Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Ingrid,
zítra Otýlie.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Kávoví hřebci

Konec léta v Katalánsku roku 1760

Povídka

Do ticha obestírajícího zahradu mého malého domku, do trávy prorostlé listy oroseného břečťanu, nedávno jsem položil své únavou zničené tělo. V podbarvení přicházejícího podzimu, naslouchaje prchavým tónům písně vtipálka Větru v korunách stromů, svíral jsem v prstech svůj růženec a nechával jej svými korálky tříštit tvary padajících večerních stínů.
 
Přál jsem si tak vroucně, aby mne matka Příroda vstřícně obdařila svým dokonalým objetím. Věděl jsem, že ho pro mne má. Aby se neomezila jen na odpočinek v břečťanu a nechala ho prorazit skrz mou kůži, prorůst až do proudění krve v žilách a vytrhnout mne z hořce zaběhnutých každodenních rituálů. Z ranního česání pěšinky na vlas přesně na stranu, z trpkého pití odpolední kávy, z rovnání svých bot vlevo od dveří. Z těch věčných bolestí a trápení, které mne ochromovaly, když jsem se zrovna neválel v zahradě. Jakýmsi balzámem na tyhle tržné rány od kamenů z moře všednosti se mi dennodenně stávalo pozorné sledování koníren, které vlastnil můj soused a milý přítel, Felipe Lomas. Postupem času jsem k jeho koním začal projevovat jistou míru náklonnosti. Byli docela obyčejně hnědí, spásali svou každodenní trávu, která nikdy nezachutnala jinak, inu však vyrůstala stále ze stejného místa. A laťky, jež se zvířatům staly ohradou, již po dlouhý, předlouhý čas žadonily o výměnu, ve svém zamlčeném, přehlíženém dlení ve ztvrdlých nánosech mokravé hlíny.
 
,,Gerarde, příteli!“ Nositel mi dobře známého hlasu mne přišel potěšit svou návštěvou i v mé břečťanové hodince.
 
,,Otče Bernate!“ Stěží jsem mohl otočit hlavou, abych ho přivítal i pohledem, jaksepatří. Mladý služebník Boha však dobře znal moji nemohoucnost a bez zaváhání ke mně přiskočil a ochotně mi pomohl se posadit.
 
,,Ty tu snad ležíš od samého včerejška!“
 
,,Kéž by noci nebyly tak studené,“ posmutněl jsem. Miluji ten zvuk vánku, otče, kdybys jen dokázal pochopit, že je pro mne důležitějším, než samotný zrak…
 
,,Promiň, mistře!“ zavtipkoval si se mnou otec Bernat. ,,Trávení tolika času zde musí být věčnou lodí inspirace v řece života velkého Dona Gerarda Miguela Donada!“
 
,,Donada, jedině velkého mrzáka!“ Vědom si svého postižení jsem si oslavná slova svého kamaráda dovolil opravit: ,,Nemohoucího skoro celou pravou polovinou vlastního těla, odmala už navždy svázaného s péčí své staré matky!“
 
Můj přítel se zdál být poněkud zaskočen mou plamennou řečí, slovy, která jsem pouštěl ven ze svých úst jako prostitutky z nevěstince. Nechal jsem tedy hlas ztišit svůj rozčilený tón a se sklopenou hlavou dodal:
 
,,Dobrovolně…svázaného.“
 
Otec byl zvyklý na obdobné citlivé proslovy svého vzoru a jeho další výlevy šílenství, věrný můj obdivovatel. Možná bohudíky, že jim dokázal nevěnovat velkou váhu a pokaždé jsem jím byl trpělivě vyslechnut. Za to jsem si ho uměl neskutečně vážit já.
 
,,Jak se vůbec daří matce?“ odvedl řeč.
 
,,Lékaři jí nedávají mnoho času,“ odpověděl jsem. ,, Včera večer jsem ji musel zase ošetřit a nejraději bych ji…“
 
,,Gerarde!“ zarazil Bernat mé rouhání.
 
