Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Ingrid,
zítra Otýlie.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uživatel: nepřihlášen

Více informací o klubu a členství v něm se můžete dozvědět na stránkách našeho klubu.

Anketa
Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na jedné straně to máme dobrý…


Tohle povídání bude o mém básníkovi z nejmilejších, Jaroslavu Seifertovi. Prý mu přátelé říkali laskavý Jaroušek, ale byl to také Jaroušek, který nešel daleko pro výstižnou charakteristiku doby. Slavný výrok, který jsem dal do titulku, měl ještě pokračování.
Celý potom zněl: „Kluci, je to v suchu. Na jedný straně to máme dobrý a na druhý straně nám můžou políbit prdel.“


Pronesl ho snad ještě za okupace, ale platil i v době komunismu a byl skoro legendární.


Náš jediný laureát Nobelovy ceny za literaturu byl také skutečný a velký milovník života a jeho prohlášení typu: Čéče, to sme se včera krásně ožrali, vonělo nejen rodným Žižkovem, ale i opravdovým člověčenstvím . Mladý Seifert byl komunista. Pocházel z proletářského prostředí, levice mu pochopitelně byla bližší. Ovšem sotva přišli u komunistů do čela „karlínští kluci“ v čele s Gottwaldem, Seifert se se stranou rozešel a byl skoro na její černé listině. Také v době okupace nespolupracoval s žádnými vlajkaři a podobnou havětí a válku přežíval jako většina Čechů opatrně, ale bez kolaborování. Pokud vím, jenom těsně ušel možné smrti, snad jako nějaké náhodné rukojmí.


Ani po válce nezalezl, nevlastenčil okázale, ale milovníkem života zůstal a skoro se mu to stalo osudným. Ta příhoda je celkem známá z řady vzpomínek. J. Hiršal jí vypráví takto: Do jedné vinárny zašel (snad v únoru 1949) Seifert s Vladimírem Holanem a Ladislavem Fikarem. Přisedli ke společnosti, v níž seděl Jiří Taufer. Připomenu, že překladatel Majakovského a velmi sekernický soudruh. A rozjařený Seifert mu upřímně řekl:" Taufře, podívej se, čéče, ty děláš toho Majakovského, jdi s ním do ….. Řeknu ti, já mám radši Francouze, když blije, než Rusáka, když tančí.“ A jak byl v rauši, dodal: „A ten poďobanej Gruzín mi taky může vlízt na záda.“ No a dopustil se ještě dalších „protistátních“ výroků, za které v těch létech mohla být i šibenice. Seifert naštěstí odešel, ale Taufer byl vzteky bílý a ptal se na názor Holana. Ten prý odpověděl opatrněji, ale také krásně: „Víte, Majakovskej je snad velkej básník, ale není hoden, aby Jarouškovi zavázal šněrovadlo u boty. Takovej je Jaroušek Seifert básník.“ Tenkrát prý o tom mluvila celá kulturní Praha a o osud básníků se bála.


Rok po této vinárenské "výměně názorů" vyšla Seifertovi jeho skvělá Píseň o Viktorce a právě v této chvíli rozpoutal Jiří Taufer v tisku nenávistnou kampaň, v níž se stal slouhou básník Ivan Skála. Tomu podobné soudružské kritiky nedělaly nikdy potíže, stejně jako následné sebekritiky, pokud se jeho korouhvička natočila v novém větru jinak. Soudružská kritika vypadala takto:


Seifertova vykolejená, šílená Viktorka není obrazem našeho života., nihilismus, čišící z jeho veršů je cizí našemu lidu. Seifertova Viktorka je obrazem úpadkových nálad a obav, které se objevily v části naší maloměšťácké inteligence po vítězství našeho pracujícího lidu…

 

Potom přišel rok 1956 a dubnový II. sjezd spisovatelů. Projev laskavého Jarouška byl asi ten nejstatečnější, koloval potom v opisech. Říkal v polovině padesátých let:
A dnes se vás ptám, kde jsme byli my všichni, když po roce čtyřicátém osmém zasedal nad českou literaturou člověk, který neuměl česky a který rozhodoval o osudu českých spisovatelů a českých knih.


Kde jsme byli, když tento muž rozeslal po tiskárnách zástup dvacetiletých dívek a mládenců, kteří s vervou svého mládí poručili rozmetati sazby českých knih? A byla mezi těmito knihami díla klasiků, která dnes vydáváme znova. Byl mezi nimi i Jan Ámos Komenský.

Kde jsme byli, když nejeden český knihovník z opatrnosti, ze zbabělosti, ze zloby a z nemístného nadšení, vlastní rukou ničil naše knihovny a s gründerským nadšením počal budovati knihovny nové, a sice z knih, které vyšly až po únoru roku.


To vše je pryč. To je zažehnáno, a nebyl bych objektivní, kdybych nepřiznal, že mnohé chyby byly napraveny. Nikoliv všechny.


