RŮŽOVÁ RŮŽE
Seběhl jsem schody. Poslední souprava metra před půlnocí stála ještě ve stanici. Čekalo se na pozdní pasažéry. Opřel jsem se o futrál s kytarou a pochopil jsem, proč se na mne cestující pokradmu i zcela nepokrytě dívají. Ráno jsem se opaloval u otevřeného okna v paneláku.
Balkón nemáme. Abych se nespálil, namazal jsem si tvář špekem z gothajského salámu. Dělali jsme to na vojně. Také jsme se mazali naftou. Ale tu jsme doma neměli. Nebudete tomu věřit, ale spálil jsem se pořádně. Byl jsem jako oteklý vuřt. Večer jsem hrál v Salmovské literární kavárně v Praze, a tak jsem umně zamaskoval svůj rudý obličej dermakolem a pudrem.
Ve světle zářivek ve vagonu metra jsem vypadal jako přestárlý mim. Dělal jsem, že nevidím zvědavé pohledy a neslyším šeptající pasažéry. Jedna paní začala nahlas vyprávět, že se budou u nás ženit a vdávat osoby stejného pohlaví.
Před několika minutami jsem se nahoře u Muzea setkal s Václavem Upírem Krejčím. Vzpomínali jsme na Kladno, na Rakovník a na začátky v komediantské branži. Upír se vracel odněkud z vystoupení. Těšil jsem se, až se metro dá do pohybu. Dveře byly stále otevřené. Zaslechl jsem dupot a ve dveřích se objevil Upír. Rozhlédl se po překvapeném vagoně, hodil přede mne růžovou růži, poslal mi vzdušnou pusu a zašišlal:
„Pepíčku, Pepíčku, dneška ši byl kouželný, mažlíčku mažlivý!“
poslal mi ještě jednu pusu a dveře se zavřely. Souprava se rozjela. Podle ní běžel Upír a posílal vzdušné polibky. Dělal jsem, že nic nevidím. Zčervenal jsem ještě víc, a protože jsem cítil výsměšné pohledy pasažérů, udělal jsem to nejhorší, co se může v takové situaci udělat.
„On si dělal legraci“, řekl jsem s nuceným úsměvem celému vagonu. „My jsme normální!“ Jedna dáma, která mně připomínala jednu nemilovanou učitelku, mi odpověděla hodně nahlas: „To jste! Ale jen mezi sebou!“
Ve stanici Dejvická jsem růži daroval bezdomovci. Nemilovaná učitelka, která šla za mnou, pronesla ke své kamarádce:
„Vidíš, co jsem ti říkala!“
Z knihy "Pojďte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE