Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Zora,
zítra Ingrid.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

JSEM MLADÁ... JSEM ZDRAVÁ A SILNÁ... (2/2)

 
Ležím ztracená v polštářích. Mám zavřené oči, ale vidím se, jako bych stála před zrcadlem. Pod těžkými víčky tmavé, trochu došikma posazené oči, obličej Asiatek s širokými lícními kostmi dostal konečně i správný nažloutlý odstín. Od dětských let až do zralého věku mi lehce exotické vzezření vynášelo zájem mužů, s tím měl být teď zřejmě definitiví konec. Čekám, ale nikdo mi to nevymlouvá.
 
Konečně i u mne zadrnčí telefon. Babča do mne zvědavě zabodne oči. „Můj čtenář z Austrálie,“ prohlásím s hranou ledabylostí. Nelžu, až na to, že jsem ze čtenářky udělala muže, ta nevinná lež by mi snad mohla být odpuštěna?  
 
„Ach, wou! Něco takového ve sbírce ještě nemám,“ vydechne obdivně.
 
***
 
Co všechno by měli lékaři podniknout pro záchranu mého života? Ten večerní rozhovor mě trochu zaskočil, stále se k němu musím vracet. Co třeba taková masáž srdce, ano nebo ne? Vypadala jsem asi hodně zmateně. Mělo to snad znamenat, že je nás dříve narozených už tolik, že je vítaná každá slabá chvilka, každé zaváhání?

 
 
Tady rozhoduje takt, kdo a jak otázku položí a v jaké chvíli. Kdyby padla včera nebo dnes v noci, řvala bych NIC! Nechte mě být, nedělejte nic! Neudržovat při životě za každou cenu v podmínkách nedůstojných člověka a tomu, čemu se říká život, to si přeje snad každý. Nemyslím ale, že by k tomu patřila i masáž srdce? Jistě prý dám potřebné dispozice manželovi a osobě blízké, rychle uzavřela rozhovor vrchní sestra. Odrážím její pohled.
 
Ležím, co jiného se dá tak krátce po operaci páteře dělat, a přežvykuju myšlenky. Kdo si má vzít na svědomí třeba takové odpojení od přístrojů udržujících v chodu plamínek života? Je možné takové rozhodnutí od svých nejbližších vůbec žádat? Otázka do pranice! Stále se přece dějí zázraky, třebaže jich je poskrovnu, bohužel. Jistě je v určité životní etapě dobře klást si podobné otázky, ale teď? Jsem už tak daleko? Je možné, že jsem došla - skoro nepozorovaně – až na samý konec?
 
„Na to se vykašlete,“ zasáhne v té chvíli babča. „Četla jste už noviny? Podívejte, tady stojí, že v dánské Zoo uspořádají veřejnou pitvu jednoročního lvíčete. Ne snad, že by byl nemocný, to by jeho maso potom nemohli dál skrmit, ale že pro něj nikde nemají místo. Poslední pitva žirafy Kley se prý setkala s velkým zájmem, třebaže se neobešla bez protestů, co vy na to? ...Zvlášť děti byly prý nadšené,“ dodá, aby mě vyprovokovala k reakci.
A pak se divíme, že je všude tolik krutosti. Že už i –náctiletí se dopouštějí na kamarádech a spolužácích násilností. Proč? Prostě tak, ze zvědavosti! Mlčím, obchází mě mráz.
„Kdyby aspoň utratili nějaké staré zvíře, co si na světě už trochu užilo, ale proč mládě?“ nedá pokoj babča. To mě vrací k otázce sestry. Jakou cenu má život nás starších verzus mládí? Jakou cenu má v dnešní době život vůbec?
 
Ještě jsem otázku ani nepřežvýkala a - bum bác!- zatřásla se se mnou postel a zarachotila tak, jako když se sypou skály. Mělo to snad být nějaké znamení? Nevím, co jsem si pomyslela a zda vůbec něco, ale vykřikla jsem. Co horšího, slyším se křičet dál, už když se dávno nic neděje. Nervy mi zas jednou vypověděly službu a já se otřásám nahromaděnými těžkými zážitky posledních dnů. Konečně se mi daří se vzpamatovat, ale to už kolem mne stojí narychlo přivolaný lékař a skupina sester. Nechápou, co se stalo, já ovšem také ne. Asi vypadám hodně vyděšeně, berou mě kolem ramen. Naléhavé otázky mě přivádějí do rozpaků, cítím se zas jednou ve slepé uličce. Copak nikdy neviděli leknout se člověka?
 
