Vyprávění o tom, jak jsem si znovu vydobyl svobodu
Už jste někdy letěli letadlem? Ne? Jestli jste jezevčíkem, tak to snad ani nezkoušejte! Že se k něčemu schyluje, to jsem poznal už podle chování mojí paničky. To se nejdřív vynesl ze sklepa velký kufr a pak do něj pán něco ukládal, aby to vzápětí panička zase s láteřením vyhazovala, a to jen proto, aby tam mohlo přijít něco jiného, stejně zbytečného jako to první.
Sledoval jsem to se zájmem nejdřív ze svého křesla, které mám rád, protože tak vidím na všechno pěkně z té správné výšky. Brzy jsem se ale odplížil pod stůl, rychle mi totiž došlo, že přijde řada i na Ferdu. To jako na mě.
A přišla! Ze všeho nejdřív mě změřili, to ještě šlo, za svých 67 cm se rozhodně stydět nemusím, a pak mě šoupli na váhu. To mohlo znamenat jenom jedno: Dietu! Vzpěčoval jsem se, co mi síly stačily, ale panička kupodivu prohlásila, že jsem v normě. Nezapírám, že se mi ulevilo. Ten přísně řízený příjem pokrmů coby hlavní část léčebného, rozuměj redukčního procesu, který po vážení obyčejně následuje, totiž absolutně nesnáším. To hlavní ale teprve přišlo.
Zverex neboli Zoo mám za normálních okolností velmi rád, protože se tam dá ledasco dobrého oblíznout. A když ne hned, tak doma po nákupu. Tedy - za normálních okolností! No ale řekněte sami – co je na vybírání přepravky normálního?
Vyzkoušeli jsme jich několik. Pořádně jsem se pokaždé natáh, aby pochopili, že nejsem žádná mrňavá čivava, která se vejde třeba do čepice. Rozměry dané letovým řádem mluvily jasně: 49 x 34,5 x 23 cm. Strkali mě dovnitř po zadku i po hlavě, do jedné tašky jsem se nevešel ani stočený a v další se dusil.
„Vy ale máte dlouhého psa!“ poznamenala vysíleně prodavačka. No to bych řek, usmál jsem se pod fousy, jenže radovat se předčasně, to nemá ani jezevčík, a tak jsem nakonec dostal novou cestovní tašku! Tak tomu říkají oni, ale je to prachsprostá klec!
Urazil jsem se, jak jinak, a kdo mě trochu zná, tak ví, že tohle já umím! To bylo samé Ferdo sem, Ferdo tam - a Ferda nic! Odprošovali mě kuřecími prsíčky s kůžičkou, to nebylo špatné, ale co naplat, taška dál výhrůžně trůnila v rohu pokoje. Nejdřív mě na ni zvykali po dobrém. Vábili mě dovnitř všelijakými návnadami, jako je můj opelichaný plyšák, a nakonec i důmyslnějšími nástrahami, kterým ani sebeapatičtější a k pokrmu zcela otupělý jezevčík nemůže odolat. Tím já rozhodně nejsem, a přesto mě nenachytali. Jednak mi to prostě pálí a pak - copak panička neříká, že mám krk na závity? Stačilo mi ho jen ještě o kus vytočit a povytáhnout a už jsem couval i s lákavou pochoutkou do bezpečí. Zkrátka a dobře, dovnitř mě nedostali. Nakonec to vzdali s tím, že nějak to dopadne!
Ve dnu De jsem byl psychicky pořádně vystresovaný, a kdo by nebyl? Jako kabinové zavazadlo smí spolu s pány cestovat kromě psa už jen kočka, králík nebo činčila, a to jsem očividně nebyl, přesto si mě letuška u odbavovací přepážky dlouho kysele prohlížela, poměřovala mě i tašku a nakonec velkoryse usoudila, že to by šlo. „To“ mě tedy pořádně nažhavilo!
Bezpečnostní kontrola byla jiného názoru, jen co můj obojek spustil alarm. Tak nebezpečný předmět musel být ovšem ihned odstraněn a podroben rentgenu. Byl jsem volný a vystartoval! Paní ovšem vyděšeně za mnou, vždyť co kdybych se v tom zmatku ztratil? To se ovšem vůbec, ale ani trochu nelíbilo ochrance. Běhal jsem mezi nimi a staral se o zábavu, detekční rám výstražně ječel a pán se potýkal s bezpečáky, kteří ho bez pardonu identifikovali jako osobu ošemetnou a veskrze podezřelou. Zdálo se, že na legrace není nikdo naladěný, ale kdybych chtěl a kdyby mi pánů nebylo líto, moh jsem všechny ještě pořádně prohnat.
Konečně jsme se všichni bezpečně octli v tranzitním prostoru, do kterého se už nikdo bez letenky nedostane. Otevřela se odletová brána a mně bylo jasné, že teď už jde skutečně do tuhého.
Lidé jsou různí. Někteří, jak dostanou čepici nebo dokonce uniformu, můžou samou důležitostí prasknout. Ten v odletové bráně patřil mezi ně. Ještě cestou k letadlu za námi pokřikoval, že pes je zavazadlo a jako takové musí... prostě musí...! A tak mě strčili do klece - a bylo to! To udělali mně, právoplatnému členovi smečky! Mně, kterému samozřejmě a bez váhání přenechávali své místo v posteli, no chápete to? Vykonavateli tak krutého hrubého, fyzického i psychického násilí, byli moji pánečkové, a to bolelo nejvíc. To jsem měl cestovat jako ten poslední nýmand v tak stísněném prostoru a k tomu na zemi pod sedadlem?
Motory řvaly a mně se zdálo, že všechno každou chvíli vyletí do povětří. Co budu zapírat, strach jsem měl, ale přece jsem nemoh jen tak nečinně čekat? Copak nepatří svoboda pohybu k základním pilířům práv a svobod?
Dal jsem se do práce. Dostat z otvoru jištěného dvojím zipem a bezpečnostní petlicí hlavu, bylo to nejtěžší, ale pak už to šlo. Než jsme doletěli, tu klec jsem rozkousal na cimprcampr a když jsme přistáli v Praze, vyšel jsem ven po svých, tedy přesněji v náručí mé milované paničky, už jako svobodný a hrdý obyvatel planety Země.