Takhle veřejně a statečně promlouval básník, lyrik, milovník Prahy a žen. Nebál se říkat pravdu. Patřil k těm několika skutečně statečným. A říkal to po padesátce svého věku, neuhýbal, nelhal. Prostě skutečný chlap.


Jeho další osudy jsou celkem známé, neuhnul ani po r. 1968. Možná ta jeho Nobelovka byla trochu politicky motivovaná, ale kdy ostatně není. Ovšem z našeho pohledu jí dostal Čech z nejkvalitnějších, básník z nejlepších a chlap z nejmužnějších. Jsem rád, že jsem se s velkým českým básníkem jednou mohl potkat i osobně. Chodil už o francouzských holích, ale pokaždé přišel na vánoční koncert Chorey Bohemicy na Žofíně, který byl v době normalizace i jakýmsi zástupným symbolem vzpoury. Na závěr zněla koleda Narodil se Kristus pán, zpívaná vestoje, skoro jako národní hymna. A laskavý Jaroušek si potom povídal s námi, ctiteli. Poprvé a naposledy jsem tenkrát někoho oslovil Mistře. Děkuji, Mistře Seiferte!

Pro ty, kteří možná neznají, přidávám na závěr ukázku, kterou považuji za vrchol české milostné poezie. Je to intermezzo z Mistrovy Písně o Viktorce.


Ta, které šeptáš do ucha
je třeba kráskou z Chavarnaku
však může být jak ropucha
a nezatoužíš po opaku.
A jak té krásce z Chavarnaku
budeš jí šeptat do ucha.

Muž, jenž ti vkročil do sudby,
v duchu si bezpochyby slíbil,
že neodejde, dokud by
na ústa tvá tě nepolíbil,
a jistě splní, to co slíbil,
muž, jenž ti vkročil do sudby.

- A k ústům přiblíží se ret;
ke kterým čí? Můj vždycky ke tvým.
Chci býti s tebou jako květ,
jenž úzce přimyká se k větvím.
- Ne, nikoli! To můj vždy ke tvým,
k tvým ústům přiblíží se ret.

- Vždyť já jsem pil tvůj vonný dech,
byl jako víno ze Samosu,
jež dozrávalo na ňadrech
a na rtech zanechalo rosu.
Byl jako víno ze Samosu
tvůj vonný opojivý dech.

- To já tu klečím na zemi
a jsem tak šťastna ve tvém štěstí,
ovinujíc tě pažemi
jak břečťan věrnou ratolestí.
- To já jsem šťasten ve tvém štěstí,
když klečím u tě na zemi!


- Odtrhneš-li mě, zahynu,
jako bys podřezal mé žíly,
a budu stínem na stínu,
jejž červánky už rozptýlily.
Jako bys podřezal mé žíly,
odtrhneš-li mě, zahynu.


- Vrostlas mi dávno do tepen,
můj úžas vchází do úžasu.
Když s tebou jdu, jsem oslepen,
musím se opřít o tvou krásu.
Můj úžas vchází do úžasu,
vrostlas mi dávno do tepen.

- Co když je láska plamenem,
jenž vyšlehává z překvapení;
až shoří vše, co bylo v něm,
zmizí a bude po plameni,
jenž vyšlehával z překvapení
a byl jen pouhým plamenem?

- Ať soptí Vesuv sirný květ
a pohřbí nás tu ve své lávě,
ať hlava má za tisíc let
je ještě schýlena k tvé hlavě.
Ať pohřbí nás tu ve své lávě,
ať soptí Vesuv sirný květ.

- Říkej to znovu ústům mým,
i kdybych nevěřila sluchu;
i když to všechno dávno vím,
je mi to víc než doušek vzduchu.
I kdybych nevěřila sluchu,
říkej to znovu ústům mým.


- Na něžnou křivku ňader tvých
je těžko hledět bez závrati.
Hráč vroucně housle k tváři zdvih
a pobožně chce na ně hráti.
Je těžko hledět bez závrati
na něžnou křivku ňader tvých.

- Když se jen dotkneš ruky mé
a dlaň tvá lehce padne do mé,
struny, o kterých nevíme,
ozvou se tiše, povědomé.
Když dlaň tvá lehce padne do mé,
když se jen dotkneš ruky mé.


Svět nikdy nebyl bez růží,
kdo spíš než milenci to vědí;
a řinčelo-li oruží
z ocele kuté nebo z mědi,
kdo spíš než milenci to vědí,
svět nikdy nebyl bez růží.

Ty, lásko, pozdravena buď,
buď věčná, skutečností jsi-li.
A jsi-li snem, jen neprobuď
mé oči, i když den je bílý.
Člověk je šťasten, třeba šílí,
ty lásko, pozdravena buď!


Josef Hejna

* * *

Zobrazit všechny články autora



Komentáře
Poslední komentář: 30.07.2015  18:22
 Datum
Jméno
Téma
 30.07.  18:22 autor
 30.07.  15:08 Ferbl
 30.07.  11:22 Vendula
 30.07.  10:34 Vesuvjana díky