Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Ingrid,
zítra Otýlie.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

JSEM MLADÁ... JSEM ZDRAVÁ A SILNÁ... (1/2)

 
Nemocniční okénko
 
Do slabého podvědomí doráželo zelenavé světlo a jako z veliké dálky slyšela slabý bzukot přístrojů. Velice čerstvý, klimatizovaný vzduch intenzivního oddělení se zdál zrovna nabitý kyslíkem a desinfekcí. V očích cítila veliký tlak, jako by je nějaká neznámá síla tlačila z důlků. Všechno plavalo v mlze. Snad nepřišla o zrak?
Když se jí podařilo podruhé otevřít oči, velice nejasně vedle sebe rozeznala monitor kontrolující křivku EKG a krevního tlaku, podobně jako dechovou frekvenci, stav okysličení organismu a některé další funkce. Pohledem na kontrolní panel mohli lékaři snadno a rychle zjistit, zda jsou zobrazované veličiny v normě. Vlnovité linky v barvě zelené a oranžové se válely jedna přes druhou, zdvíhaly se a opadávaly.   
Veliké hodiny naproti lůžku ukazovaly 16 hodin. Operace začala v devět, jak dlouho vlastně trvala? Nedařilo se jí to vypočítat, zato z veliké dálky uslyšela doktora.
 

„To je ta, cos mi o ní vyprávěl?“
 
„Jo. Dostal jsem od ní knihu. S věnováním.“
 
„V češtině? Pěkná pitomost. Nebudeš jí rozumět.“
 
„Naopak! Dám si ji do knihovny. Jako raritu.“
 
Chtěla se usmát, ale jenom jí zacukalo v koutcích, možná ani to ne. Kdyby jí radši řekli, co to má s nohama? Manžety na kompresních punčochách se pravidelně napínaly a pomocí pumpy procvičovaly činnost a žilní systém nohou od stehen po kotníky a zase vzhůru. Infuze do ní neustále přiváděla léky tlumící bolest bičující bezvládné tělo. Tak asi takhle vypadá výrok „pacient je stabilizovaný“ v praxi.
 
„Operace se podařila...“ Profesor nad ní se povzbudivě usmíval, ale jeho oznámení nekončilo tečkou.  ´Ale´na sebe skutečně nedalo dlouho čekat. „...Ale máte příliš křehké kosti, není jisté, zda udrží dlahy a šrouby...“ Co zas bylo tohle? Cítila, jak padá. Ještě jedna taková operace by už byla nejspíš nad její síly. Křivky na monitoru vzlétly a bez varování utichaly v lehkém... lehounkém vlnobití.
 
Doktorovo „rychle... schnell...“ přicházelo z veliké dálky, možná už z druhého břehu.
 
Propast byla hluboká. Černočerná tma a pak už nic. Dostávala transfuzi. Jednu a druhou. Znamenalo to, že se teď s jinou krví stane i jiným člověkem? Co když už nikdy nebude chodit? A vidět? Ale zázraky se stále ještě dějí.
 
***
 
Uběhly jeden dva dny, celé jsem je prospala, ale i ten další se cítím k smrti bolavá, vysílená a slabá. O to víc musím obdivovat tu babču. Právě ji přivezli po čtyřhodinové operaci cysty v bedrech. Ještě v polospánku, hlasem zastřeným narkózou se čehosi nesrozumitelně dožaduje.
 
„Vždyť ještě spíte,“ reaguje tlumeně sestra a dál se domlouvá s ošetřovatelem. „So eins-zwei-drei und ´in bloc´“... Rutinovaně nadzvednou tělo vydané jim na milost a jako kládu - ´in bloc´- překulí z provizorního lůžka na postel. Jsme oddělené lehkou stěnou, ale vím, že teď babče znovu měří teplotu a tlak, dávají injekci a natahují gumové punčochy. Infuze neslyšně odkapává a občas tiknou nějaké přístroje.
 
„Kde mám brýle? Nezapomněla jsem tam brýle?“ ozve se šišlavě do tmy.
 
„Ty jste na sále neměla, všechno je v pořádku, buďte bez obav, všechno máte tady...“ Bez obav, to se lehko řekne, ale kde má zuby? Dobře ví, že jí bez nich není rozumět a kromě toho má hlad, tak proč jí je nenasadí?
 
„Teď zuby nepotřebujete, na ty je dost času ráno, teď musíte spát a nabrat sílu.“ V to pevně doufám i já, babča usne a dá pokoj. Hlas za plentou si netrpělivě odkašle.
 
„Ale já mám hlad teď. Hlad a žízeň. Kde mám zuby?“  
 
„Tak brzy po narkóze by vám bylo jen špatně, nejlepší léčitel je teď spánek,“ odtuší sestra a pokračuje ve své práci.
 
Do pěti minut spí jako beránek, zívnu a v duchu se přenesu o pár dnů nazpět. Nejenže jsem po operaci neměla hlad, jídlo ani cítit nemohu ještě dneska, a když  spolknu špičku rohlíku, je to sláva.  
 