„Zažila jsem už jednou zemětřesení,“ vypadne ze mne zmateně. Je to pravda, v Nairobi v roce 1984 nás s mužem potkalo zemětřesení o síle 5,9 Richterovy skály. Tehdy jsem nekřičela, ale instinktivně vyběhla na hotelovou zahradu. Moje odpověď se konečně setkává s pochopením. Pravda je ovšem daleko prostší: Lekám se. Odjakživa. Prostě lekám!

Do oken svítí podzimní sluníčko. „Jsem zdravá, mladá a silná,“ začíná den babča. Pozoruju ji úkosem, zvlášť zdravě právě nevypadá. „Na tom nezáleží, rozhodující je, jak se cítíte,“ řekne, jako by mi četla myšlenky a bez přechodu dodá: „2. část tajenky mi je záhadou. Co tam má co dělat butterfy, ten motýl?“ 
 
Dostala jsem korzet, něco jako pás cudnosti ve středověku, aby se zpevnila a nezhroutila páteř. „Štěstí, že už nejste nejmladší, co byste si s takovým brněním počala,“ posmívá se babča. „Teď mi ale řekněte, jaký je váš názor na celou tu naši současnou multi-kulti? Co říkáte celé té nekonečné záplavě přistěhovalců z Asie a z Afriky?“
 
Tohle je složitá otázka. Copak nejsem sama papírový Švýcar a exulant? Copak jsem sama nebyla šťastná, že se naší vlny ze 68. západní země tak velkoryse ujaly a daly nám příležitost ke svobodnému životu? Jenže to má malý háček. Naše kultura byla evropská, nesli jsme v sobě veškeré předpoklady k bezproblémové integraci. Kromě toho jsme s udělením azylu nedostali jen práva a svobodu, ale přijali i povinnosti.
 
„Nevím,“ poznamenám ani ne tak z opatrnosti, jako že skutečně v téhle věci nemám jasno. Občanská válka je hrůzná věc a utrpení statisíců lidí vyhnaných z domovů vyvolává tolik soucítění, že bych musela být z kamene, aby mě nechalo chladnou. Dosavadní zkušenosti a prostředí, ve kterém vyrůstali, celá jejich kultura jsou však tolik rozdílné od zkušeností a kultury křesťanské, že si nejsem jistá, nakolik mohou tito lidé tady zapustit kořeny. A nejen to, ale nakolik mohou být tady v Evropě skutečně šťastní? Můžeme tak různé kultury, rasy a etnika donutit k harmonickému soužití? Jedince možná, ale většinu?
 
„Jsou to samí mladí mužští, neměli by spíš bojovat za svobodu ve své zemi, než utíkat?“
Co my o tom víme? Jak moc jsme za svobodu bojovali my v Čechách? říkám si v tichosti hořce.
 
„Mají prý u sebe počítače a mobily a s ničím nejsou spokojení. Domnívají se, že prožité utrpení jim dává rázem právo na všechno, k čemu jsme se tu dopracovali,“ pokračuje trpce babča. „Naše vlády by jim měly přesně vymezit nová práva a povinnosti, především uznávání zákonů hostitelské země. A hlavně - měli by být pokornější, co říkáte?“
 
Pokora. Nedostatkové zboží. Chybí nám. Mně, tobě, téhle babče, která si namýšlí, že je zdravá a silná a že to tak musí být napořád.
„Nesmíme házet všechny do jednoho pytle,“ pokusím se konečně o chabý odpor, ale v duchu se ptám dál: Je možné, aby bez pokory ušli ty desítky a desítky kilometrů, a třeba s batoletem na zádech? Nebo je pohání jiná síla, námi obávaná, nepochopitelná?
Nelogicky dodám: „Riziko podstupované na útěku je obrovské.“ Tohle ovšem babču jenom vytočí.

