Šestý den našeho pobytu v Provenci je vlastně dnem posledním. Sedmý den, tj. ve středu, nás brzy ráno na letišti v Marseille opět přivítá airbus, který nás donese zpátky do Prahy. Ale zatím je úterý 7 hodin ráno. Venku je docela pěkná mlha, avšak ojedinělé sluneční paprsky, kterým se daří probojovat přes mléčný závěs, slibují hezký den. To ještě netušíme, že tento poslední den bude zároveň nejdramatičtější. Nepředbíhejme však událostem. Teď teprve začíná dopoledne a náš autobus na chvíli zastavuje, abychom mohli rychle vystoupit a vydat se na prohlídku centra města Aix-en-Provence.
Aix-en-Provence nazval jeden cestovatel v 18. století „druhým nejkrásnějším městem po Paříži“. Jeho historie sahá až do roku 123 n.l., kdy se zde kolem tryskajících termálních pramenů rozkládal římský vojenský tábor Aquae Sextiae (Sextiovy vody). V době panování osvíceného krále Reného (1409 - 1480) se město stalo střediskem vědy a umění. Akademickým centrem zůstalo dodnes, sídlí zde univerzita Aix-Marseille. Malebná náměstí a ulice jsou plné elegantních hotels particuliers (jichž tu je asi 200) a nejrůznějších fontán.
První velkolepou fontánu obdivujeme hned po výstupu z autobusu. Ocitli jsme se totiž na rušné Place Général de Gaulle. Uprostřed kruhového objezdu trůní velká Fontaine de la Rotonde.Sochy na ní symbolizují umění, právo a zemědělství. Vyfotografovat ji není nic snadného, protože ji stále objíždí nekonečný řetěz aut, která nám kazí záběr. Opouštíme fontánu a vydáváme se na cestu nejkrásnějším městským bulvárem Cours Mirabeau. Bulvár je lemovaný výstavnými renesančními domy a mohutnými stinnými platany. Více jak polovina bulváru je však dnes (ač není sobota, jež je tu vyhrazena trhům) po obou stranách zaplněna spoustou stánků, v nichž majitelé nabízejí nejrůznější zboží. Převládají textilní výrobky, které mají různou kvalitu. Například mi padne do oka volné letní tričko, avšak po čase ho objevím i u nás, v prodejně místních Vietnamců, ale na druhé straně obdivuji i krásně vypracované hedvábné halenky, bytový textil či nápaditou keramiku. Jenže to vše až posléze. Teď jdeme středem bulváru, kde posloucháme výklad o fontánách, jež míjíme.V paměti mi uvízla Fontaine d´Eau Thermale. Dnes je už zcela porostlá mechem a jinou zelení a pramen, jenž z ní prýští, má sotva 34°C. Mnohem vznosněji působí poslední fontána v řadě, která je věnována zdejšímu nejoblíbenějšímu panovníkovi, králi Renému. Poté, co projdeme společně celý bulvár, dostáváme půlhodinku na to, abychom si mohli vypít kávu či projít tržištěm. Zvládáme obojí. Výbornou kávu pijeme na zahrádce kavárny ve stínu platanů a v jednom ze stánků mne i manžela okouzlí lehoučká hedvábná halenka. Shodneme se, že naší Haničce, synově manželce, bude jistě náramně slušet. Synek dostane triko s decentním potiskem a něco na mlsný zub. Tak, to bychom měli! O dárečky z cest je definitivně postaráno. A my se vydáváme k dalšímu cíli našeho pěšího putování, ke Katedrále sv. Spasitele. V ulicích si všímáme mezi dlážděním malých , snad mosazých terčíků, na nichž je vyryto jméno Cézanne. I tato maličkost nám připomíná, že procházíme Cézannovým městem. Míjíme jeho rodný dům, je velmi nenápadný. Památník P. Cézanna je ale v domku s ateliérem, v němž Cézanne žil a tvořil – ten je umístěn na kopci nad městem. Odtud je prý i krásný výhled na Cézannův milovaný Mont Ste.-Victore, který zachytil asi na 50 svých obrazech. Tam však bohužel nepojedeme.
Docházíme k Cathédrale Saint-Sauveur, stavbě, která nese architektonické znaky reprezentující všechny slohy od století 5. po století 18. Hlavní gotická stavba pochází z l. 1285-1350 a do ní je začleněna románská loď z 12.století. Katedrála proslula pozlacenými barokními varhanami ( konají se tu varhanní koncerty a zpívají gregoriánské chorály) a triptychem hořícího keře. Ten namaloval v 15.stol. Nicolas Froment.Hlavní chrámová loď tone ve stálém šeru, světlo skoupě propouštějí jen vitrážová okna, a tak je v chrámu příjemný chládek. Ale nemůžeme otálet. Musíme být včas na de Gaullově náměstí, kam na minutu přesně přijede náš autobus. Ten tu může zastavit jen na tři minuty, a tak se musíme „nalodit“ co nejrychleji.
Po poledni nás autobus unáší k definitivně poslední zastávce naší cesty po Provenci - k Marseille. Skončíme tedy tam, kde jsme před pěti dny začínali.