„Můžu pro vás ještě něco udělat?“ zeptá se sestra na odchodu. "Máte bolesti?“  
 
„Jen z hladu!“ ozve se lakonicky ze tmy. To už tuším, že takhle to může  pokračovat celou noc.  
 
„My vám něco připravíme. Něco studeného,“ vzdává se sestra.
 
„Nepotřebuju ´něco!´ Když už studeného, tak nejlépe obložený chlebíček. Raději dva.“
 
Propadnu se do neklidného spánku. Probudí mě cvakání příborů a bouchání sklenice. To se mi snad zdá? Nevěřím uším, ale spokojené pomlaskávání nemůže být nic jiného, babča si nezakrytě a bez ostychu pochutnává.
 
„Říkala jsem, že vám bude špatně,“ ozve se starostlivě sestra přivolaná zvonkem a blikajícím světlem nade dveřmi. „Máte bolesti? Jak silné?“
 
„Silné potřebuju jedině presso,“ zahuhlá hlas, vykašlávající zbytky narkózy. Po kávě následuje přání dojít si na WC, nebude přece chodit na nočník jako nějaká baba!
 
„Ještě nesmíte vstávat. Nemáte stabilizovaný tlak, dáme vám hrneček,“ něžně domlouvá sestra. Zbytečně.
 
***
 
K ránu mě nanovo probudilo tiché, ale neúnavné klapání, to mohla být jedině babča z minulé noci.
 
„Křižník potopen!“ hlásí hrdě a dál na malém počítači sestřeluje lodě. „Zatímco vy se tu povalujete a bůhví o čem mudrujete, nastřílela jsem už sto padesát bodů!“ Lhostejnost vůči takovému oznámení si vyžádá dodatek: „...Takové hry totiž bystří mozek!“ 
 
Tak teď mě babča knokautovala!
Noc co noc mě navštěvují Jezinky a ráno pak skučím muži do sluchátka. Stydím se za ty chvíle slabosti, ale nedokážu se ovládnout, úzkost je silnější. Co se mnou budou doma dělat? Muž má léta a obě dcery velké rodiny. Připadám si nemohoucí, bezbranná a zbytečná. Ležím se šesti titanovými šrouby a dvěma dlahami v zádech jako brouk Pytlík, bez síly a neschopná se bez pomoci třeba jen posadit. O to milejší je povzdech našich: Už abys byla doma!
„Co chcete, to je páteř, ale vypiplali jsme tu každého, vypipláme i vás,“ uklidňuje mě s úsměvem sestra.
 
Ranní vizita probíhá jako obyčejně, suita sestřiček s notebuky na pojízdných stojanech předčítá zprávu o průběhu minulého dne a noci a zaznamenává lékařovy poznatky a příkazy. Každá z ošetřovatelek má jiný úkol, ale všechny z monitoru neustále něco předčítají a zapisují. Nevycházím z údivu. Dokázali by lékaři bez počítačů vůbec ještě ordinovat? Zdají se spokojeni. Operace se podařila, pacient v mrákotách.
Chirurg zkušeným grifem testuje cit v nohách a polehtá mi chodidla, tohle je spolehlivý ukazatel. Mne ale zajímá něco jiného: „Co když kosti šrouby neudrží, co pak?“
 
„Znovu to otevřeme a zacementujeme,“ zažertuje profesor s úsměvem, který mě má  povzbudit, ale v dané chvíli působí ironicky. „Vždycky se najde východisko,“ dodá a znovu se široce usměje. Dívám se na věhlasné ruce vyhlášeného specialisty, ale mizerného psychologa, který mi déle než šest hodin s pomocí operační lupy uvolňoval zdrchané nervy v míšním kanále a stabilizoval obratle téměř po celé délce až do oblasti kříže a z koutků mi nezadržitelně tečou slzy. Nebylo věcí lékařů, aby mě včas poslali na vyšetření lámavosti a síly kostní dřeně? Jak to má laik vědět?  
 
„Z internetu! Takové věci se dnes přece dovíte z internetu,“ poučí mě babča.
 
***
 
Konečně vidím už opět normálně, oči se sice ještě velmi rychle unaví, ale otoky krevních cév zmizely. V posledních dnech jsem párkrát ztratila vědomí, tohle dělá lékařům větší starost. Cak! Prostě tak, a bylo! Přijela sestřička z neurologie s elektroencefalografem, marně se bráním, že to bude jen tlakem. Starostlivost a péče celého týmu od lékařů a sester po posledního ošetřovatele a lapiducha je dojemná. Všechno začíná úsměvem a neskonalou trpělivostí.  

