Růžové šaty
Jednoho krásného dne jsem se oblékla do šatů a pomalu si vyšlápla pro děti do školy.
Jak si to tak šlapu lehkou chůzí po chodníku, auta projíždějící kolem mne troubila, muži vystrkovali hlavy z okének, pískali a pokřikovali. Nevěděla jsem, co se děje?! Otáčela jsem se za sebe na všechny strany... no doopravdy troubení patřilo mně!
Proč ale?
Vyzvedla jsem děti ze školy a už si vykračujeme zpět k domovu. Dělo se totéž a dokonce se v autech otáčely i ženy. Řidič autobusu, co projížděl kolem, málem způsobil havárii s osobním autem, jak se mu nade mnou protáčely panenky.
Z pomalé chůze se stal skoro běh, jak jsem se snažila dostat se co nejdříve domů, a děti následovaly. Z domu jsem zavolala známé, která žila v Austrálii od roku 1968, a moji příhodu jí vysvětluji. Ptá se, co jsem měla na sobě? Říkám, že šaty. Ona na to: "No tak to ses asi vyšvihla a řidičům ses líbila." Namítám, že toto v takové míře není přece možné.
Za půl hodiny byla Jarka u nás a že jí musím ty šaty ukázat. Přinesla jsem je na ramínku ze skříně jako nějakou svátost. Jarka vytřeštila oči a povídá: „Kdes to, prosím tě, vzala?“ já jí odpovídám, že to bylo v jednom pytli, co jsem dostala jako dárek od krajanů. Jarka se smála jako pominutá a dlouho trvalo, než se k mým šatům vyjádřila.
„Tak ti, holka, musím říct smutnou zprávu. To nejsou šaty, ale noční košile. Copak ty to nepoznáš?“ nepoznám, jak mám poznat? V Československu jsem znala úplně jiné noční košile a ty jsem od šatů rozeznala. Tahle noční košile, kterou jsem zaměnila za šaty, byla z bavlny jako jsou trička. Byla dlouhá, s ramínkama, rozparky měla na obou stranách až do poloviny stehen, na předním díle od délky až po prsa tmavý růžový panter. Pohádkový 'Pink Panter'. Málem jsem se složila, když jsem si uvědomila a představila sama sebe, jak na vysokých podpadcích, s kabelkou si vykračuji v noční košili sydneyskými ulicemi. Lidé mne museli mít za blázna a určitě litovali mé děti, co to mají za podivnou maminku.
Jarka se divila a já se z toho málem rozbrečela. Chtěla, abych si to, co jsem měla na sobě, znovu oblékla a předvedla se jí. Potom už mně do pláče nebylo. Smály jsme se obě celý večer. Kdykoli si na příhodu s růžovými šaty vzpomenu, anebo ji někde vyprávím, stále se tomu někdo s chutí zasměje.