod ním a elegantně, ba právě svůdně se v ní vlnila a pohupovala. Nevím, co jí to ten můj pavouk nasliboval, že s ním přivandrovala až z takové dálky, nejspíš dobré bydlo.
Kde jsi se, ty stará vojno flákal? spustil jsem na něj téměř radostně. Co bych zapíral, byl jsem trochu naměkko. Macek neodpověděl, jenom pořád samou radostí víc a víc mlaskal, a slintal jak blázen.”
„Jo. A kdyby měl ocas, tak by s ním radostí vrtěl,” zasáhl v té chvíli zase Kolja. „Komu to chceš namluvit? Dovedeš si představit pavouka s ocasem? Pavouka, který navíc ještě mluví? Já ne!”
„To se tedy budeš, brachu, divit! Ten náš pavouk sice také nemluví, ale zato ovládá počítač! Nevěříš? Tak si vzpomeň, jak si naposledy, krátce předtím než zmizel, objednal přes můj internet provazolezeckou síť! Tu jsem pak musel zaplatit ze svého. Později jsem se od jednoho nejmenovaného vysoce postaveného policejního úředníka v Kolíně nad Rýnem dověděl, že Macek tu provazolezeckou síť v jednom říčním přístavu vyměnil za rybářskou, ale ta mu byla houby platná, poněvadž ryby ve vzduchu nelítají.
Tak trochu rozradostněn, že se mi Macek vrátil zpátky, dokonce zřejmě poučen, že ani ve světě není možné bez pomoci druhých přežít, jsem mu začal já bláhový otcovsky domlouvat. Tak hochu, mám tě zase zpátky, ale pamatuj si jedno, že o denní světlo se s tebou dělit nehodlám. Chceš-li u mne zůstat, tak se přestěhuj do té břízy na druhou stranu, ale jen se svou sítí, tu rybářskou, co jsi odněkud přitáh, necháš tady. Tam je místa dost i pro tvou pavoučici, a když mě budeš potřebovat, tak víš, kde mě najdeš. Sice si to nezasloužíš, problémů ses mi nadělal až dost, ale přesto ti pomůžu, ve štychu tě nenechám! Jenže dneska to spolu uděláme jinak, ode dneška ti budu říkat jen čistou pravdu!
Zdá se, že Macek nic nepochopil, a když jsem přišel odpoledne z práce domů, tak opět zmizel, dokonce i s tou rybářskou sítí. Jediné, co mi nechal za oknem, byla jeho pavoučí družka. Kouká po mně koketně, snad se i usmívá a dál se na své houpačce lehce pohupuje. Ty jedna krasavice, pomyslel jsem si, nepočítej s tím, že mě dostaneš do svých sítí! Abych dopadl jako ty, když jsi naletěla Mackovi? Ne, to se bohdá nestane!“
Dovyprávěl jsem a ani jsem si nevšimnul, jestli mou bajku Kolja vyslechl celou, asi ne – odfukoval spokojeně jako malé dítě. Ale co, najednou vidím, jak otevřel jedno oko, pak druhé a huba se mu rozesmála štěstím, vždyť slyšel bajku, kde bylo taky něco o něm. Byl nesmírně šťastný.