„Bylo to skutečně tlakem,“ oddychne si po vyšetření lékař a nařídí častější kontrolu. Horší jsou splíny a ovšem bolesti, to je vražedná kombinace, která člověku nedá spát. Za bolest si mohu sama, od čtvrtého dne po operaci, hned, jak se tím cítím jen o trochu líp, léky omezuji, něco přece musí člověk vydržet? I tak mi jich zbývá ještě až moc. Léky na obnovu kostní dřeně, na ochranu žaludku, proti zánětu i anemii a hromada dalších. Až moc chemie, se kterou se bude tělo ještě hodně dlouho vyrovnávat. Podle lékařů není důvod k obavám, ale až se objeví zvýšené jaterní testy, může být pozdě.

***

„Jak se cítíte? Už je to lepší, že? Vidíte, co dělá morfium!“ raduje se dalšího dne při vizitě internista.   

„Morfium? V noci - ta náhlá úleva a blaženost, to bylo morfium? Chci něco vydržet, chci vědět, že jsem na světě! Odmítám... Vyprošuju si...“ Další slova by se utopila v pláči, nebýt toho, že na nemocničním stolku zazvonil telefon. 
„Jerry? Jsi to opravdu ty?“ vzlyknu do sluchátka. „A kdo jinej? Jerry – zvíře. Jdu se ujistit, že žiješ a dbáš na moje rady. Tak zaprvé: Neposlouchat doktory! Nejlepší doktor jseš ty sám. Zadruhé: Neládovat do sebe zbytečnou chemii. Zatřetí: Nepodléhat splínům a náladám.“ Jerry se rozřehtá hlubokým klukovským smíchem neotřesiteného optimisty.

 
 

„Ale proč volám: Objevil jsem novej lék, DMSO, znáš to? Jasně že ne! Veterináři tady v Kanadě ho už s úspěchem testujou na prasetech. Člověk je na nižším žebříčku než zvíře, začal jsem ho brát a cejtím se skvěle! Posílám ti ho expres, je na všechno! Když ti budou tvrdit, že nemá potřebné klinické zkoušky, nevěř jim!“ Musela jsem se usmát, tak tohle je celý Jerry, můj bráška.
 
Znovu mě přemůže milosrdný spánek. Do kalného rána mě vytáhne netrpělivé mumlání a pokašlávání. „Mluvíte prej anglicky? Nevíte, co znamená night butterfly? Začíná na -es. Nápověda: Jeho domovem je Afrika a jihozápadní Asie. Odtud však každoročně létá daleko na sever do celé Evropy...“
 
„Night Butterfly? Myslíte noční motýl? A na es? Znám jedině lišaje a otakárka.“
 
„Nemyslím nic, já se ptám! Mluvím anglicky já nebo vy?“ odsekne hlas a nakvašeně pokračuje: „Křížovky udržují v čilosti mozek, tady budete mít nejspíš co dohánět.“  S povzdechem souhlasím a znovu zavřu oči. Babča po mně mrskne nedoluštěnou křížovkou, ale já dál zplihle ležím, bílé tváře k nerozeznání od barvy postele a povadlé jako sukýnky kdysi červeného vlčího máku zkropeného příliš těžkým deštěm. Ještě pořád jsem připojená na katetr a z druhé strany jsou tenkou hadičkou odváděny z rány kapičky krve. Babča už ovšem sebejistě přechází po pokoji a v očekávání návštěvy se dává do gala, fénuje vlasy a líčí do ruda úzkou čárku rtů. Kdyby tušila, jak neomylně ta čárka prozrazuje, že něco málo má už za sebou, asi by s tou rumělkou šetřila. Telefon na jejím stolku zvoní a vyzvání a babča celý den švitoří do sluchátka. 
 
„Moji bývalí, přítomní i budoucí,“ hlásí mi s omluvou, ale pýcha v hlase není k přeslechnutí. „Nastřílela jsem svým chlapům tolik paroží, že by leckterý sběratel trofejí moh závidět. Zato u vás je nějaký ticho,“ dodá s výčitkou na adresu telefonu. „Už jsem vám říkala svoje krédo? Mnohokrát se mi osvědčilo, opakujte se mnou: Jsem zdravá, mladá a krásná!“
 
Dívám se nevěřícně na její vlasy prokvetlé šedivými prameny trčícími kolem hlavy a la Einstein a tvář plnou vrásek. Babče svítí v obličeji živé oči, ale ty nezachrání všechno. Můj pohled nezůstane bez povšimnutí.
 
„Milovat se musí neustále a v každém věku. Trochu mi ti moji chlapi udělali průvan v krajině srdeční, ale každá zábava něco stojí! Vždycky jsem si přála zemřít mladá a v plné síle. Až nebude u mě zvonit telefon, bude na čase odejít, nemyslíte?“
 
Pokračování zítra…
 
Blanka  Kubešová 

* * *
Koláže © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 09.11.2015  09:55
 Datum
Jméno
Téma
 09.11.  09:55 Alena
 05.11.  15:38 ferbl
 05.11.  12:42 JaninaS
 05.11.  12:06 Ivan
 05.11.  08:51 Helča
 05.11.  08:02 Von
 05.11.  07:51 kusan
 05.11.  07:33 Václav Gratuluji...