Překlad Jevtušenkovy básně „Tanky se valí Prahou“
V nedávno vydané mé knize Události pravdy, zrady a nadějí (Akcent Třebíč, 544 stran) je také otištěna báseň ruského básníka Jevgenije A. Jevtušenka (* 1933), kterou napsal v prvních dnech okupace naší země v srpnu 1968. Její český překlad se složitou cestou dostal až do našeho tehdejšího provizorního rozhlasového studia Svobodného vysílače v podniku Tesla Hloubětín.
V samotném Rusku byla báseň nelegální, šířila se opisováním a byla známa veškeré myslící ruské inteligenci. Její autor vyjádřil v tragických srpnových dnech nálady a pocity, jaké tehdy tajně sdíleli mnozí sovětští občané. Nepátral jsem po autorovi překladu, ale teprve po vyjití mé knihy jsem obdržel znovu anonymně jiný překlad této básně. Protože ho považuji za kvalitnější, rozhodl jsem se požádat některé redakce o jeho otištění. Snad se tak jeho překladatel veřejně přihlásí k svému dílu, protože dnes by se neměl již čeho obávat.
Tanky se valí Prahou
a v krvi rozbřesk raší.
Tanky se valí Pravdou,
nikoli však tou naší.
Tanky jdou taky po snech
o světě bez diktátu.
Tanky jdou po tankistech
sedících uvnitř tanků.
Ach, bože, jaká hrůza!
Jdou i na Jana Husa,
Puškina, Petöfiho.
Kdo prsty má v té smlouvě
s motory nadosmrti?
Naivní Manilove,
už víš, jak Nozdrev škrtí?
Strach volá svinstvo na start
a pochopy zde k bálu.
Strach Nozdrevův je bastard
s člověkem ve futrálu.
Svědomí se ctí, s pravdou
je v chřtánu sebejistém.
Jde v rakvích tanků Prahou
strach, obrněný svinstvem.
Pod tanky jsou i hrobky,
ti, co se nezrodili.
Byrokratické svorky
do pásů jim se vryly.
Nepřítel Ruska což jsem?
Jiné své tanky z dálek
jsem hladil šťastným nosem,
tenkrát jak usmrkánek.
Co zmůžu v příštím ději?
Jak hoblíky, jak šráky
jdou tanky po naději,
a jsou to – naše tanky.
Já (ještě dřív než pojdu,
naději v sobě zmarním)
k potomkům svého rodu
promluvím zbožným přáním.
Ať nade mnou jen srdcem
napíšou stroze, naze:
„Byl ruský básník. Zdrcen
ruskými tanky v Praze.“
Co víme ještě o básníkovi, filmaři a publicistovi, který v létech šedesátých působil jako mluvčí sovětské mládeže? Tehdy dokonce mohl vycestovat i do kapitalistických států, ale zakrátko o toto postavení přišel. Poznal však, jak chutná svoboda jinde v zahraničí, pod jakou knutou moci musí ve své vlastní zemi žit. V roce 1974 se zastával vězněného literáta Alexandra Solženicyna, jehož kniha Jeden den Ivana Děnisoviče - o životě vězně v sovětském gulagu vyšla u nás v období Pražského jara 1968. Byl jediným ze známých básníků tehdejšího Sovětského Svazu, který se odvážil poslat protestní telegram, odsuzující vpád sovětských vojsk do Československa, a to přímo generálnímu tajemníkovi Leonidu Brežněvovi.
Po pádu komunistické diktatury se stal Jevgenij Jevtušenko viceprezidentem ruského PEN klubu a členem Americké akademie pro vědy a umění, podílel se také na výstavbě pomníku obětem komunismu, který byl postaven v Moskvě naproti sídlu hrůzného Výboru státní bezpečnosti KGB (Komitět gosudarstvennoj bezopasnosti).
Jeho počáteční tvorba byla ještě ovlivněna komunistickým přesvědčením, později se postavil na nekomunistickou a protikomunistickou stranu. Některé jeho básně se staly velmi známými (lze o nich říci, že byly velmi protistalinské) – například v básni Monolog beatniků dokonce použil verš „Ze spasitele je náhle vrah“. U nás vyšla v roce 1993 jeho kniha Neumírej před smrtí a některé další jeho sbírky. Legendární básník své epochy a zároveň nejvíce vydávaný poeta v historii ruské literatury byl u nás v Praze nedávno na návštěvě a na koncertu předních operních pěvců Ruska zazněly i jeho lyrické písně, které složil.
Známý je také Jevtušenkův výrok, že básník je v Rusku víc než básník, což v jeho případě to plně platí. Jeho vystoupení nejsou suchopárná, naopak oslovují všechny žijící generace a ještě nadlouho budou promlouvat k lidem pro svůj humánní obsah a nesmírnou hloubku.