Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Ingrid,
zítra Otýlie.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Bačkůrky
 
Když jsme se konečně rozkoukali kolem hotelu, chtěli jsme poznat něco víc a kousek dál. Měli jsme nějaké kapesné ještě z Rakouska, a protože se mně zdálo, že děti potřebují bačkůrky, aby se mohly v ubytovně přezouvat, vydali jsme se asi druhý den pěšky na nákup. Neznalost angličtiny a neznalost vzdáleností nás trochu vytrestala. Ještě v Československu jsme se v jedné knížce dočetli, že nejvyšší budova v Sydney (kulatý mrakodrap) se jmenuje „Summit“. Od hostelu, který byl situován na mírném kopečku, jsme zahlédli kulatý věžák, a tak jsme usoudili, že to bude asi ono a to byl náš vytoužený bod.
 
Vyšlápli jsme vesele a plni optimizmu pro bačkůrky. Šli jsme dost dlouho všelijakými dlouhými ulicemi, všechny domy se nám zdály skoro stejné. Zahnuli jsme do další podobné ulice a za chvíli jsme ztratili hostel z očí, avšak naše kulatá budova (náš bod k cíli) se vůbec nepřibližoval. Od hostelu se nezdál náš Summit ani tak daleko. Vše bylo jako „fata morgána“. Když už jsme měli asi hodinu cesty za sebou, došli jsme do ulice, kde bylo obchodní středisko a v prvním obchodě jsme koupili tři páry bačkůrků. Měli jsme z toho – i děti – takovou radost, že jsme zapomněli na bolest nohou a že se musíme zase do večera vrátit na hostel. Ještě jsme si prohlédli pár dalších, zbožím plně nabitých obchodů. Oči jenom přecházely. Na nic takového jsme z komunistického Československa nebyli zvyklí. Už jsme se sice trochu rozkoukali v Rakousku, zde však bylo zboží úplně jiné. Přizpůsobené podmínkám a počasí Austrálie.
 
Najednou mne mrzelo, že jsem trochu déle nepočkala, neboť ty samé bačkůrky v jiném obchodě stály o 20% méně a ve třetím o 30% méně. Ceny u nás ve vlasti byly všude jednotné, tak kdo to mohl vědět? Nikdo nás o tomto triku nepoučil. Jak je vidět, tak nejlepší škola života je, když si vše člověk v praxi prožije sám na sobě. Nemělo tedy smysl lamentovat nad cenou bačkůrků, ale otočit se a vrátit se do našeho nového domova.
 
To už jsme nešli tak nadšeně. Únava se projevila nehledě na to, že jsme stále měli „jet lag“. Najednou se nám všechno pomotalo. Nenašli jsme ani jeden směrový bod, jako si pamatujeme z Evropy. Například hospoda tam a támhle, kostelíček, kaplička atd. to už jsem začala kulhat a musela jsem sundat boty a jít bosa.
 
„Copak v takových vysokých kramflecích se chodí tak daleko?!“ posteskl si Vladimír. No jo, chodí, nechodí... měla jsem namožený kotník a po další hodině chůze, když jsme se motali z ulice do ulice a hostel stále nikde, jsem odmítla jít dál, a že ať se děje, co se má dít. Moje noha by dál stejně nedošla.
 
Protože děti jsou citlivé a vycítí, když se něco děje a stres rodičů se na ně okamžitě přenáší, začaly pofňukávat, a tak na naši zoufalost byla asi pěkná podívaná. Usedla jsem na zídku u jednoho nenahozeného cihlového domu, který vypadal stejně jako všechny ostatní, kam jen oko dohlédlo. Děti usedly vedle mne, a protože jsme v té ulici neviděli ani živáčka, přemýšleli jsme, co budeme podnikat dál.
 