,, Máš pravdu, převyšuješ můj vztek a všechno to plkání svou moudrostí, chlape! Ale já nemohu myslet klidně, nespím ani, když mne děsí vyhlídky do vlastní budoucnosti! Co se mnou bude, až matka zemře? Kdo se o mne postará? K čemu padesát let práce, proč jsem se jen obětoval lidem a umění? Přízeň múz nedokáže naplnit mé stáří a starat se o mne, ač jsou to ženy. Stejně jako kdokoli jiný, ani ony si vědomě nevezmou do domu přítěž! Ani já bych, býti zdravým člověkem, sám od sebe neuvěznil nohu v řetězu s těžkou koulí!“
 
Bernat se na mě vážně podíval.
 
,,Pak se překonej ještě více, než jsi tak činil doposud a ukaž všem ostatním toho opravdového člověka, po jehož příchodu toliko prahnou, toho, co mluví z tebe a z tvých děl,“ řekl mi. ,,Překonej své hranice. Nech duši rozletět se daleko za ně.“
 
Nechápavě jsem mu pohlédl do očí. Můj přítel se nadechl a pokračoval v mluvení, aby mne déle neudržoval v pochybách; až příliš dobře věděl, že v nejistotě se kolem sebe oháním kopyty jako ohnivý oř.
 
,,Král štědře přispěl našemu klášteru a my ti chceme za tyhle peníze nechat postavit sochu Krista na kříži, nad náš oltář. Vím, že ještě nikdo nezavítal do tvé zahrady s prosbou takovýchto rozměrů. Ale neodsuzuj mne, prosím. Nezavrhuj mého přání tím, že jsi už příliš starý a tvé mistrovské schopnosti neprahnou po prověřování a dalších výzvách! Copak už nemáš žádné touhy? Přemýšlej o tom, příteli.“
 
Bernat mi položil ruku na rameno a pak odešel z mé zpustlé zahrady. A já v ní zůstal dočista němý sedět jako stará, zapomenutá mohyla… Mlád, mlád jsem se naposledy uchýlil k prastaré formulce, jež praví, že čas mnoha odpovědí na naše zdánlivě nezodpovězitelné otázky často přijde při hlubokém spánku. A nebohý, zatrpklý muž, doufal, že spícímu bude tak dáno i jemu. Ale někdy, chceme-li se dozvědět tu správnou cestu, musíme také procitnout z nicneříkajících, nudných snů…
 
Změť neartikulovaného křiku plného strachu a dětského pisklavého pláče se mi stala tím pomyslným katapultem, jímž jsem byl pobídnut, abych proti své vůli otevřel oči a mé tělo i přes svou nepohyblivost doslova jako vyměněné vystřelilo z břečťanových duchen.
 
,,Hoří!“
 
Ihned jsem poznal vystrašený hlas své sousedky Rosity. Vyšokován tímhle alarmujícím zvoláním, tak jako svým samostatným postavením na nohy, jsem se polekaně otočil a spatřil Rositu, která div nezakopla o svou dlouhou sukni (kdyby tak dámy zkrátily sukénky, unikaly by požárům mnohem rychleji), jak mi běžela naproti na pozadí plamenů ohně. Jako obrovské tmavooranžové jazyky dychtivě polykaly Lomasovy stáje.
 
,,Seňore Donado!“ křičela na mne nebohá Rosita. ,,Seňore Donado, utíkejte se schovat! Nenechávejte matku samotnou, řekněte jí, že oheň určitě uhasíme dřív, než se dostane k vašemu domu!“
 
Děla svatou pravdu, ta ženská, maminka byla nepochybně bez sebe strachy a to se zcela příčilo lékařským radám, že bych ji měl udržovat co nejdále od všeho rozčilování. S námahou jsem se otočil, neboť má záda tím zuřivým výskokem z břečťanu nemálo utrpěla a nakročil směrem k domku.
 
 
,,Koně! Odchyťte koně!“ řval starý Lomas a snažil se uklidnit splašené hnědé kusy své jediné živnosti. Znovu jsem se otočil a napadlo mne, že bych mu s těmi zjančenými ubožátky pomohl, neb jsem v těch vznešených zvířatech našel o mnoho větší zalíbení, než ve vlastní matce ležící nehybně v peřinách. Silně se mnou zmítaly obavy, že se Lomasovi hřebci nenávratně rozutečou. Můj zrak by snad měl být denně těšen tichými, prázdnými konírnami a slyšívat bych měl místo bujného, veselého řehtání jen Lomasovy nářky? Naplno jsem zadoufal, že maminka zůstane ještě nějakou chvíli v pořádku a křikl na zoufalého koňáka, že mu spěchám pomoci.
 