 
 
„Riziko, no právě! Jak to, že bohaté islámské země tak málo zajímá utrpení, které jejich bratři ve víře podstupují? Jsem věřící člověk, pomoc bližnímu je součástí naší kultury, ale neměly by se snažit pomoct právě a především - další bratrské země? Nezdá se vám, že desatero, které v sobě nosíme, se obrací proti nám?“  
Mlčím. Bojím se snad souhlasit? Srdce se sváří s rozumem, trápí mě malomyslnost a cítím se odpovědná za všechny hříchy světa, svoje i cizí. Vytrhne mě až nový telefon.

„Zase váš muž? Je to pěkné, ale poněkud nudné, ne? Vždyť jste ještě mladá, čas na změnu!“

„Kdepak muž, tohle byla moje první láska,“ hlásím hrdě skoro se slzami v očích. „Až z Kapského města!“

„Á, tichá voda, vy se nezdáte, ale to vám chválím! Tak se mi to líbí!“ Babča si mě prohlíží jako vzácné zvíře. „Myslím, že máte všechny předpoklady k tomu, aby ve vás muži viděli stále holčičku, tak do toho!“
 
***
 
„Dnes nebudu večeřet, mám pocit, že mi malá hladovka udělá jen dobře,“ hlásí babča. Brzy ji chtějí propustit do domácího ošetřování a sestřička nebere hlášku vážně.
„Vidíte? Cejtím se mladá, tak taky JSEM mladá! Mladá a silná!“ babča na mne spiklenecky mrkne. Tohle jsem už jedenkrát slyšela. Neříkal to náhodou jeden můj hrdina? Jsem zdravý, mladý a silný, notoval si Otec s velkým O v souznění s otcem Vltavěnky... A babča dál udílí rady: „Musíte jít s dobou, sestřelila jsem další křižník!“
 
Ležím a koušu závistivé slzy. Mne si tu ovšem nechají na semeno. „Mohl bys mi zabudovat do mobilu nějakou hru?“ požádám rozpačitě na návštěvě muže.
„Myslíš dámu nebo šachy? Pokud vím, hrávala jsi docela slušně pasiáns.“
 
„Spíš něco moderního a mladistvého... Což nějakou tu námořní bitvu?“ ošiju se. Jsem přece mladá a silná, dodávám pro sebe v duchu a vyhýbám se zkoumavému mužovu pohledu.
 
K ránu mě probudilo zvláštní ticho. Tápu očima kolem sebe. Hledám babču, která v tuto dobu obyčejně seděla nad křížovkou. Tam, kde stávala její postel, je prázdno. Odešla? Propustili ji? Tak brzy po ránu?
 
Sestřička otvírá okno. Dovnitř se hrne čerstvý vlahý vzduch ze zahrady. Probouzejí se první ptáci.
 
„Jsem silný,“ pohvizduje si větřík.
„Jsme mladé, zdravé a silné,“ ševelí bílé zdi, tak jak to odposlouchaly během těch několika málo dnů.
Řekli, že odešla ve spaní. Prý měla krásnou a klidnou smrt...
„Co ty víš? Tak mohou mluvit jedině živí,“ ozve se posměšně ze tmy. „Jedině ti, kteří sami sebe potřebují přesvědčit o milosrdnosti smrti. Co když mě v téhle chvíli stačily dohonit úzkost a strach?“
 
Brečím. Brečím jako dítě. Odešla, no dobrá. A co její duše? Dostala křídla? Váhavě sáhnu po napůl rozluštěné křížovce na stolku. Noční motýl na es... No přece smrtihlav! Obě části tajenky jsou teď hračka: SMRTIHLAV  PŘILÉTÁ  NEJČASTĚJI  V  NOCI, no jasně!
Pálí mě oči. Přemáhá mě lehký spánek. S úžasem se dívám, jak celá babčina minulost i s jejími nápadníky okrášlenými mohutným parožím letí vzhůru a v tisícero jiskérkách padá dolů...  
 
Blanka Kubešová
 
* * *
Koláže © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 06.11.2015  20:30
 Datum
Jméno
Téma
 06.11.  20:30 Zdenék C.
 06.11.  16:59 Blanka K. DĚKUJU VÁM! DĚKUJU VÁM VŠEM!
 06.11.  11:50 Dubský
 06.11.  11:05 ferbl
 06.11.  10:36 JaninaS
 06.11.  08:09 Von
 06.11.  07:38 LenkaP
 06.11.  07:18 Helča
 06.11.  05:23 Bobo :-)))