Seniorský věk dostihl i mne a věnoval mi ČAS – čas na odpočinek po hektickém pracovním období, čas na vnoučata, na relaxaci nad záhony v zahradě, na knihy během let kupované a odkládané bez čtení na dobu, až na ně zbude čas...
Dal mi také možnost seznámit se s „plechovou bedýnkou“ plnou čipů a drátků, tím zázrakem dvacátého století. Začátky s ní mi ulehčil dárek – CD s několika tisíci klipartů. Při jejich prohlížení se mi začaly vybavovat různé zážitky z prožitých let, které jsem se snažila v několika větách zachytit. To, co jsem během let zkušeností nasbírala, dostalo formu krátkého vyprávění, někde skoro pohádky, povzdechnutí, příslibu. A protože stojí na samé hranici reality a bajky a protože jejich autorkou je babička, dostaly název BABIBAJKY.
Ne každá se povedla, přísní kritici najdou mnohé nedostatky, škarohlídi je zavrhnou zcela, ale přesto doufám, že se najde i dost čtenářů, kteří se zasmějí, souhlasně pokývají hlavou a leckterá bajka v nich vyvolá jejich vlastní vzpomínku, nebo je vlastní fantazií povede dál v načrtnutém ději. Přeji všem dobrou náladu.
Mara
Babibajky
* (20) *
Krindapána, co se asi stalo v mořských hlubinách, že se král všech moří tak hrozitánsky rozzlobil? Na koho asi míří tím nebezpečným trojzubcem? Proč svolává z nebes hromy a blesky, copak mu nestačí jeho vlastní živel?!
Tak se dobře podívejte, to jedna jeho dcerunka vyvedla tatínka z míry a teď si tady sedí na útesu a nechce se jí domů. Porušila všechny jeho zákazy, vyplula si až na hladinu, uviděla oblohu plnou třpytících se hvězd a krajkový příboj u pobřeží, omámil ji vzduch plný vůně květin. Nechce se jí vracet do temných a studených hlubin. Láká ji ten neznámý svět nad hladinou. No, necháme ji ještě chvíli přemýšlet, snad přijde k rozumu. Měla by si vzpomenout, jak kdysi dávno jedna malá mořská víla doplatila na svoji touhu a lidský svět ji zranil a odsoudil k záhubě.
Vrať se domů, mořská princezno, budeš tam ve větším bezpečí než mezi lidmi.
* * *
To je ale NULA! říkáme většinou o člověku, který je smolař, nic se mu nedaří, neoplývá inteligencí, majetkem, přáteli, kterého všichni přehlížejí a nanejvýš ho politují. Prostě jsme ochotni dívat se na nulu s despektem.
JENŽE! Jenže není nula jako nula! Lidská nula je určitě politováníhodná, ale zkusme si nulu znázornit graficky. Sama o sobě moc nenapovídá, že? Postavte ji však za nějakou číslici a uvidíte, jak zhodnotila její cenu! A čím víc nul za sebou, tím vyšší hodnota, to přece známe z hodin matematiky.
Teď mne napadá, co by se stalo, kdyby se dala dohromady řada lidských nul?! Proboha, jen to ne, to už tady párkrát bylo a nikdy to nedopadlo dobře! Udělejme z číslice raději písmenko. Vysloveno patřičným tónem, je plné obdivu! ÓÓÓ!!!
* * *
To už je na první pohled jasné, že tohle stvoření není z rodu hodných babiček, i když se zdá, že nám tu kouli přímo nabízí. Jen si všimněte toho poťouchlého pohledu, ten určitě nevěstí nic dobrého. Ledacos napovídají i bradavice! Tak kampak si to ta stará čarodějnice namířila? Co ji donutilo vydat se na cesty? A pročpak neletí na koštěti? Že by jí po těch staletích používání odmítlo svoje služby, nebo jí je snad někdo ukradl? No, rozhodně to bylo něco vážného, když ji to přinutilo jít pěšky a lidem nabízet pohled do křišťálové koule.
Jo, holenkové, myslete si, co chcete, ale já bych se jí hodně rychle klidila z cesty. Copak vy nevíte, že stačí, aby se na vás upřeně zadívala nebo nedejbože se o vás otřela a vy se proměníte třeba v ropuchu nebo vrabce nebo hrocha nebo lasičku nebo… prostě v takového tvora, jakým ve své podstatě jste?! No, moc se nedivte, kdybyste četli pohádky, tak byste věděli, že přes duhovou kapku ranní rosy jsou na lidech vidět jejich špatné vlastnosti jako třeba lstivost, lhostejnost, hrabivost, závist, lenost, zrádnost, nespolehlivost, lživost… fuj fuj! To už by stačilo, že? Komu by se chtělo nořit do neprobádaných hlubin vlastní duše?! Ještě bychom se mohli polekat!
* * *
Bývávalo kdysi, že lidi vůbec netušili, kam dojdou, když se vydali na cesty. Pak si někdo všiml, že ho ráno probudil šimravý sluneční paprsek na levé straně vchodu do jeskyně a večer tam svítil ze strany opačné, a tak byl objeven východ a západ. Z půlnoční strany zase fučel ledový severák, zatímco na straně opačné sníh jihl a tál.
A to už jsme vlastně v jiném století, lidi se nestarají jen a pouze o to, aby je něco nesežralo a co seženou k jídlu a na sebe, a někdo vymyslí kompas, aby všichni věděli, kam jdou, když už se vydali na cestu, protože kompas jim to ukáže, i když sám chodit neumí.
Nutno ovšem podotknout, že stejně důležitý je pro člověka i jeho vnitřní kompas, který, je-li dobře nastaven, nám v nejtěžších chvílích ukazuje správnou cestu životem.
* * *
A hele, tadyhle ten vzteklounek by si zasloužil víc než jen sklenku vody! Já bych na něj použila aspoň tak pětilitrový kyblík a pěkně studené, aby ho to zchladilo a záchvat ho přešel jednou provždy; aby si zapamatoval, že jídlo se nehází po zemi, ani když mu nechutná, aby se ponaučil, že dostane právě jen a jen tohle a žádné jiné, se kterým by nerozumná maminka jistě honem honem přispěchala, aby se to její nunátko křikem příliš nevysílilo, aby se nenaučil a do života si neodnesl přesvědčení, že všichni kolem něho budou skákat, jak on bude řvát! Nechejme je, však se děťátko vyčerpá, spálí plno energie a až utichne, ještě rádo spapá, co mu předtím nechutnalo.
Ale ne, nejsem žádná zlá ježibaba, miluji svoje vnoučata (jejichž maminkám se do výchovy nepletu), však taky nepíšu o žádném z nich! To jenom, že takovíto vzteklounci určitě existují, když je nejspíš nějaký utýraný tatínek tak věrně vypodobnil. Jakoupak asi použil metodu?! Kdo ví, možná si právě plní kyblík studenou vodou...