Dvacetidolarovka
Každý den nás čekalo nové poznání a dny ubíhaly jako voda. Skamarádili jsme se se spoustou nových emigrantů s podobným osudem, jako byl náš, a to hlavně z Československa. Měli jsme prostě k sobě blíž a rozhovory byly plynulé a nenásilné. To se nedalo říct, když jsme používali naši lámanou angličtinu.
Na hostelu nám bylo umožněno bydlet jeden rok, a nebo, když si najdeme práci, můžeme využít půlroční pobyt na hostelu a půl roku v pohostelovém bytě. Měli je roztroušeny v různých oblastech Sydney.
Podpora byla velká výhoda a to hlavně ze začátku. Nedalo se však nic ušetřit a to my jsme chtěli. Bylo nám smutno po rodině v Československu a plánovali jsme, že jako první pozveme asi Vladimírovy rodiče. Byli už v té době penzisté a s tím komunistický režim nedělal žádné problémy. Kdyby se už z dovolené nevrátili, tak by vláda alespoň ušetřila na jejich důchodech.
Tento plán by byl možný uskutečnit jenom za předpokladu práce a našetření peněz. Začali jsme tedy po čtyřech měsících vystrkovat růžky a shánět práci. Česká emigrantka Věra mi přenechala jednu australskou rodinku, kam chodila uklízet jednou za týden na čtyři hodiny.
Jeden den jsme se k nim vypravili. Věra mne jim představila. Ukázali mně, co bude moje práce, dali mi náhradní klíče od bytu a určil se den nástupu a s tím jsme se rozloučili. Ta úžasná důvěra mě překvapila. Ti lidé mne vůbec neznali a svěřili mi svoje klíče a vůbec jim nevadilo, že neumím anglicky. Dostávala jsem za tento úklid bytu $20.
V té době to byla velká pomoc k naší podpoře. Musela jsem umýt koupelnu, záchod, vyluxovat, utřít prach a vytřít podlahy. Dalo se to krásně zvládnout, neboť byt nebyl velký. Moc dlouho jsem však u těchto lidí neuklízela. Šlo mně to rychle a vždy tu poslední hodinu jsem si sedla a čekala na ukončení směny. Vzala jsem si dvacetidolarovou bankovku, která vždy byla připravena na konferenčním stolku v obýváku.
Při mém, možná šestém úklidu, jsem si kladla sama sobě otázku – proč tam vlastně jsem tu poslední hodinu, když už bych mohla být pěkně v pohodlí doma s rodinou?! Vše je pěkně uklizeno, tak co...? Vzala jsem tedy $20 a vyšlápla jsem na autobusovou zastávku, umístěnou právě před domem mého „živitele“. Hezky si tam sedím na lavičce a přemýšlím, kdy už ten autobus pojede, a vtom mě zamrazilo u srdce. Přímo přede mnou místo očekávaného autobusu zastavilo pěkné auto. Vyskočil z něho můj dvacetidolarový přínosce a přistoupil ke mně. Seděla jsem tam jako hromádka neštěstí. Určitě červená až po uši a zbabělá se na něho podívat. Oči mi uhýbaly, kam se dalo. Neměla jsem odvahu se s jeho pohledem setkat. Styděla jsem se za to, co jsem udělala. Připadala jsem si jako nejpodlejší zlodějka.
Milý a důvěřivý pán mi začal něco vysvětlovat. Nechápala jsem vůbec nic a i to, co jsem se doposud naučila, jako by se mně vykouřilo z hlavy. Vytáhla jsem z kapsy umačkanou bankovku, podala mu ji a chtěla jsem utéct. Místo toho jsem tam však seděla jako připoutaná. Můj pohled směřoval na jeho boty. Asi je to nějaký úředník – probíhalo mi myšlenkami. Jeho hlas mně byl nějak vzdálený. Najednou vytáhl peněženku, vložil do ní vrácené peníze a obratem mně z ní vrátil $15... vlastně to, co jsem si zasloužila. Kdybych znala nějaké kouzlo, tak bych tam tak poníženě neseděla. Určitě bych se natotata vypařila z této autobusové zastávky.
Potom se pán velice slušně a na úrovni rozloučil, popřál mně hezký den a řekl, že příští týden nashledanou.
Jak to, že jsem nemusela odevzdat klíče? Jak to, že mám stále tu práci? Přijela jsem na hostel úplně psychicky vyčerpaná. Styděla jsem se sama před sebou. Vysvětlovala jsem vše Vladimírovi a on mně pomáhal složit takový krátký dopis na omluvu, do kterého jsme vložili klíče od bytu. Zavezli jsme dopis do schránky majitele. Nemohla bych se tam po týdnu ukázat a dělat, jako by se nic nestalo. Jak by mně ti lidé mohli dál důvěřovat?
Mezitím našel práci Vladimír. Takovou pomocnou u českého obchodníka. Měl firmu, která zaměstnávala elektrikáře a ti čas od času potřebovali pomocníky k ruce. Bylo to nárazové zaměstnání, moc peněz za to nebylo, ale lepší něco než nic!