,,Deseo!“ volal na mne Lomas. ,,Deseo utíká, chyť ho!“
 
Udýchaný jako pes jsem se opřel celou vahou o svou vycházkovou hůl. Donado, ty starý pošetilče, cožpak můžeš postižen běhat za rychlými koňmi? Je-li tomu tak, proč nehoníš alespoň ty ženské? Pohled přímo doprostřed hořících maštalí mne bolestivě oslepoval a kouř mi z očí vyháněl palčivé slzy. Zavolal jsem jménem unikajícího oře, avšak nebyl jsem jeho pánem; proto jsem příliš nevěřil tomu, že přikluše. Pak jsem si začal mnout zraky, neboť jsem skoro neviděl.
 
Deseo. Vytáhl jsem si prsty z očí a s vyraženým dechem jsem na něj zůstal zírat. Tělo výstavního, nadpozemsky nádhernéhého bělouše pomalu vystupovalo z plamenů a zastavilo se. Ve mně jen burcoval strach, že mě splašené zvíře odkopne jako kámen a bude pokračovat ve svém útěku. Omámen, opit pohledem v jeho uhlově černé korálkové oči jsem počal prsty opatrně vískat prameny jeho sněhobílé hřívy. Oslňovaly mne jako polední slunko, zračily se v nich drobné, nepatrné střípečky z mého neskutečného, snového světa, jehož jsem si kdysi těmi nejkratšími tahy neviditelného štetce v hlavě den co den vymalovával.

 
 
Uměl jsem se jím inspirovat, viděl v něm náměty svých budoucích maleb a do něj jsem se i uchyloval, když nebylo před tím krutým, krutě skutečným světem žádné skrýše. Pak jsem ovšem sešel stářím, má matka klesla na lůžko s přetěžkou, konec přinášející nemocí a cena mých děl…ulehla s ní. S ohlávkou ze sklíčenosti, bičíkem ze stáří do Donadova velkého fiktivního světa naklusalo stádo hloupých valachů, v čele s opelichanou klisnou Pěšinkou na stranu a pokulhávajícím klusákem, zbarveným dočista jako můj odpolední černý mok.
 
Tenhle bělounký kůň, pro mne naprosto dokonalá bytost, je všechny svou přirozenou dynamickou elegancí, hrou všech pohybujících se svalů na svém těle a krásným vzezřením bezkonkurenčně převýšil. Deseo přišel jako dobrý duch z jakéhosi jiného paralelního světa. Byl knězem, jenž se objevil, aby dal poslední pomazání mým kávovým hřebcům před jatečním svržením. Stal se mi symbolem, představeným nové vlně inspirace, novému životu, novému začátku…
 
Pro dnešek jsem znovu ulehl do prochladlého, a přece tak neskutečně příjemného břečťanoví. Během necelé hodiny padne večer a já se s potížemi zvednu a půjdu se postarat o svou nemocnou rodičku. Kdo ví, zda jí již dnes nebudu stlát smrtelného lože… Možná se zajdu i optat koňáka Lomase, zda pokročil vpřed s opravami koníren; možná mi dovolí i nakrmit Desea a půjčí mi ho, abych ho ještě chvilinku mohl provádět za uzdu po poli pod narůžovělým západem slunce. A pak zůstanu docela sám, bez pomocné a teplé dlaně, avšak v opojném zajetí svých myšlenek, svých děl a nových přání. Nových tužeb.

 
              
Až ji uložím ke spánku, začnu prsty něžně mnout sochařskou hlínu, se slzami radosti, že jsem opět nalezl to, co jsem dávno zavrhl a zapomněl, jak moc mne dokázalo pokaždé naplnit. Jako zbloudilý rytíř se vydám na novou cestu, která povede daleko, sám nevím, jaké až vnitřní, neodhalené kraje mi ty nejskrytější síly a tvořivost dovolí objevit. Půjdu až za své hranice. Za hranice vlastního nitra a schopností. To je můj Deseo, má nová touha, mé štěstí…
 
Hana Křivánková
* * *
Zobrazit všechny články autorky


Komentáře
Poslední komentář: 17.10.2015  18:47
 Datum
Jméno
Téma
 17.10.  18:47 Marta U. Kávoví hřebci
 17.10.  16:39 Von
 17.10.  12:29 LenkaP