Na vysvětlení – tady v Austrálii se všude, díky vzdálenostem, jezdí v autech. V Evropě jsou ulice plné lidí. V Austrálii jsou plné jenom kolem obchodních středisek anebo institucí, kde se konají nějaké akce. Lidé zaparkují kolem dokola a pak se ulice lidmi hemží, jak jsme na to byli zvyklí. Tam jsme se také cítili bezpečněji.
 
Jak tak sedíme na té zídce a přemýšlíme, co dál, přichází nějaký pán. Hned jsme dávali dohromady slova, kterýma bychom mu naznačili, aby nám poradil, jak se dostat zpět na hostel. Vladimír, odvážný mluvčí naší rodinky, mu ukázal na kousku papíru napsanou adresu, kde bydlíme. Pán se smál, gestikuloval, vysvětloval a ukazoval za sebe k jednomu domku. Snažili jsme se ho pochopit, což nebylo tak lehké. Dívali jsme se, co bude, a on vyjel ven s autem. Ukázal nám, ať nasedneme, a díky tomuto hodnému pánovi jsme byli natotata zpět, utrmáceni, ale spokojeni, že si můžeme zase odpočinout  a posílit se na další nečekané zážitky, které nás čekají a o kterých nemáme zatím ani ponětí.
 
Noha se léčila týden a studené obklady jí moc nepomáhaly. Když jsem však viděla, s jakou láskou děti hopsají v nových bačkůrkách, zdálo se mi, že ta oteklá noha je prkotina na zasmání.
 
Další výlety jsme podnikali v autobusech, které se v určitých intervalech střídaly kolem hostelu, a tak návštěvy obchodních středisek už byly veselejší a snadnější.
 
* * *
 

Anglická výuka
 
Týden jsme tak bloumali a zkoumali kolem hostelu, než nás oficiální zaměstnanci zařadili podle znalosti angličtiny do správných tříd. S Vladimírem a se mnou to moc valné nebylo. Začít jsme museli od té nejnižší třídy začátečníků a to pouze na půl úvazku (part time). Nevíme proč, ale usoudili jsme, že asi aby naše mozky nepřetěžovali hned na začátku. Byla to zřejmě pravda, co jsme si mysleli.

 
 
Hned první hodinu výuky, když přišla učitelka (speciálně připravená na práci s emigranty) do třídy, postavila nás do řady a začala vykřikovat anglické fráze. My jsme museli opakovat všechno po ní, až se mně dělalo mdlo. Proč takhle a hned tak zhurta a ještě když ani nevím, co to povídám? Zoufale jsem sledovala Vladimíra. Zdálo se, že mu to nevadí. Že je mu to úplně jedno. Ať si ta paní učitelka křičí co a jak chce. Od více zkušených, co je hned zařadili na plný úvazek (full time) angličtiny, jsme se dozvěděli, že je to nová metoda. Prý nemusíš vědět, co říkáš. Ty fráze se zakódují do zadního mozku.
 
Jméno paní učitelky si nepamatuji, byla energická a do učení dávala všechno. Jednoho dne nás vzala do obchodního střediska a tam jsme museli panáčkovat, co nás tak pěkně naučila. Sem tam nám zastavila kolemjdoucí osobu a někdo ze třídy se musel zeptat, jak se jde tam či onam. Předváděla nám to názorně. Tak jsme zase opakovali po ní. Jedna z prvních frází, na kterou snad do smrti nezapomenu: Could you tell me, where is Maroubra Junction, please? Čtvrť, kde byl hostel situovaný.
 
„Could you tell me, please“ se mi ozývalo v uchu několik nocí, kdy jsem nemohla rozrušením usnout. Jak jsme se s učitelkou angličtiny domlouvali, nevím, nesměli jsme si donést ani slovník, ani papíry, prostě nic. To údajně její metodu učení zdržovalo.
 
Tak s touto frázovou křiklounkou jsme vydrželi dva měsíce – čtyři hodiny denně!
 
Třída měla zajímavé složení lidí z různých koutů světa. Bylo nás ve třídě kolem třiceti. Převládali v té době Poláci, Češi, Vietnamci, Italové a Jihoameričané.
 
S jednou takovou Jihoamerickou rodinou jsme se seznámili. Elena, George a dcera Kateřina. Pocházejí z Urugvaje. Moc jsme si rozuměli a s odstupem času ani nevím jak. Angličtinu jsme lámali, jak se dalo, a ty fráze naší paní učitelky moc nezabíraly.
 
Dva měsíce utekly jako voda a začaly tedy hodiny plného úvazku. Školka sloužila výborně a o děti bylo postaráno. Nemuseli jsme se o ně bát. Tento kurz probíhal tři měsíce, osm hodin denně.
 
Měli jsme nárok na státem placený jeden part time a dva kurzy full time. Úžasná vymoženost pro nové obyvatele této štědré země. Kurz plného úvazku byl jiný. Slovníky jsme mohli používat a střídali se nám dva učitelé. Iljana (původem Ruska) a David – Australan s modrýma očima, urostlé postavy a tmavých vlasů. Měl speciální auru a šarmantní vystupování. Každá žena na něm mohla oči nechat. Nevím, jak to David zvládal, ale tři svobodné emigrantky se do něho zamilovaly a očividně to dávaly najevo.
 
Iljana si na přízeň taky nemohla stěžovat. Svobodní mládenci se mohli strhat úslužností.
 
Oba tito zajímaví učitelé měli úplně jiný přístup k učení než předešlá učitelka. David si oblíbil učení při písničkách. Donesl do třídy magnetofonový přehrávač... vložil pásku s jeho oblíbenými písničkami a teď to začalo. Pustil tedy jednu píseň, nechal ji dvakrát přehrát. Poté již byl připravený s křídou u tabule a začaly otázky. 'Kdo z vás jste si zapamatoval nebo zachytil nějaká slova z písně?'
 
Hlásili jsme se jako malí školáčci. Cokoli kdo věděl, David napsal na tabuli v tom pořadí, jak píseň pokračovala. Za nějakou chvíli se již tabule plnila slovy a pomlčkami v místech, kde ještě slova chyběla. Když jsme již všichni byli u konce sil a nikdo si již na nic nemohl vzpomenout, zapnul se znovu magnetofon a písnička zněla sladce třídou. Byla úplná radost se na nás všechny podívat. Oči nám zářily radostí, když bylo dílo dokonáno a my všichni jako jeden sbor zpívali píseň s magnetofonem.
To je jenom další ukázka metody v učení.
 
Iljana, ta zase strašně ráda vyprávěla. Moc jsme jí stejně nerozuměli, ale když došlo k zápletce a nedorozumění, hodila se nám naše znalost ruštiny.
 
Jiná metoda učení, kterou Iljana používala, se nám docela líbila. Rozdělila nás do dvojic a museli jsme vyzvídat vzájemné informace. Jako například – Odkud jste? Líbí se vám v Austrálii? Jak jste se sem dostali, máte rodinu, kolik dětí...? atd. po pár hodinách jsme jeden o druhém všechno věděli.
 
V hodinách angličtiny jsme se s Elenou sblížily a sedávaly jsme vedle sebe. Její muž George navštěvoval jinou třídu. Poznali jsme ho více, když jsme se mimo školní povinnosti soukromě navštěvovali.
 
Kateřina si hrála s našimi dětmi a my se snažili konverzovat ochuzenou angličtinou, kterou jsme zatím doposud znali.

Pokračování příště...

Dobrodružství české rodiny v Austrálii - 1
 
Jana Gottwaldová
 


Komentáře
Poslední komentář: 11.11.2016  20:06
 Datum
Jméno
Téma
 11.11.  20:06 Alena
 07.11.  11:38 Jana Gottwaldova
 06.11.  18:15 Bohumil
 05.11.  18:03 Von
 05.11.  17:07 zdenekJ
 05.11.  15:39 Mirka
 05.11.  11:44 Ivan